PÍSNĚ „O MARKU HAJDUKOVI.“HAJDUKOVI“.
PÍSNĚ „O MARKU HAJDUKOVI.“HAJDUKOVI“.
I.
Spalo v chatě ďaurské dítě,
spalo první světské spaní,
přišla k němu dobrá víla,
květnatou co chodí plání.
„Slyšela jsem na planině
květoucí se chvěti růže,
že zrodilo divné dítě
chudé ďaurské chaty lůže.
Nesu růžové dva lístky,
sypu na dětskou je tváři,
aby květla po vše časy
čarovnou těch lístkův září.“ –
Spalo v chatě ďaurské dítě,
spalo druhé světské spaní
přilítli dva sokolové,
v balkánské co krouží stráni.
153
„Slyšeli jsme pod Balkánem,
černé mračno hovořilo,
že se v chudé ďaurské chatě
divné dítě narodilo.
Nesem jasné dva sem blesky,
na dětské je kladem oko,
aby jasně zářilo kdys
na Balkáně převysoko.“
Spalo v chatě ďaurské dítě,
spalo třetí světské spaní,
přilítl sem větřík dumný
od Kosova, rovné pláni:
„Slyšel jsem já na Kosovu
mrtvé jak se srdce chvělo,
že se narodilo dítě,
jaké lidstvo nevidělo.
Nesu mrtvé to sem srdce,
na dětska je ňadro vložím,
aby opět obživělo
velikým tím divem božím.“
154
II.
Hladila mu černé vlásky
a růžové měkké líčko,
a při tom jí – matce rodné,
slzou vlhlo oka víčko:
„Jak jsi krásný, Marko malý,
jak ti v růžích tváře vzkvítá,
škoda je jí, škoda bude,
že ji spálí vášeň lítá.
Jak jsi statný, Marko malý,
jak ti v žílách síla bujní,
škoda je jí – že ji stráví,
v zvadlém srdci Turci rujní.
Pláči ještě nad tvým otcem,
jenž spí kdesi pod Balkánem,
brzy budu opět plakat
nad synáčkem, nad olanem.“
Vzplanul v tváři Marko malý,
zajiskřil svým černým okem,
zahovořil k matce rodné,
proudným hněvné řeči tokem:
155
„Co to mluvíš, rodná matko,
nehodna jsi za ta slova,
nepromluví takou řečí
žádná žena hajdukova.
Nebudu já Turku sloužit
svojí mladou tváří krásnou,
ale posloužím já Turkům
okovanou šavlí jasnou.
Nebudu já Turkům sloužit
ani svého oka leskem,
ale posloužím já Turkům
žhavým ze své pušky bleskem.
Nebudu já psovským Turkům
ve haremě olanovat,
ale budu psům Turčínům
na Balkáně hajdukovat.“
III.
Na Turky a na hajduky
ďaurské děti sobě hrály,
bimbašou byl v čele tlupy
u hajduků Marko malý.
156
U Turků zas bratr jeho
vzácné převzal agování
a jak Turek černé mraky
na své jasné čelo shání.
Setkal bimbaša se s agou,
v krutém setkali se boji,
stiskl Marko Turka agu
malou, silnou rukou svojí.
Stisk’ a v modré agy líce
rozpálené zabod’ hledy,
že už aga sotva dýchal
a byl skoro na smrt bledý.
Přiběh’ k Marku ujec Láza:
„Aj, co robíš, Marko dítě,
či chceš ubít bratra svého,
že jej hubíš takto lítě?“
Osupí se Marko malý
hněvnými na Lázu slovy:
„Aj což jsi ty křesťan dobrý,
chceš pomoci Turku psovi?
157
Jdi, ty nejsi bratrem otci,
jenž byl velký Turků škůdce,
že mi bráníš, kdyže tisknou
Turka synovské mé ruce!“
Markova již ruka dále
ubohého bratra drtí –
ten už oči uzavírá
a je snad už blízek smrti.
Sepjal Láza ruku Marka,
že mu v ní až kosti chřestí –
a tu teprv Marko malý
bratra ze své pustil pěsti.
IV.
Házeli jsou buzdovanem
k rozkoši a kratochvíli,
bylo agů dvanáctero
a zkoušeli svoje síly.
Šel okolo chlapec Marko,
zakoukal se na ty rvačky,
z plného se zasmál hrdla
vida dětinské ty hračky.
158
Vzkřiklo na něj agů dvanáct:
„Proč se směješsměješ, ďaurské psisko,
platí nám snad tvoje smíchy,
házíme snad tobě nízko?“ –
„A ba! agové vy vzácní,
vám se směje ďaurské psisko,
že tak statní jste junáci
a házíte přec tak nízko!“
Křikne na něj agů dvanáct:
„Nuž chop ty se buzdovanu,
ukažukaž, jak jím házet umíš,
když tak lehce házíš hanu.
Dej však pozor, ďaurská psino,
sebeř dobře svoje síly,
nezvedneš-li buzdovanu,
poslední jsi smál se chvíli!“ –
Chopil Marko palcát těžký,
postavil jej podlé boku –
sahal jemu po rameno –
čítalť Marko čtrnáct roků.
159
Zatočil pak buzdovanem,
do také ním mrštil výšky,
že když potom k zemi spadl,
v drobné roztřiskl se tříšky.
Leklo se tu agů dvanáct,
pobledlo jim rudé líce,
Marko pokojně šel dále,
smál se agům ještě více.
V.
Mluví k Marku ujec Láza,
chce junáka pamatovat:
„Kterak budeš, milý Marko,
na Balkáně hajdukovat?
Nemáš handžár pobratima,
ani šavli okovanou,
nemáš pušku posestrici,
nemáš pušku vykládanou?“
„Nemluv takto k Marku, Lázo,
netřeba jej pamatovat,
kterak bude junák Marko
na Balkáně hajdukovat.
160
První Turek, jehož potkám,
dá mi šavli okovanou,
druhý Turek, jehož potkám,
dá mi pušku vykládanou.
Třetí Turek, jehož potkám,
s handžárem i hlavu ztratí,
a ten čtvrtý, jak mě zhlídne,
bude skokem utíkati.“
Ozořilo ranní zoře
nebes bránu nad Balkánem,
přibyl tamo hajduk Marko
s puškou, šavlí, jatagánem.
VIVI.
Pije Marko chladnou vodu
na Kosovu rovné pláni,
pije ze studánky jasné –
přišlo tiché na něj spaní.
Pojevila se mu náhle
vodní ze studánky víla,
a k Markovi junákovi
touto řečí promluvila:
161
„Přišel’s, Marko, na Kosovo,
Lazar car tu hlavu ztratil
a s ním mnozí pohlavaři –
žádný víc se nenavrátil.
Přišel’s, MarkoMarko, na Kosovo,
bojovat zde budeš boje,
jaké’s ještě nebojoval
a ztratíš v nich srdce svoje.“
Mluvila tak vodní víla
a při tom se divně smála,
a když probudil se MarkoMarko,
před ním krásná Mára stála.
Pohleděla Marku v oči
slíčná Mára okem jasným
a hajduka junáckého
pozdravila slovem krásným.
Kráčí Marko zamyšlený
po Kosovu rovném poli,
mluví tichá k sobě slova
a v prsou jej cosi bolí:
162
„Pravdu řekla’s, dobrá vílo,
že tu moje srdce zhyne,
avšak bůh dá, dobrá vílo,
že tu najdu srdce jiné.“
VII.
Prosí boha krásná Mára:
„Dejž mi oči sokolové,
dejž mi, bože, křídlo letné,
křídlo bílé, labuťové!
Bych se vznesla pod oblaky
nad Markovy dvory bílé,
hedbávní-li praporcové
vlají jemu této chvíle.
Vede-li mu dobrá máti
přede dvory kolo švarné,
přejí-li mu junákové
svatební ty písně čárné.
Zlatý-li na prstu prsten,
drahý-li v něm kámen září,
statný-li, jak vypravují,
krásný-li on junák v tváři.“ –
163
Doprosí se krásná Mára,
dá jí oči sokolové,
dá jí bůh i křídlo letné,
křídlo bílé, labuťové.
Vznesla se jím pod oblaky
ne však nad Markovy dvory,
ale povznesla se křídlem
nad Balkánské lesné hory.
Vlají Marku praporcové –
po Balkáně lesy tmavé,
vedou švarné jemu kolo –
s psy Turčíny boje žhavé.
Hovoří mu čárné písně
hlučné pušky na vše strany,
zlatý se mu prsten chvěje,
pás hedbávím vyšívaný.
A v něm kamení mu drahé,
stkví se jak blesk uschovaný,
zlatem, stříbrem vykládané
handžáry a jatagány.
164
Statnější však jesti Marko,
nežli lidé povídají,
mocněji ty švarné rány
na psy Turky dopadají.
Krásnější jest také Marko,
krásný jako anděl Páně,
kdy tu brání nebes bránu
na zápraží na Balkáně.
VIII.
Radu radil hajduk Marko,
junáckými radil slovy,
na Balkán co přilít’ s jarem,
mladičkému sokolovi:
„Vzal-li tobě Turčín bratra
a ty vzdycháš nad olanem,
nezapoměň toho nikdy,
pobratři se s jatagánem.
Poškvrnil-li Turčín tobě
rodnou sestru vášní černou,
nezapomeň toho nikdy,
posestři se s puškou věrnou.
165
Unesl-li Turčín v harem
tu, co tobě milou byla,
nezapomeň na to nikdy,
zatím zlíbá tebe víla.
Zotročil-li Turčín otce,
těžká-li mu pouta kuje,
nezapomeň na to nikdy,
však tě Balkán vypěstuje.
Zavraždil-li tobě matku,
když si vyjel pro haráče,
nezapomeň na to nikdy, –
teď však vlast tvá matka pláče.“ –
V srdci skryl Markovu radu
mladičký ten sokol jasný,
a byl z něho junák statný,
po Balkáně zpěv zněl hlasný. –
IX.
Zpovídá se hajduk Marko
ve klášteře ze svých hříchů,
však se nezpovídá slovem,
však se nezpovídá mnichu.
166
Ale zpovídá se srdcem
s pozakrytou v zemi tváří
svatému ve hrobě Sávě,
v krásné lavře Vilindáři:
„První hřích můj, že ten Turek
ještě hubí naše kraje,
v okovech že ještě vzdýchá
bídná křesťanská ta ráje.
Druhý hřích můj, že ten Turčín
tepe ještě víru naši,
že nad velkým božím chrámem
ještě půlměsíc se vznáší.
Třetí hřích můj, že mi při tom
ještě v prsou srdce bije,
že mi zrak se nepotrhal,
že mé bídné tělo žije.“
Odpovídá Marku z hrobu
svatý hlas svatého Sávy:
„Pokoj s tebou, Marko statný,
bůh tvé hříchy všechny spraví!“ –
167
X.
Hádali se dva havrani
u Balkánské bílé skály,
kdeže zhynul hajduk Marko
a kde hrob mu vykopali.
„Polétal jsem na Dunajem –
tak hovoří havran prvý –
viděl jsem Markovo srdce
barvit Dunaj jasnou krví.
Bouřily se šedé vlny,
však by tak se nebouřily,
kdyby nebyl hajduk Marko,
jejž v svém luně pohrobily.“ –
Odpovídá havran druhý:
„Nad Kosovem peruť spěla;
viděl jsem Markovo srdce,
celá pláň se krví rděla.
Chvělo se to pole širé,
však by nechvělo se pole,
kdyby nebyl Marko hajduk,
co tam mrtev ležel dole.“
168
Slyšela tu hádku spornou
v háji dobrá lesní víla,
k havranům, těm černým ptákům,
těmi slovy hovořila:
„Havrani, vy černí ptáci,
hádáte se a to liše,
žijeť ještě hajduk Marko
a junáckým dechem dýše.
Žijeť ještě – bude žíti,
dokud vzdychat bude ráje,
dokud bude Turčín lítý
podbalkánské dupat kraje.
Bude žíti – dále žíti,
dokud jedna píseň živá
v podbalkánských šírých vlastech
zvučnou jeho slávu zpívá.“
169