USKOCI.

USKOCI.
BUJNÝ KVÍTEK.
Pěli, pěli na lodicích, ve skaliskách na pobřeží, zbujní vládci v siných vodách, smělí hoši, mládci svěží: „Květly v duhách vlasti žírné v vlastech květlo rozkošenství přišel Turčín, sžehl květy, rozžal v vlastech ukrutenství. Květla v míru mládež naše, rostla k síle, ku radosti, přišel Turčín, porval květy a sil símě sveřeposti. Květe divě kvítek bujný, květe naše Uskočina, květe skrytě v skalách pustých, květe také pro Turčína!“ – 140 A jak blesky v tichou nocí loďky v moře vyšlehnuly – vyšlehnuly v temno noční, udeřily – zažehnuly. A když potom v záři dvorce vraceli se ku skaliskám, pěli hlavám na štandárech a ve klínech odaliskám. VĚRNÝ SLIB.
Pluly mlhy po siném moři, v mlhách tiše loďka plula, z loďky v noční zádumčivosť krásná slova zašeptnula: „Miluji tě, jako píseň zvučnou kochá tamburinu, hochu rci, kdy zapějí mně družky píseň nevěstinu? Miluji tě, jak den slunce, v růžích květu pod tvou září, hochu rci, kdy svíce sňatku osloní mne při oltáři? 141 Miluji tě jako otce, neznáť on tvé lásky zvěstu, přijď můj drahý, přijď už z jitra k otci mému pro nevěstu!“ Slíbil vše a přišel jitrem, zapěl píseň v outěk k městu, rozžal svíci – město bílé – přišel Uskok pro nevěstu. ——— Letí bílá holubice, k Markovu tož městu letí, nese, nese psaní bílé k pánu města, ku dožeti: „Hoj! an jsi ty dože mocný a já Uskok, zeť tvůj milý, píši já ti psaní bílé, synovskou je píši pílí.“ Rok a den již, co plul Uskok k bohatému Marka městu, dožete by jasnou dceru vzal a odvez’ za nevěstu. 142 Rok a den a ještě den as, chystej věno svému zeti, těžký kment a lesklé kovy a pak víno ku zapětí.“ – Letí bílá holubice, k šedým skalám přímo letí, nese, nese psaní drobné, k pánu moře, ku knížeti: „Hoj! an jsi ty Uskok smělý, a já dože, tchán tvůj milý, píši já ti psaní drobné, píši otcovskou je pílí. Rok a den již, co plul Uskok k bohatému Marka městu, dožete by jasnou dceru vzal a odvez’ za nevěstu. Rok a den a ještě den as, tchán uchystá věno zeti, neuchystá – sám přiveze k pánu moře, ku knížeti. Přiveze sám na korábích těžké kmenty – plachty šedy, lesklé kovy – břitké meče a pak víno – ostré jedy.“ – 143 Přečet’ Uskok psaní drobné, pousmál se tomu smíchu, poručil a již vyplouly loďky černé v nočním tichu. Když pak na den dože připlul, s roztomilým věnem dcerky, přistál Uskok k Marka městu a vzal víno, kment i šperky. – NAD ZÁTOKOU.
Měltě zlatou tamburinu od sultána z Cařihradu, a měl mladičkou sultánku od sultána z Cařihradu. Pěl on k zlaté tamburině, před sultánkou černookou, pěl sultánce pro potěchu, nad skalinou, nad zátokou. Oj! sultánko, děvče mladé, k čemu touží oko tvoje, či snad hedbáv zlatotkaný mysl trudí v nepokoje? 144 Oj! sultánko, děvče mladé, Uskok rychlý, Uskok smělý, přinese ti hedbáv zlatý, jen když oko rozveselí. – Oj! sultánko, děvče mladé, po čem touží ňádro tvoje, či snad perly těžké, drahé, mysl trudí v nepokoje? Oj! sultánko, děvče mladé, Uskok rychlý, Uskok smělý, přinese ti perly drahé, jen když ňadro utetelí. Oj! sultánko, děvče mladé, po čem touží srdce tvoje, snad sultána hlava drahá mysl trudí v nepokoje? Oj! sultánko, děvče mladé, Uskok rychlý, smělý v boji, přinese ti hlavu drahou, jen mu ty dej lásku svoji. 145 USKOČANKA.
Stála mladá Uskočanka nad zátokou pod Senií a zpívala hrdým slovem zvučnou píseň ku Adrii: „Máť sultánka mladé tělo, těžký hedbáv tělo zdobí, tož i mladá Uskočanka sultánce se neporobí. Máť sultánka bílé ňádro, drahé perly ňádro schrání, tož i mladou Uskočanku před sultánkou nepohaní. Máť sultánka jasné oko, bujný život v oku hoří, tož i mladá Uskočanka sultánce se nepokoří. Máť sultánka těžké pouto, robskou lásku ku sultánu, tu však volně k srdci padne Uskočanka Uskočanu.Uskočanu.“ 146 VE SKADARU.
Hraly húsle, hraly k hodům renegatu ve Skadaru, zpíval k húslím slepec mladý, zpíval hostem ku rozmaru. Hraly húsle, hraly k plesu ve Skadaru pod jasmíny, zpíval k húslím slepec mladý a uspával Moslemíny. Hraly húsle, hraly k lásce pod hvězdami v růžném sadu, zpíval k húslím slepec Uskok renegatce serenadu. Když pak připlul s hvězdou jitřní mládec slepec ve skaliska, divila se jasným očím mladá v loďce odaliska. 147 PRVNÍ PLAVBA.
Míhaly se černé loďky podvečerem ve rokytí, – vstoupal v loďku Uskok mladý, vstoupal poprv v mořské žití. Přišla matka k černé loďce, pohleděla v oko synu a pak slovem hovořila k junákovi Uskočínu: „Hoj! junáku, synku milý, jsem já rodná matka tvoje, dala jsem ti hlučné písně, – vpěla jsem je v srdce tvoje. Hoj! junáku, synku rodný, nezahanbi Uskočinu, zjednej sobě, sám si zjednej k písním zlatou tamburinu. Hoj! junáku, synku milý, jsem já rodná matka tvoje, dala jsem ti sílu bujnou, vlila jsem ji v žíly tvoje. 148 Hoj! junáku, synku rodný, nezahanbi Uskočany, zjednej sobě, sám si zjednej k síle handžár vykládaný. Hoj! junáku, synku milý, jsem já rodná matka tvoje, dala jsem ti pomstu žhavou, vrhla jsem ji v ňádro tvoje. – Hoj! junáku, synku rodný, pomsti otce Uskočína, zjednej sobě, sám si zjednej k pomstě vraha Moslemína!“ Vstoupil v loďku mladý Uskok, vstoupil poprv v mořské žití a již pluly černé loďky v noční moře z podrokytí. Když pak jitrem vraceli se, přines’ Uskok matce ceny – v jedné ruce tamburinu – v druhé handžár zkrvavený. 149 V SEŇSKÉ SÍNI.
Na skalinách v seňské síni hrála zvučná tamburina, při tanci a při poháru bujná plála Uskočina. Pili víno z Cypru výspy, tiskli děvy od Kavkazu, bouřili a pěli písně psům Turčínům na pokazu. V tom od moře v seňské síně písk v ty bujné plesy vrazí – nedopili – nedopěli a již v mlhách se loďky plazí. Když pak nazpět v seňské síně v půlnočních až přišli stínech, měli nové víno v džbáncích nové dívky na svých klínech. 150 BRATŘI POBRATIMI.
Byli bratři pobratimi, byli oba Uskokové, byli jako bouře mladá, byli oba sokolové. Měli oba vřelé srdce, oba jednu zbujnou hlavu, a pak mezi Uskočany jednu živou, zpěvnou slávu. Vedli život po junácku, po junácku milovali, oba jednu ženu mladou – baši ženu celovali. Když pak jednou v smělém srdci smělou lásku ženě nesli – aj tuť oba jednou ranou k nohoum baši střelce klesli. 151 DVA DIVY.
Byla krása nad vše krásy, co jich baši harem pastí, divili se, kořili se všecky krásy všechněch vlastí. Zlatotkaný šle ji hedbáv staroslavná země Cyra, a na konci světa Indus drahé perly jí vybírá. Ba i Egypt starovráský v zvadlém srdci touhou vzdýchá a ku kráse nad vše krásy sladké vůně ambry dýchá. Jen ta slávská, rodná země, jež ten boží div stvořila, chudá, vrahy oloupená, ničím dceru nedařila. Jen ta slávská, rodná země nový div zas nově tvoří, sílu, lásku v juna dýše – a již boží paprsk hoří. 152 Hoří, letí letem blesku tam, kde s krásou krásy nyjí, a než minul den dva, tři dny líbali se na Senii.