V NÁDRAŽÍ.

V NÁDRAŽÍ.
Směs vozů, strojů, vůkol shon a chvat, křik, hlaholy a hluku šumný boj, dým, pára, nestvůr fantastický roj do vzduchu metá, ničí na obrat. – Tak asi v hlavě těch tam poutníků, již na žhavém zasedli chodníku, rodina bídná, tváří vybledlých – u prostřed kmet, vlas jako padlý sníh. „Nuž děti, sem až, dál krok nestačí, vy novou vlasť, já svůj jdu hledat hrob, v ní mnoho zlých zde zažily jste dob a chleb smáčely horkém ve pláči. Kde zasedne, jeť bída krutý host, tu ssaje krev, tu lidskou zkouší ctnost, tam všakou naděj z domu vyhání a černé staví k dveřím zoufání. Tak u nás bylo, k tomu trpký smích, my selskou byli jenom holotou, za práci dařili nás žebrotou a za peníz – náš chtěli koupit hřích; paláce stavěli dle našich chat, by nám i boží světlo mohli brát, a přede dveřmi s tlupou lazarů si v rozbjunělém hráli rozmaru. 83 Však, děti, snad to přece křivdou jen, opustit zem’ zděděnou po otcích, již hájili až do těch hrdel svých, a cizím dát ji námezdníkům v plen; ta půda z oteckého popele i měkčí hrob nám jednou vystele a krásný sen se tomu musí zdát’, kdo s otcův slávou v jeden hrob jde spat. – Než cizí zem jak srdce macechy, bez květu lásky pustá skalina, ta nemá cit cizího pro syna, ni sdílnou bratř se slovem potěchy; tam pahejl rodu strůmek listnatý, památek pramen vyschlý, zavatý, a chceš-li v pláči svůj vyslzet žal, tam není hrobu, bys jej vyplakal. A proto, synu, ten můj starý leb – nu však již dost buď mudráckých těch slov, ač nevím, klidný-li tam najdeš krov, a jak as tvrdý nový bude chléb: jsi kmen podťatý, svadlých větviček, s tou suchou haluzí svých dětiček, a žena tvá jak réva zlomená svá kolem tebe stáčí ramena. 84 O ženo, nehleď na mne okem tím, znám ty tvé tajné srdce bolesti, jež žal svůj nikdy slovem nevěstí a modlitbou tě všude provodím; jest krutá záhada ten lásky květ v neznámý, cizí přesaditi svět, zdaž vzroste tam, či mráz jej popálí, či prudké vody rmutem zakalí!? – Tu prvá tvá, jež v ženské srdce ti mateřských slastí pramen rozlila, již v hezkou květinku se rozvila, ač musela jen v stínech pučeti. Nu neklop, dcero, oko, však tvůj děd v něm často tajnou jiskru pozahled’, a neví, zda-li srdce děvčete tam za mořem as láskou vykvete. Však odpusť, tvůj-li probudil jsem žal, já k vám už bych se vypovídal rád, a co jsem jindy tajně v duši klad, posledním slovem vám se zpovídal. I tobě, malá, děd co říci má, ty beruško s jasnýma očima, že dědečka chceš taky opustit a v dalekou tu, dalekou zem’ jít? 85 Vždyť doma dědek s tebou hrával rád, když otec, matka v práci meškali a chladnou, prázdnou síň nám nechali, až zima vnikla, hostem přišel hlad; tu konejšeje v náruč děd tě skryl, až starý cikán k nám se přidružil a svým tě přikryl taky kožichem – o jak nám teplo potom bylo všem. Tys v náruči mně povždy usnula, jak matce u prsou zde bratřík tvůj. O dítě, bůh tvé snění opatruj, by tušením se duše pohnula, až v cizině ti budou povídat o zemi rodné, plné plodů, vnad, kde přec tak mnoho strastí, žalů, běd – kde v pustém hrobě tvůj kdes dřímá děd!” – – Zasyčel stroj, a vzešel šum a ruch, a v dáli už mizeli poutníci, kmet sám tu stál se slzou na líci a hleděl tam, kde páry znikal pruh! Již s bohem buď! ty krásná, česká zem! Kdo větším asi zůstal sirotkem – či kmet, jenž vši tu ztratil stáří slasť, či ti, jenž svou tam opouštějí vlasť! – 86