Písně v bouři.

Písně v bouři. Písně v bouři.
I. Jest ten můj kraj teď bouřlivý a plný bleskných mraků, až srdci v ňádru ouzko je a temno v duše zraku. Však někdy bouře zajde přec, mé nebe bude jasné a v tom mém kraji vykvětou zas květy mladé, krásné. A pak z těch květů, dívko má, si věnce budem víti, buď svatební, buď pohřební, jak pánbůh bude chtíti. 140 II. Když nebem bouř se zdivočí, tu kleká zbožný pozemčan rozžíná svíci svěcenou a prosby sýlá v nebes stan. A tak i já, když bouře vře, své lásky světlo rozžínám a k svatým stanům duše Tvé prosebně rámě vypínám. A hle, Tvé oko nebeské mně sýlá svatý paprslek, a již tak jasný vůkol mne ten temný světa okršlek. 141 III. Blesk božím poslem jmenují, že proto poslán k zemi, by osvítil tu světa tmu božskými pochodněmi. Však běda srdci, které kdys ten nebes žár zasáhne, ono sic božskou září vzplá, však samo – samo spráhne. 142 IV. Nebem když se blesky honí, myslím já na lásku svou, myslím jak ty blesky žhavé touhou žárně ohnivou. Když pak nebem hrom burácí, zpívám já o lásce své, zpívám jak ten mraků pěvec písně smělé, divoké. A když bouře rozehnána, mračna různě nebem jdou – různě jdou i mé myšlénky zmladlou lásky krajinou. 143 V. Jest láska velká jara bouř a máj mé mladé žití, jen první zpěv v něm zbudil se, a první vzkvětlo kvítí. Zpěv ten se sotva tetelí jak první z jara ptáče, a kvítko bolně vydýchá a bolnou slzu pláče. Však bouře přejde a ten zpěv až v nebe bude zvonit, a květ ten se svou korunou až v nebi bude trónit. 144 VI. Jak druhý Kolumb plavím se přes moře žití divé, a svět šle na mne zloby své a bouře urpitivéurputivé. A za tu světu vzájemnost odkrývám rájské světy, a srdce světu za tu zlost nebeské pěstí květy. Snad také mne, až zahrabou mé tělo v lůno země, okovy kletby postihne to vděčné lidské plémě. 145 VII. Směle hora svoje čelo v nebes výš vypíná, však když blesk se nebem míhá, nejspíš je roztíná. Pyšně palma se svým věncem v nebes výš se týčí, však když blesky nebem vzletnou, nejspíš věnec zničí. Tak snad proto velké srdce, jež chce v nebi trónit, zlostná bouře světa hledí v propast zkázy sklonit. 146 VIII. Ach ta láska mladičká to je jiskra žhavá a to žití jinošskéjinošské, to je bouře dravá. Jen že někdy v bouři té svaté květy květou, z nichž pak v nebi andělé věnce slávy pletou. 147 IX. Já přišel lásku hlásati a svaté srdce zpěvy, však svět ten na mne vypravil svou bouři a své hněvy. A bouř mne v šarlach odila, ve směšný pláštec hany, co žezlo v ruku vtiskla mi věnec již rozškubaný. A bych se zaskvěl před světem přec ve královském lesku, na čelo mi zatýčila korunu žhavých blesků. A pak mi srdce probodla, mne stavíc na okázku a směšně na mne volala, bych zpíval tu svou lásku. 148 X. Tichá jako holubice jesti, dívko, duše Tvá, smělá jako orel v letu jesti, dívko, duše má. Něžná jak květ vodní růže jesti, dívko, láska Tvá, bujná jak květ žhavých pasů jesti, dívko, láska má. Klidně jak potůček v luze plyne, dívko, život Tvůj, divě jak Nil vodospadný bouří, dívko, život můj. A na jeho vlnách bouřných plyne matně duše Tvá, bledě vzkvétá v jeho proudech vodní růže – láska má. 149 Však z těch jeho vod posvátných, až kdys v moři zahynou, holubice i ta růže krásnější v svět vyplynou. 150