V PODJESENI.

V PODJESENI. V PODJESENI.
I. Tak to láska ze srdce mi zaletěla na pustiny – jako zpěvné v podzim ptáče z vadnoucí už ze křoviny. A jak list za lístkem padá, tak ty písně v srdci vadnou, dumný větřík roznáší je – zanáší je zemí chladnou. Zdaž na rov mi srdce padne jeden lístek ze křoviska – zdaž tam aspoň jedna píseň siroteček pozastýská! II. Vykvetalo srdce moje jak to křoví na podlesí – plno květů – plno růží, samé písně – samé plesy. Uvadnulo srdce moje jak to křoví podle skály – plno trní – plno hloží samé vzdechy – samé žaly. 230 III. Oj ty lese, tmavý lese, zadumaný – bez šumotu – ty jsi jako srdce lidské pohroužené ve temnotu. Kde jsou ty tvé víly vábné, světlostinné kde ty háje – kde ty květy, písně, touhy a tvé rozšuměné báje. Jenom časem lovce puška ty tvé hvozdy rozhlaholí – však tu vzdychne laňka bílá, taková že píseň bolí. IV. Osiřelo srdce moje jak ten potok na lučině, jak ta vlnka ve potoce, jak ta rybka ve hlubině. Opadaly květy krásné, po březích jež víla sela, i ta věrná pomněnečka modré oko pozastřela... 231 Jen ta vrba vetchá, shrblá proutím šumí nad potokem – jen ta moje matka stará vzdýchá nad mým modrým okem. V. Poletuje píseň moje jak to ptáče v podjesení – poletuje, pozpěvuje, co bývalo, že už není. Najde-li kde kvítko bledébledé, naposled co vykvítalo – zazpívá mu naposledy že už v světě lásky málo.