USKOCI.
BUJNÝ KVÍTEK.
Pěli, pěli na lodicích,
ve skaliskách na pobřeží,
zbujní vládci v siných vodách,
smělí hoši, mládci svěží:
„Květly v duhách vlasti žírné
v vlastech květlo rozkošenství
přišel Turčín, sžehl květy,
rozžal v vlastech ukrutenství.
Květla v míru mládež naše,
rostla k síle, ku radosti,
přišel Turčín, porval květy
a sil símě sveřeposti.
Květe divě kvítek bujný,
květe naše Uskočina,
květe skrytě v skalách pustých,
květe také pro Turčína!“ –
140
A jak blesky v tichou nocí
loďky v moře vyšlehnuly –
vyšlehnuly v temno noční,
udeřily – zažehnuly.
A když potom v záři dvorce
vraceli se ku skaliskám,
pěli hlavám na štandárech
a ve klínech odaliskám.
VĚRNÝ SLIB.
Pluly mlhy po siném moři,
v mlhách tiše loďka plula,
z loďky v noční zádumčivosť
krásná slova zašeptnula:
„Miluji tě, jako píseň
zvučnou kochá tamburinu,
hochu rci, kdy zapějí mně
družky píseň nevěstinu?
Miluji tě, jak den slunce,
v růžích květu pod tvou září,
hochu rci, kdy svíce sňatku
osloní mne při oltáři?
141
Miluji tě jako otce,
neznáť on tvé lásky zvěstu,
přijď můj drahý, přijď už z jitra
k otci mému pro nevěstu!“
Slíbil vše a přišel jitrem,
zapěl píseň v outěk k městu,
rozžal svíci – město bílé –
přišel Uskok pro nevěstu.
———
Letí bílá holubice,
k Markovu tož městu letí,
nese, nese psaní bílé
k pánu města, ku dožeti:
„Hoj! an jsi ty dože mocný
a já Uskok, zeť tvůj milý,
píši já ti psaní bílé,
synovskou je píši pílí.“
Rok a den již, co plul Uskok
k bohatému Marka městu,
dožete by jasnou dceru
vzal a odvez’ za nevěstu.
142
Rok a den a ještě den as,
chystej věno svému zeti,
těžký kment a lesklé kovy
a pak víno ku zapětí.“ –
Letí bílá holubice,
k šedým skalám přímo letí,
nese, nese psaní drobné,
k pánu moře, ku knížeti:
„Hoj! an jsi ty Uskok smělý,
a já dože, tchán tvůj milý,
píši já ti psaní drobné,
píši otcovskou je pílí.
Rok a den již, co plul Uskok
k bohatému Marka městu,
dožete by jasnou dceru
vzal a odvez’ za nevěstu.
Rok a den a ještě den as,
tchán uchystá věno zeti,
neuchystá – sám přiveze
k pánu moře, ku knížeti.
Přiveze sám na korábích
těžké kmenty – plachty šedy,
lesklé kovy – břitké meče
a pak víno – ostré jedy.“ –
143
Přečet’ Uskok psaní drobné,
pousmál se tomu smíchu,
poručil a již vyplouly
loďky černé v nočním tichu.
Když pak na den dože připlul,
s roztomilým věnem dcerky,
přistál Uskok k Marka městu
a vzal víno, kment i šperky. –
NAD ZÁTOKOU.
Měltě zlatou tamburinu
od sultána z Cařihradu,
a měl mladičkou sultánku
od sultána z Cařihradu.
Pěl on k zlaté tamburině,
před sultánkou černookou,
pěl sultánce pro potěchu,
nad skalinou, nad zátokou.
Oj! sultánko, děvče mladé,
k čemu touží oko tvoje,
či snad hedbáv zlatotkaný
mysl trudí v nepokoje?
144
Oj! sultánko, děvče mladé,
Uskok rychlý, Uskok smělý,
přinese ti hedbáv zlatý,
jen když oko rozveselí. –
Oj! sultánko, děvče mladé,
po čem touží ňádro tvoje,
či snad perly těžké, drahé,
mysl trudí v nepokoje?
Oj! sultánko, děvče mladé,
Uskok rychlý, Uskok smělý,
přinese ti perly drahé,
jen když ňadro utetelí.
Oj! sultánko, děvče mladé,
po čem touží srdce tvoje,
snad sultána hlava drahá
mysl trudí v nepokoje?
Oj! sultánko, děvče mladé,
Uskok rychlý, smělý v boji,
přinese ti hlavu drahou,
jen mu ty dej lásku svoji.
145
USKOČANKA.
Stála mladá Uskočanka
nad zátokou pod Senií
a zpívala hrdým slovem
zvučnou píseň ku Adrii:
„Máť sultánka mladé tělo,
těžký hedbáv tělo zdobí,
tož i mladá Uskočanka
sultánce se neporobí.
Máť sultánka bílé ňádro,
drahé perly ňádro schrání,
tož i mladou Uskočanku
před sultánkou nepohaní.
Máť sultánka jasné oko,
bujný život v oku hoří,
tož i mladá Uskočanka
sultánce se nepokoří.
Máť sultánka těžké pouto,
robskou lásku ku sultánu,
tu však volně k srdci padne
Uskočanka Uskočanu.Uskočanu.“
146
VE SKADARU.
Hraly húsle, hraly k hodům
renegatu ve Skadaru,
zpíval k húslím slepec mladý,
zpíval hostem ku rozmaru.
Hraly húsle, hraly k plesu
ve Skadaru pod jasmíny,
zpíval k húslím slepec mladý
a uspával Moslemíny.
Hraly húsle, hraly k lásce
pod hvězdami v růžném sadu,
zpíval k húslím slepec Uskok
renegatce serenadu.
Když pak připlul s hvězdou jitřní
mládec slepec ve skaliska,
divila se jasným očím
mladá v loďce odaliska.
147
PRVNÍ PLAVBA.
Míhaly se černé loďky
podvečerem ve rokytí, –
vstoupal v loďku Uskok mladý,
vstoupal poprv v mořské žití.
Přišla matka k černé loďce,
pohleděla v oko synu
a pak slovem hovořila
k junákovi Uskočínu:
„Hoj! junáku, synku milý,
jsem já rodná matka tvoje,
dala jsem ti hlučné písně, –
vpěla jsem je v srdce tvoje.
Hoj! junáku, synku rodný,
nezahanbi Uskočinu,
zjednej sobě, sám si zjednej
k písním zlatou tamburinu.
Hoj! junáku, synku milý,
jsem já rodná matka tvoje,
dala jsem ti sílu bujnou,
vlila jsem ji v žíly tvoje.
148
Hoj! junáku, synku rodný,
nezahanbi Uskočany,
zjednej sobě, sám si zjednej
k síle handžár vykládaný.
Hoj! junáku, synku milý,
jsem já rodná matka tvoje,
dala jsem ti pomstu žhavou,
vrhla jsem ji v ňádro tvoje. –
Hoj! junáku, synku rodný,
pomsti otce Uskočína,
zjednej sobě, sám si zjednej
k pomstě vraha Moslemína!“
Vstoupil v loďku mladý Uskok,
vstoupil poprv v mořské žití
a již pluly černé loďky
v noční moře z podrokytí.
Když pak jitrem vraceli se,
přines’ Uskok matce ceny –
v jedné ruce tamburinu –
v druhé handžár zkrvavený.
149
V SEŇSKÉ SÍNI.
Na skalinách v seňské síni
hrála zvučná tamburina,
při tanci a při poháru
bujná plála Uskočina.
Pili víno z Cypru výspy,
tiskli děvy od Kavkazu,
bouřili a pěli písně
psům Turčínům na pokazu.
V tom od moře v seňské síně
písk v ty bujné plesy vrazí –
nedopili – nedopěli
a již v mlhách se loďky plazí.
Když pak nazpět v seňské síně
v půlnočních až přišli stínech,
měli nové víno v džbáncích
nové dívky na svých klínech.
150
BRATŘI POBRATIMI.
Byli bratři pobratimi,
byli oba Uskokové,
byli jako bouře mladá,
byli oba sokolové.
Měli oba vřelé srdce,
oba jednu zbujnou hlavu,
a pak mezi Uskočany
jednu živou, zpěvnou slávu.
Vedli život po junácku,
po junácku milovali,
oba jednu ženu mladou –
baši ženu celovali.
Když pak jednou v smělém srdci
smělou lásku ženě nesli –
aj tuť oba jednou ranou
k nohoum baši střelce klesli.
151
DVA DIVY.
Byla krása nad vše krásy,
co jich baši harem pastí,
divili se, kořili se
všecky krásy všechněch vlastí.
Zlatotkaný šle ji hedbáv
staroslavná země Cyra,
a na konci světa Indus
drahé perly jí vybírá.
Ba i Egypt starovráský
v zvadlém srdci touhou vzdýchá
a ku kráse nad vše krásy
sladké vůně ambry dýchá.
Jen ta slávská, rodná země,
jež ten boží div stvořila,
chudá, vrahy oloupená,
ničím dceru nedařila.
Jen ta slávská, rodná země
nový div zas nově tvoří,
sílu, lásku v juna dýše –
a již boží paprsk hoří.
152
Hoří, letí letem blesku
tam, kde s krásou krásy nyjí,
a než minul den dva, tři dny
líbali se na Senii.