Písně v bouři.
Písně v bouři.
I.
Jest ten můj kraj teď bouřlivý
a plný bleskných mraků,
až srdci v ňádru ouzko je
a temno v duše zraku.
Však někdy bouře zajde přec,
mé nebe bude jasné
a v tom mém kraji vykvětou
zas květy mladé, krásné.
A pak z těch květů, dívko má,
si věnce budem víti,
buď svatební, buď pohřební,
jak pánbůh bude chtíti.
140
II.
Když nebem bouř se zdivočí,
tu kleká zbožný pozemčan
rozžíná svíci svěcenou
a prosby sýlá v nebes stan.
A tak i já, když bouře vře,
své lásky světlo rozžínám
a k svatým stanům duše Tvé
prosebně rámě vypínám.
A hle, Tvé oko nebeské
mně sýlá svatý paprslek,
a již tak jasný vůkol mne
ten temný světa okršlek.
141
III.
Blesk božím poslem jmenují,
že proto poslán k zemi,
by osvítil tu světa tmu
božskými pochodněmi.
Však běda srdci, které kdys
ten nebes žár zasáhne,
ono sic božskou září vzplá,
však samo – samo spráhne.
142
IV.
Nebem když se blesky honí,
myslím já na lásku svou,
myslím jak ty blesky žhavé
touhou žárně ohnivou.
Když pak nebem hrom burácí,
zpívám já o lásce své,
zpívám jak ten mraků pěvec
písně smělé, divoké.
A když bouře rozehnána,
mračna různě nebem jdou –
různě jdou i mé myšlénky
zmladlou lásky krajinou.
143
V.
Jest láska velká jara bouř
a máj mé mladé žití,
jen první zpěv v něm zbudil se,
a první vzkvětlo kvítí.
Zpěv ten se sotva tetelí
jak první z jara ptáče,
a kvítko bolně vydýchá
a bolnou slzu pláče.
Však bouře přejde a ten zpěv
až v nebe bude zvonit,
a květ ten se svou korunou
až v nebi bude trónit.
144
VI.
Jak druhý Kolumb plavím se
přes moře žití divé,
a svět šle na mne zloby své
a bouře urpitivéurputivé.
A za tu světu vzájemnost
odkrývám rájské světy,
a srdce světu za tu zlost
nebeské pěstí květy.
Snad také mne, až zahrabou
mé tělo v lůno země,
okovy kletby postihne
to vděčné lidské plémě.
145
VII.
Směle hora svoje čelo
v nebes výš vypíná,
však když blesk se nebem míhá,
nejspíš je roztíná.
Pyšně palma se svým věncem
v nebes výš se týčí,
však když blesky nebem vzletnou,
nejspíš věnec zničí.
Tak snad proto velké srdce,
jež chce v nebi trónit,
zlostná bouře světa hledí
v propast zkázy sklonit.
146
VIII.
Ach ta láska mladičká
to je jiskra žhavá
a to žití jinošskéjinošské,
to je bouře dravá.
Jen že někdy v bouři té
svaté květy květou,
z nichž pak v nebi andělé
věnce slávy pletou.
147
IX.
Já přišel lásku hlásati
a svaté srdce zpěvy,
však svět ten na mne vypravil
svou bouři a své hněvy.
A bouř mne v šarlach odila,
ve směšný pláštec hany,
co žezlo v ruku vtiskla mi
věnec již rozškubaný.
A bych se zaskvěl před světem
přec ve královském lesku,
na čelo mi zatýčila
korunu žhavých blesků.
A pak mi srdce probodla,
mne stavíc na okázku
a směšně na mne volala,
bych zpíval tu svou lásku.
148
X.
Tichá jako holubice
jesti, dívko, duše Tvá,
smělá jako orel v letu
jesti, dívko, duše má.
Něžná jak květ vodní růže
jesti, dívko, láska Tvá,
bujná jak květ žhavých pasů
jesti, dívko, láska má.
Klidně jak potůček v luze
plyne, dívko, život Tvůj,
divě jak Nil vodospadný
bouří, dívko, život můj.
A na jeho vlnách bouřných
plyne matně duše Tvá,
bledě vzkvétá v jeho proudech
vodní růže – láska má.
149
Však z těch jeho vod posvátných,
až kdys v moři zahynou,
holubice i ta růže
krásnější v svět vyplynou.
150