LAVIČKY.

LAVIČKY. (Pověsť.)
I. Stojí hora nevysoká v vlasti mé, v oteckém kraji, stojí stavem nevěstiným, když ji věnci zdobívají. Luhův květnaté koberce k patě jí se zdobně linou, a kol nohou potůčkové stříbrné své stužky vinou. A po bocích jejích vnadně lesin řasné roucho splývá, a na jejich ňadrech kvete, červená se růže živá. Kolem čela bílý zámek z věží zlatých věnec vije, a v tom věnci perla skví se – v zámku perla – dívka žije. 87 II. Květe podol bažinatý v vlasti mé, v oteckém kraji, skvostné zámku zlaté věže nad podol se vypínají. Tam dnem každým pastýř mladý tiché beránky honívá, a když první vzejde hvězda, svým ovečkám písně zpívá. Zpívá touhu, lásky jaro, až se bílý zámek chvěje, až v tom zámku perla dívka v srdci svém se rozesměje. Až jak v háji laňka bílá na své lehké nožky skočí, by tam v dole pohleděla pastýřovi v jasné oči. III. Zelená se šírá lípa v kraji rodném, v vlasti mojí, rajský podol kolem vzkvítá a nad dolem zámek stojí. 88 A pod lipou dvé sedánků, – zelená je tráva kryje – na nich dvoje srdce mladé v jedné lásky touze nyje. A hoch, pastýř tichých ovcí, jenž ty lásky písně zpívá, a ta dívka, perla jasná, již ten bílý zámek skrývá. A hoch jasným okem září jak ta lůna na nebesku, a ta perla čárně skví se v jasném jeho oka lesku. A je plání – milování, což se šírá lípa chvěje, až ten podol láskou šumí, slavík v něm se rozepěje. A je plání – milování, až když v zenit vstoupí luna, až když dívka naposledy pohledne v to oko juna. IV. Hrdě pne se skvostný zámek v vlasti mémé, v oteckém kraji, 89 pyšně jeho zlaté věže nad krajem se zardívají. Hrdější však pán ten zámku, jenž tu perlu dívku chová, pyšnější jsou, jež tu mluví k dceři svojí, hrdá slova: „Jako zlato jsem tě choval, dcero moje jemnocitá, nerad bych, bys leckým’s byla, zlatá dcerodcero, vydobyta. Jako perlu jsem tě choval, dcero moje přemilená, nerad bych, bys leckým’s byla, perlo mojemoje, vylovena. Jako kněžnu jsem tě choval, dcero moje, dcero milá, rád bych, by jsi také jednou, drahá dcero, kněžnou byla.” V. Vjíždí kníže v skvostný zámek, by si jasnou perlu vroubil v knížecí svou ve korunu – by se s dcerou zámku snoubil. 90 A je slávy a fanfáry, až se skvostný zámek třese, až ta radost, bujná radost po šírém se kraji nese. Jenom jedno srdce truchlí, nejen jedno, dvě srdéčka: smutný pastýř tam pod lipou, smutná v zámku nevěstička. A když první vzešla hvězda, steré v zámku vzplály lesky, zpíval pastýř tklivou písní smutné, svadlé lásky stesky. Zpíval stále, přežalostně, až když v zenit vstoupla luna, až mu hořem, lásky hořem, zvučná pukla srdce struna. Nejen jemu, ale i té smutné v zámku nevěstičce, ji pak ráno v loži mrtvou, jeho našli na lavičce. – 91 A až posud v kraji rodném v údolí tom lípa stojí, a pod lípou dvě lavičky jak dva hroby lásky dvojí. A ač nebe každou nocí rosou svojí je zalívá, přec z laviček v zeleň bujnou žádná již se neodívá. Snad že někdy, kdy však, kdy as vroucí lásky slza čistá pokropivši opět zživí smutná tato lásky místa.