MISTR POTĚH.

MISTR POTĚH.
V městečku jednom mistr Potěh věru Mařenku má, překrásnou, švarnou dceru, jak v své sukynce prosté kvítko v poli vyrůstá v domácím mu ve okolí švitorná, sviží, jak vlašťovka v letu a sedmnáctému se blíží letu, z tváří jí růže s liliemi prší, a z oček jiskry jako hvězdy srší. Jeť mistr otcem jí i pěstitelem, vždyť nepoznala matky v žití celém, neb když ji otci v náruč položili, rodičce při tom oči zatlačili; však Mařenka mu drahá proto taky, že ani od ní neodvrací zraky a stále šepce vytloukaje kůže: „Mařenka květe věru jako růže!“ – Tak i pan Vojtěch myslí sobě zticha a na stoličce po Mařence vzdychá, onť mistru k ruce spomocníkem pilným a údem rodu takřka nerozdílným, neb jako kluk tam přišel do učení před’ dratve, smolil, běhal pro koření a když pak první zrobil střevíc zdárný, stal z hocha švec i mládenec se švarný. 259 Bývaltě druhdy jak kulička rtuti a nevydržel chvilku bez pohnutí, až jednou jakoby se šídlem pichl, si z hluboka, ba ze srdce až vzdychl; byloť to tenkrát, když Mařenka oko zabodla do duše mu přehluboko, a od té doby na stoličce zticha pan Vojtěch sedí a jen stále vzdychá. Však mistr švec vždy bystré mívá oko, víť, proč pan Vojtěch vzdychá přehluboko a proto s ním to na stoličce vrtí, že časem k sobě takto v zubech drtí: „Ať pan Vojtěch nechá hloupých vzdechů, sic sáhnu věru ještě po potěhu však že Mařenka není taká, všaká, ta jiného vyrůstá pro šviháka.“ A sotva došept‘ – již na prahu dveří chlapisko jakés dvoří se a peří, pak s poklonami kroky, skoky mate a modrchá cos páté přes deváté, z čehož jde rozum, že on z věsti hlasné uslyšel o mistrově dceři krásné a přichází, by za dcerušku dvorně požádal mistra – rovněž i pokorně. 260 Švec mistr mrskl okem na chlapíčka, jenž se tu vrtěl jako korouhvička a ač chtěl Mařenku vdát za šviháka, přec jej to bodlo jako sršeň ňáká a polo v smíchu, více ale v zlosti odsekl krátce neznámému hosti, že takového pana pro hastroše on dcery nemá, ale staré koše. Když chlapík z dveří jedním skočil skokem, pan mistr po Vojtěchu mrštil okem a myslí si, ač v duši nejskrytější: „Toť Vojtěch přec junák onačejší než komáří to bzučné prachozdvíže a přec Mařence věnec nezavíže! však on tou láskou na prach neukorá a Mařenka – ta květe pro doktora.“ Jak domyslel – hle již tam vážně z dveří pán jakýs k mistru svoje kroky měří a řečí jako z kazatelny slavnou, dle písma i dle paragrafů správnou, za ruku dcery jako kytka žádá, ač paruku a křivá má již záda, svatební smlouvu že již na papíře přináší s sebou, by to bylo k víře! 261 Potěha řeč ta suchá v uších brní, i sedí na stoličce jako v trní a vida tváře dcery rozhárány ne studem, ale krásným hněvem panny, na řeč tu pána po doktorsku věrnou odvětil po mistrovsku pravdu pernou: že dceru svoji květu ve rozpuku nedá byť doktorskou i za paruku! Jak doktor zmizel i s papírem v ruce vyskočiv zavřel mistr za ním prudce a řádí, nemyslí už ve zátiší, že slova dvojná dceř i Vojtěch slyší: „I aby na takové na ženichy – pan Vojtěch taký samý povzdech lichý a nepřivede-li své srdce k míře, vdám dceru třeba i za rytíře!“ A hle! již dvéře v ráz se rozekotí a rytířský hlas po rytířsku hřmotí: „Hoj, ševče mistře! máš prý krásnou dceru, dej za ženu ji na rytířskou věru a ne-li, přisahám ti na své škorně, že unesu ti dcer mocí vzdorně a zavru na zámku ji převysoko, že nikdy tvé ji nedostihne oko! 262 Tenkráte mistrem trhlo to však více a v očích oheň, zapálené líce a po ševcovsku vykasané ruce na rytíře tak rozehnal se prudce a taký útok učinil naň lítý, že rytíř, ač byl šermíř znamenitý, zapomněl na meč, a což značí více, na útěku své ztratil rukavice. A na to mistr v plném rozhárání: „I aby kati také namlouvání! Sem Vojtěše a ty Mařenko taky, ty vzdýcháš jen a dcera klopí zraky, proč nehlesnete, jak vám srdce hlásí, sic vtrhnou na mne ještě černí ďasi, a to jen láskou každý chodí zmámenzmámen, dejte si ruce, ať již řeknu: Amen.“ Vyskočil Vojtěch lehký jako chmýří a u okénka Mařenka se pýří, a oba polo ve snu, polo v bdění podali ruce sobě ku spojení, pak plní vděčnosti a lásky plní, an stejným citem ňádra se jim vlní, mistrovi-otci do náruči letí blahému otci blaženější děti. 263 Když pak kol mistra na podzimku žití to drobné vnoučat vypučelo kvítí a Mařenka a Vojtěch zlatých citů mu rozžehnuli v tichém domku bytu - zpomínal Vojtěchovo na vzdýchání, na dceru růži, panské namlouvání a říkal: „Nejjasněji srdce zvučí, když svoje svému padne do náruči!“