VĚŠTBA SYBILINA.

VĚŠTBA SYBILINA.
Plápolá Roma, slunce západové své hávy na ni metá purpurové, a korun jatých trofej zlatoskvělá hor sedmi povznešená věnčí čela; v triumfu césar, kolem pretorjáni vítěznou zbraň a zlaté orly sklání, an zatím nájemčíků legiony poslední boří v koncích světa tróny; lid jásavý pln hodem, kvasem se žene aren hlučným za zápasem a vonný patryčík ctě Bacha chrámy se v šumných lázních baví s heterami. Ve stínu sloupů v trosku rozmetených, jež hladilo kdys Řeka dláto umné, a kolem nichž při vodách rozšumených na Isthmu vinuly se písně dumné, otorokář líný líným hoví oudům a těm, jež kol se valí, lidstva proudům, by zatleskali v hlučném pochval choru umírajícímu gladiatoru, své zboží drsným vyvolává hlasem: tři barbaři to, tři to sosny vzneslé, 276 ač z půdy vyrvané, přec nepokleslé; šat režný, sporý, v bocích upjat pasem, sval nehalí, ni ladný záhyb oudů, z nichž bujný tepot žilnatých těch proudů proráží jako rozčeřené toky, jež vzneslým horám skalné vlní boky. – „Občané římští; dar skvostné ceny barbárské země nabízí vám v pleny! Kde Caesar přes květnaté, žírné hony vítězné druhdy vodil legiony, tenť zrozen jest, Gal, svěží, hybký tělem, vycvičen v zápasení přeumělém, větev to vzácná z královského boru, jež bardův zpěvnému kdys slouchal choru; onť smrtí umře krásnou, neúhonou, s gracií něžnou, s ladnou těla sklonou, s úsměvem hvězdy padající v tváři, že potlesk zbudí v samotném i caři! Občané římští! dary vzácné ceny barbárské země nabízí vám v pleny! Tuť Germán světlovlasý, v zápasení se lvy a tigry nad něj v Římě není, hercinské hvozdy větrnaté, chladné, tužily tělo jeho nezávadné, tam duby k zemi shýbal, sosny vracel 277 a pěstě kladivem huňaté tury kácel; onť přímý, chladný všaké smrti ramenem nahým tygra, lva i sdrtí a vítěz nohou pevnou, bez třemíků na prsa šlápne všemu zápasníku, svou mocnou pozvedaje těrchu těla jak zbojného by Marsa vyzvat chtěla! – Občané římští! dary skvostné ceny barbarské země nabízí vám v pleny! Nad pontem v pláních chudých na pahrby tenť půdu brázdil, dřevěné stavě krby, Sarmata dumný, prudký jak ty búry, jež přes zbrázděně tam se honí zvůry, svobodník doma, nemá jmena ani pro trůnu vládce, vzdorné panování; ač se rtů řeči jako med mu tekou a v ňadru duši klidnou chová, měkkou, přec mocné proudy žily jemu plní a prsa silou s jak moře vlní, kdy zdme se koráb, jenž mu vlny mate, o žeber břehy zdrtí o skalnaté; běh křepký v závodění střelu stihne, a ruka hebká, pakli dřevcem mihne, jak Joviš bleskobijce vrazí, skácí, že vždy se čelo – srdce zakrvácí; občané římští –“ zmlkni otrokáři, 278 otrokům tvým hle! což to plane v tváři, co Římem lomí, bohy v chrámích třese a v arcu kvasy bledé strachy nes?! Hlas věštby sybilinské z ledví země jeskyně rtoma prodírá se temně, věsť dvojatá – však jednu hlásí vůli: „V areně lvice, rozedraná v půli, Řím krve její rudým proudem vzplane, a nad ní barbar gladiator stane!“ – E: jb; 2002 279