JOZA SKALÁK.
I.
Můj ty bože! jak to v světě chodí,
pustá skála živě růžé rodí,
a v oblázku pohozeném stranou
žhavější nad zlato jiskry planou.
120
Tvrdě žil na Krkonošské skále
Joza Skalák v své chaloupce malé,
tvrdě kráčel, tvrdě hlavu kladl,
kdyže nad ním tvrdý spánek vládl.
Ba i nebe nad ním tvrdé bylo,
málo kdy se jemu vymlžilo,
tvrdou zem měl tvrdé pro rameno
tvrdé i to po rodičích jmeno.
Kozičky dvě, pole jako v dlani,
a ta chýžka, přilepená v stráni
jako hnízdo letné vlaštovice,
jeho statkem – což chtěl Joza více!?
Co chtěl více? – povím brzo taky,
jen co ještě nahlednu mu v zraky,
v zraky, duši i do srdce síně,
skalných jeho prsou do jeskyně.
Ach tam jinak a jak onačeji,
než v těch skalách, jež kol Jozy tkvějí,
až mi oči přecházejí září,
jak když světla rozžhou na oltáři.
Po stěnách, jak v čarodějném hradě,
živé růže v plné květův vnadě
121
otvírají ňádra nachovlná
zlatých mušek, rosných perlí plná.
K růžím skvoucí lilie se sklání
ve sladkém hudby klokotání
v prostřed jasná studánka se prýští,
jež se lunou v nebes hloubi blýští.
A vše v srdci samé květy, zlato,
věru stál mi Joza Skalák za to,
že jsem počal o něm veršovati –
ten mi jistě pero povyzlatí.
II.
Byltě Joza v chatě samotníkem,
Matka rok již spala pod trávníkem,
v údolí, jenž při kostýlku malém
teď se prvním zazelenal jarem.
Žila s Jozou vdova od mladosti,
otec záhy v skalách složil kosti,
při práci když krev mu z rukou tekla,
ještě noha v propasť se mu smeklasmekla.
Dej mu bůh tam lehké spočívání;
vdova po něm těžký chléb si shání,
122
válčí o něj se skalinou tvrdou,
jest však při tom matkou přece hrdou.
Rosteť syn jí, jako jasan světlý,
skály málo kořínky mu hnětly,
a ty větry, jež tu burou vály,
jako hudby nad hlavou mu hrály.
Růže v tvářích jak červánky ranní
rozžaté po bílé skalky skráni,
a vlas bujný hlavu věnčil syna
jako zlatá v slunci kapradina.
Věru hrdá mohla matka býti
na své krásné pohorské to kvítí,
ona také jak noc ohvězdilá
v kalíšek mu rosné perly lila.
A ač chudobou jí ruka vadla
štědře přec mu na srdce ji kladla,
a tam skvostným zdobila ji čárem
jako nebe květným pažit jarem.
Tak tu žili tvrdě, šťastně oba,
neznal svět je, ani lidská zloba;
tvrdší bývá než ta pustá skála –
blahá matka že jí nepoznala.
123
Neb když vlas již posypán byl sněhem
a krev v žilách volným šla jí během,
prohodila jednou z rána synu:
„Tuším, že již zajdu k hospodinu!” –
Zašla – večer synu v náruč klesla
a již duše nad hory se nesla,
nad hory až nebes do vysoka –
Joza stíral hojné slzy s oka.
Rána ta mu ruku ochromila,
ta však přece matce rakev sbila,
na posvátné s hor ji snesla pole
a tam v tichém pohrobila dole.
III.
Přišlo jaro, mechy vůni dýší,
Joza svlékl teplý kožich chýši,
sluníčka zas ruka jasná, vřelá
bílou sňala loktušku jí s čela.
Leskla chýška hor se na oltáři
jako líčko panny v růžné záři,
kolem teplí větérkové váli
plní snů, jež v srdci skalin spaly.
Jak se čárně v nich to chvělo, pletlo,
když to jaro jejich křídlem slétlo,
124
samy šepty, zpěvy, laškování,
v dole, borku, na skalách i v stráni.
Jenom Joza jaksi neveselý,
když se pod ním doly rozepěly,
smutně po skalách se porozhlídal,
ač chleb tvrdý povždy s písní jídal.
Nedivte se, vždyť měl srdce vřelé
pro družku i druha, pro přítele
a žil tady v chýšce na samotě –
paprsk zlatý noční na temnotě.
Co však Joza tamo smuten shání,
prohledává kře i zmoly v stráni,
chýška nad ním již tak převysoko –
„což pak, Jozo, hledá tvoje oko?”
„A tož v stájce se mi okozlilo,
pustil jsem to, skákalo to milo,
a teď zašlo kůzlátko mi kdesi;
myslím, přitáhly je tam ty lesy.”
A od skalky k skalce dále kráčí,
v údolí pak svoje kroky stáčí,
vystoupá zas na protější hory,
na nichž šumné černají se bory.
125
Avšak nikde v skalách, dole, srázi
kuzlátko své bílé nenachází,
prošel bory, až tu na mýtině
zalesklo se cosi v kapradině.
Joza skokem skočil do kapradí,
hle tu kůzle bílá ruka hladí,
zlatá nad ním hlavička se kloní,
a stříbrná slova k němu zvoní:
„Pakli tebe, kozičko ty bílá,
v skalkách hlídá dívka roztomilá,
tož jí zvěstuj na krku rolničkou,
že jí chci být laskavou sestřičkou.
Pakli tebe, kůzlátko hedbávné,
máti stará v mýtí vodí travné,
tož jí zvěstuj hlavičkou příchylnou,
že jí chci být k ruce dcerou pilnou.
Pakli ale, kůzlátko ty moje,
švarný hoch tě v husté honí chvoje,
růžovou zvěstuj na krku mu páskou,
takou že bych obemkla jej láskou.
Jsemť já tady na samotě sama
jak zavátá muška nad horama,
126
není sestry, bratra k milování
a ten otec jakby nebyl ani.
Je prý v lesích dobrým revírníkem,
ale doma chladným nevlídníkem;
nepohladí, aniž zahovoří,
a ten pohled až mi srdce moří.
Jasné oko, jen když pušku stiskne,
tu však z něho žhavý blesk vyprýskne,
běda laňce, chybila-li střela,
oka blesk ji jistě zdrtí zcela.”
Měkký mech se po mýtině plíží,
Jozův skok byl také lehký, svíží,
nevěděla dívka ve kapradí,
že kdos slyšel řeč tu její kradí.
Náhle ruměn však jí tváře zalil,
snad že Jozův jasný zrak je pálil,
ohledla se, zahořela více,
Joza též měl plné záře líce.
Co si řekli, věru nevím ani,
tuším nepřišlo to k povídání –
avšak hory ve zlatě tam stály,
jak by nad nimi dvě slunce vzplály.
127
VI.IV.
Nad potokem skalka nakloněna,
bolestná ji patu vroubí pěna,
a ty vlnky jež se kolem honí,
o stříbrný roucha lem jí zvoní.
Po ní hvězdy jako na nebesku
kmitají se v sterém čárolesku,
drahý kámen po prsou jí plane
a po ňádru perly rozsypané.
Kdyby nebe smilovat se chtělo
a růžových květů rozestřelo
věnec živý na chudé jí skráně –
což by svět se krásné divil panně! –
Sedí Josa tiše u potoka,
zlatá záře plane jemu z oka
a an stále v jednu stranu třpytí,
zlatý most se jejím leskem nítí.
Po něm srdce Jozovo vystoupá,
zlatými se křídly nebem houpá,
nad skály se, hory, borky nese,
tam kde kapraď v šumném skryta lese.
128
„Můj ty bože! divotvorné moci,
v svatojanské noci o půlnoci,
ze země kdy čár a kouzlo vstává,
kapradina že prý vykvetává.
A mně vzkvetla za dne, o poledne,
na slunci, v němž záře nevybledne,
čarovným mně květem rozvila se,
v plném květu v plné květu kráse.
Hoj! což bych si lehkým skokem skočil,
jako jelen, studánku když zočil,
kdybych věděl já sirota sírá,
kdeže děvče komůrku zavírá.
A jak má by zaplesala duše,
kdybych věděl, sladké touhy tuše,
že tam sama u okýnka vzdýchá,
ku hvězdám když měsíček pospíchá.
A což mé by srdce spělo tamo,
kdybych věděl, kdyby bylo známo,
že tam na mne myslí zamyšlená,
že tam po mně touží roztoužená.
Však bych chýšku vyzdobil jí svoji,
jako kníže palác kněžně strojí,
129
kdybych věděl a byl na jistotě,
že mi družkou bude po životě.
Umyl tvář bych starušce chaloupce,
červené jí omaloval sloupce,
novou přikryl loktuškou jí skráni
a vyzdobil květem ze všech strání.
Křišťálová okna zřítelnice
v červené bych zasadil pak líce
by jí okem jasná plála záře,
až by mně ji vedli od oltáře.
Kolovrátek jasanový, bílý,
v jizbě stál by pro domácí píli,
a červenou jalovičku v síňku
pro mladou bych zaved’ hospodyňku.” –
A Jozovi blahem září líce,
z nich jsem vyčet’, co chtěl Joza více
než tu chýšku přilepenou v stráni,
kozičky dvě, pole jako v dlani.
V.
Vzplály hvězdy na nebeských pláních,
vzplály ohně po horách i stránistráních,
vzplály kolem do májové noci –
vládnou zemí kouzedlné moci.
130
Aniž vsadil máje přede dvéře
by zahnaly kouzla v nočním šeře,
Joza od chaty jak jelen v skoku,
stoupá chodem lehkých, svižích kroků.
Nedbá družby, jež tam přes ohniska
přeskakujíc čtveračí a výská,
nedbá na sráz podle cesty vratký,
aniž děsné míjí křižovatky.
Zapomněl, jak zaklínačky znějí,
jimiž kouzla čár se zahánějí,
a že horské svojí ze zahrady
Krákonoš dnes vyšel šedobradý.
Máť on kouzlo proti všemu čáru,
v zlatém ono stkví se jemu žáru,
v srdci skryto, z jasných očí, lící
plápolá mu jako bercen skvící.
Hvězdy s hůry lejí stříbro kolem,
Joza směle strání kráčí, dolem,
vystoupá zas na protější hory,
sosnové kde vůní dýší bory.
Zajde v hájku, v tajném mizí stíně,
tam zas jasné kmitne na mýtině,
131
až své kroky malé u doubravy,
jako jelen před studánkou staví.
Domek bílý hájku na pokraji
polo v hvězdách, na půl v stín se tají,
prostovlasé, bělorouché břízky
rozstřely se na krov domku nízký.
Stínem jejich hvězdy stříbro hází,
a po střeše lesklé květy sází,
jež v tajemném břízek šelestění,
v jiné se a čarnější vždy mění.
Okénka tu – dřišťal, malinoví,
lesních růží objímá je křoví,
z něj jak lesní ze studánky víla
zlatá hlavička se vyhroužila.
Joza tihne - odhrnuje keře,
a již v tajném jejich pološeře,
jak když větřík řůži lásku věstí
sladké vzdechy, šepty zašelestí. –
Noci jasná! o májová noci
kněžno lásky, plná čárných mocí!
mechy tobě sladké vůně dýší,
touhy šepcí větérkové tiší.
132
Slavík písní srdce tvé prochvívá
a potoků zkázka švitořivá
kouzedlné tobě věstí báje,
i ta muška svou ti hudbu hraje.
Noci jasná! ó májová noci,
kněžno lásky, plná čárných mocí!
ve stříbrné mlžin ve závoje
hory, doly tváře halí tvoje.
Země květy ku nohoum ti hází
a to nebe na skráně zas sází
hvězd lesknoucích diadem ti zlatý
skvělou sponkou plné luny spjatý.
Noci jasná! o májová noci,
kněžno lásky, plná čárných mocí!
vesmír s trůnu jasných výšin lije
kolem tebe svoje harmonije.
I to srdce lidské ve tvém stínu
drahý skvost do tvého klade klínu,
chraň, ó chraň jej před zlou hněvu mocí,
ten skvost lásky, ó májová noci! –
Vstoupla noc již nebes do zenitu,
planou hvězdy v paprskovém třpytu,
avšak od západu víc a více
v černém mraku hasnou nebes svíce.
133
Joza v skrytu plane září jasnou,
nevidí, že v mraku lesy hasnou,
nevidí, že hvězda důvěrnice
také již své zahalila líce.
Aniž cítí, křídla šumnotemná
vichřice že výš a výše zvedá, –
až tu v duši hrom mu zarachotil –
či by Jozu hrom byl takto zhrotil?
„Pak-li jednou ještě, noční ptáku,
sokolímu mému mihneš zraku,
abys stíhal holoubátko moje,
na mušku si vezmu srdce tvoje.”
VI.
Skály, skály tvrdé srdce máte,
tvrdé srdce, skráně bezkvětnaté,
neb byť kvítek sebe chudší, malý,
žáry vaše na popel je spálí.
Avšak skály, skaliny vy tvrdé,
tvrdší nad vás srdce pusté, hrdé,
ostré bývá jako břitkost meče,
kamo stihne, slzy i krev teče.
Sedí Joza smuten pod skalinou,
v tváři jemu mladé květy hynou,
134
kozičky mu dolem bloudí, strání,
a myšlénky – kudy nevím ani.
Hlava těžká k prsoum nakloněná –
snad poslouchá jak tam srdce stená,
snad v tom drobném písku tam u nohy
zrnko těchy pro žal hledá mnohý.
Rodná chýžka nad ním převysoko
mateřská upírá k němu oko,
jakby znala chorou jeho duši,
žalost její že mu povysuší.
Slunce dávno pozlativši skráně
za brunatné hor zapadlo báně,
ba již první hvězda večernice
světle rozžala své bledé líce.
Ale Joza, jakby kouzlem jatý,
nedbá hvězdy ani rodné chaty,
kozičky už kol se shromáždily,
myšlénky však bůh ví, kde ty byly. –
Co však náhle oživlo tu sochu?
kamže klopýtáš, ty bludný hochu,
horou, dolem, přes skaliny sráze?
Bůh tě provoď na té pusté dráze.
Jakže hochu? – známá kapradina,
osudná tě vábí doubravina,
135
v ní ten domek neblahý i blahý –
vždyť už před tebou ty známé prahy.
Což jsi, Jozo, všechnu paměť ztratil,
či snad blud tvé kroky sem až zvrátil –
platný bývá revírník v svém slovu,
vrať, o vrať se k domácímu krovu!
Pozdě – padla, laň však vyskočila
v bílé ňadro ránu zachytila,
a Jozovi do náručí klesla,
ta jež k němu v srdci lásku nesla.
Joza vzkřikl – revírník tvář kalí:
„Špatný střelec, který takto pálí,
místo supa holubici srazí!“ –
a z ran druhou do prsou si vrazí.
Úžlabinou muži tihnou jací, –
tuším dva to byli pašeráci;
tu z nich přední: „Hoho, postůj brachu!
jak mi plno nahnalo to strachu!“
„Co máš?“ – „A, tu v cestě mrtvol ňáký
zkrvavělé na mne třeští zraky!“ –
„Kdož to?“ – „Nevím, avšak uhlídáme –
věru, věru – tyť jsou tahy známé.
Ba že – Skalák Joza z horské chatky,
přes rok tomu, co své ztratil matky –
136
teď prý dceru pana revírníka
do svého chtěl zavést holubníka!“
„Blázen! – vpašuj jej tam do propasti
sic ty v zadu bude také másti!“
„Pravda – cárej! –“ propast vzdychla v níži
a dva muži dál se svodem plíží.
Věru nikdy nezapašujte
skvostnějšího zboží na tom světě,
tupí muži bez lítosti v těle,
jako bylo toto srdce skvělé! –