PÍSNIČKÁŘ.

PÍSNIČKÁŘ.
Narozen v zlaté, stověžaté Praze, tož v srdci drahého mi národa – noc bouřná vítala mne ku výstraze a s pláčem svým přijala příroda, babička řekla duchem prorokovým kladouc mne plačícího na oltář: „Hle, kmotry, kterak křičí, jistě to vím, ten klučík bude ňáký písničkář!” – 92 Když pak jsem dorost’ as tak do rozumu, zemřel mi otec, matka do roka, tak že mně sirobě v tom města tlumu zůstala cesta věru široká; já toulal se, a by se nestýskalo, vždy píseň jakás jasnila mi tvář, tak že mi všecko po Praze říkalo: „Hle veselý uličník písničkář!” Ba byl jsem vesel, ale sám jen sobě, já nikdy v tlupě chlapců nehrával, jen někdy tak v té kruté ve sirobě, jsem v dešti, zimě hlady plakával; však netrval tak dlouho u mne smutek, z úst veselá vylítla píseň lhář, já skočil si, bych zimě, hladu utek’ a byl jsem zas veselý písničkář. A že jsem neměl, kam bych složil hlavu, na skalnatý jsem uleh’ Vyšehrad, kde při hvězd záři starou otcův slávu v svém mladém srdci nechal jsem si hrát; aneb za noci bouřné na Žižkově svou žhavou v rose chladíval jsem tvář, a učil se, jak v řeči Perunově bych zpívat měl co lidu písničkář. 93 Tak na Petříně, tak na prahu Víta jsem mnohou probděl noc i proplakal, pode mnou Vltava ve mlze skrytá tajemně zpívala svůj pustý žal; já poslouchal a klekl na kolena před zbořený ten vlasti před oltář a vzýval velká ona otcův jmena co nuzný slávy jejich písničkář. A opět vstoup’ jsem v ony města bludy a mezi lidem toulal jsem se sám, v svém srdci nesa staré srdce trudy a hlavu odkryv novým trampotám; však přede mnou jak noci hvězda jasná planula písní mých rozžatá zář, a opět volá lidu ústa hlasná: „Hle zas tu veselý náš písničkář!” Po rumech slávy, bídy, hříchu, ctnosti jsem potácel se cestou života, jak vetešník ty cáry sbíral, kosti, jež lidu kryla krutost, hlupota; i zaleskla se v mojí písni stesku tak mnohá ve prach zašlapaná zář; však nechtěli znát takých perlí lesku, vždyť zved’ je z prachu nuzný písničkář! 94 I tlouk’ jsem na srdce jak žebrák drzý, na rozích ulic zpíval nuzotu, a měl jsem věru posluchačstvo brzy: žebráky, kluky – ulic holotu; i pustil proud jsem v tváře jejich tmavy a rozžal vyhaslých těch očí zář, že křičely ty pestré bídy davy: „Ať žije veselý náš písničkář!” A chasa ta roznesla moje písně, že ze všech úst pro otce žebraly, nesouce k srdcím kruté moje tísně, mé z oněch nocí sny a zápaly: a že to byly dcery krásných čárů a růžemi jim jasná kvetla tvář, vzalo je panstvo nyní do kočáru, za nímž pak v blátě klusal písničkář! Zavezli písně skvělých do salonů, zde vítali je hlučným potleskem a ozdobili šumným rouchem tonů i věnců okrášlili výkvětem; plesali všichni po městech i kraji, na trůně radoval se sám i cař a vše se kochalo v mých písní ráji – jediný z něho vyhránvyhnán písničkář. 95 Padá tu záře z oken křišťálových a s nebes blesky na zem šlehají, při mocném hlasu tonů Perunových tam v oknech moje písně zpívají; pod okny zpívám – skráně obnažené vyzáblou vzhůru k plesu nesa tvář a v blesku vida nebe otevřené již naposled já nuzný písničkář: „Vy páni dobří, slavní vlastencové! až přejde hodina mých zdejších dob, se mnou i moji zpěvní zemrou snové, tož napíšete takto na můj hrob: Jej naše láska časně pochovala, bohatec, žebrák, král i hodnostář, všech po smrti mu zvučná hlučí chvála, že za živa byl slavný písničkář!”