RUBÁŠ.

RUBÁŠ.
Pleje děvče len zelený, hořké trávy, škodné býlí, pleje z duše zlé myšlénky, jež jí srdce zkormoutily. „Ach ty srdce, mé srdečko, proč jsi plno žalování, že se s tebou rozskočit chce červené mi šněrování. 271 Vždyť tvůj chlapec navrátí se, až doplejem lníček tenký, přitočí se, přitulí se a vylíbá zlé myšlenky. Vždyť tvůj milý zase přijde, přivine se ku srdíčku, zapředeme tenkou nitku na svatební košiličku.“- Však kořínky nedůvěry, když kořínek lásky mučí, kdo je trhá propletené, tomu láska nevypučí. Dorůstá len na souvrati, prokvětává, promodrává, ale růže lásky vadne, list za lístkem opadává. ——— Přede děva tenké nití opuštěna na komoře a rozpřádá a zapřádá v duši smutné lásky hoře. 272 „Točíš se můj kolovrátku, jako se mnou svět se točí, semo tamo, kolotavo, až přechází závrať oči. Vzdýcháš si můj kolovrátku stále jak má duše lichá, tolik bolů, tolik vzdechů a přec žalost nevysýchá. Však tě brzy v koutku kdesi v síť zapřede pavouk černý, jako zapřed’ do osidel srdce moje hoch nevěrný. Čekala jsem, doufala jsem, ale naděj stále vadne, vždyť to srdce, drahé srdce, bylo přec jen srdce zrádné. Doufala jsem, nevěřila, ale růže v tvářích hynou, že můj chlapec za děvčátkem cestičku již šlape jinou.“ – 273 Přede děva na komoře, opuštěná, samotinká, jenom bledý měsíc shůry nahlíží tam do okynka. ——— Bělí děvče tenké plátno u potoka na palouce, šel tamtudy chlapec známý – rozmarinu na klobouce. Kropí děva plátno tenké, nevším’ si jí chlapec známý, nekropí ji vodou jasnou, ale skrápí slzičkami. „Proběláváš plátno tenké, jako moje líčko smutné, vždyť tě skrápí, probělují také moje slzy rmutné. Proběláváš plátno tenké, proběláváš víc a více, však nás brzy oslnějí posvěcené v chrámu svíce. 274 Položí nás v jedno lože, tebe dají pod hlavičku, a matička ušije mi bílou z tebe košiličku. Už tam v kapli vyzvánějí, na oltáři svíce svítí, ach jak jesti přece líto mladého mi živobytí. Už tam v kapli zacházejí, veselí se svatebníci, nezpomene ženich sobě na mne sirou na dívčici.“ – Bělí dívka tenké pláno – a když plátno vybělila, v kapličce tam na kopečku smutná hrana zazvonila. – Můj ty bože! lásko velká! co tu zkusí trapných chvílí, nežli sobě srdce utká v černou rakev rubáš bílý! – 275