HARFENICE.

HARFENICE.
Za stolem sedí zamračen a křičí se a vadí: „Nu hraj přec ňákou veselou – jak dva se měli rádi. A jak jej v ústa líbala, že přijde dobou krátkou, a odešla – nepřišla víc a byla přec již matkou. To dítě její mělo hlad a nemělo prs matky, i schlo mu, schlo mu v náručí a uschlo za čas krátký. 137 Nu, jak ti holka u srdce – snad veselé to málo? – Nu poslyš, povím, dopovím, jak dále se událo. Ten hoch měl také srdce kus a v srdci měl i lásku, on všecko, všecko nasadil a chuďas prohrál sázku. On nabyv pekla, ztrativ ráj, teď peklem v nebe hází, v prach světa trhá nebesa a dále, dále sází. Tak bídný z něho toulavec, že čekal na shledání, že věřil, stále věřil jen v to lidské milování! – Nu, holka, dohrej písničku, vždyť platil jsem ti právě – a teď bych zas již notně pil – a mám již toho v hlavě! –“ I hrala píseň ku konci, v ní všechnu bolest shlukla, zpívala, až jí napnutím, ta srdce struna pukla. 138 A on se vzchopil za stolem vida ji na zem vrci – a šeptal v mrtvou hledě tvář: „Šlo ti to přece k srdci!?“ –