HARFENICE.
Za stolem sedí zamračen
a křičí se a vadí:
„Nu hraj přec ňákou veselou –
jak dva se měli rádi.
A jak jej v ústa líbala,
že přijde dobou krátkou,
a odešla – nepřišla víc
a byla přec již matkou.
To dítě její mělo hlad
a nemělo prs matky,
i schlo mu, schlo mu v náručí
a uschlo za čas krátký.
137
Nu, jak ti holka u srdce –
snad veselé to málo? –
Nu poslyš, povím, dopovím,
jak dále se událo.
Ten hoch měl také srdce kus
a v srdci měl i lásku,
on všecko, všecko nasadil
a chuďas prohrál sázku.
On nabyv pekla, ztrativ ráj,
teď peklem v nebe hází,
v prach světa trhá nebesa
a dále, dále sází.
Tak bídný z něho toulavec,
že čekal na shledání,
že věřil, stále věřil jen
v to lidské milování! –
Nu, holka, dohrej písničku,
vždyť platil jsem ti právě –
a teď bych zas již notně pil –
a mám již toho v hlavě! –“
I hrala píseň ku konci,
v ní všechnu bolest shlukla,
zpívala, až jí napnutím,
ta srdce struna pukla.
138
A on se vzchopil za stolem
vida ji na zem vrci –
a šeptal v mrtvou hledě tvář:
„Šlo ti to přece k srdci!?“ –