V ZLATOU HODINKU.

V ZLATOU HODINKU.
Ves se dvoří, krčma zvučí, na zápraží děti skáčí, každé v ruce po kytici a makovém po koláči. V krčmě kmotři v rozhovorech za dubovým v koutě stolem, paní matky jako kytky po lavicích sedly kolem. Hoši pějí písně vzhůru, hned zas v kole tancem víří, a děvčátka jak poupátka v růžovém se věnci pýří. 264 Sběhlo celé posvícení ku zlaté se ku hodince, i ta babka s marcipánem vyhlédla si koutek v síňce Tu pan kmotr ze zastolu: „Jak ta mládež divně skáká, já řku, páni muzikanti, spusťte forte rejdováka.“ A ku kmotře ku sousedě: „Nuže kmotra na podpatky, ukažte jim, jak se vznáší s nožkou svižnou střevíc hladký!“ – A pak kmotr luskl sobě, kmotra se již přitočila, a muzika staroslavná rejdováka zanotila. Kmotr svižný jako vítr v kole hýří, až to práší, kmotra při něm jak ve větru růžový se lístek vznáší. V tom se pustí – kmotra v předu křepeličky drobným cupem, 265 a pak kmotr za ní v skoku vraníkovým hravým dupem. Ale kmotra jako muška před kmotrem se točí, míhá, ten ji krokem, ten ji okem v každém nožky hnutí stíhá. Hned se dvoří, vrtí, šlape jak holub kol holubinky, hned zas zdáli po kmotřici – strojné hází kudrlinky. Rázem na to jako střela ku sousedě pozaskočí, dupne sobě, pozavýskne a dál švarné kolo točí! Planou kmotři na lavicích, kmotry sebou potřásají, krčma zvučí, mládež čumí, a muziky samy hrají. Zajelo jim všechněm do žil starodávné rejdování – i ta babka s marcipánem rejduje kdes v zpomínání. – 266 Vřiskla basa na finále, kmotr zvedna kmotru vzhůru skončil v prostřed jizby stana rejdováka slavnou turu. A pak k chase, jež tu čumí: „Já řku, chaso, bez caviku! nech to panské trdlování – zarejduj dle starých zvyků!“ –