HLEDAL – NAŠEL.

Václav Šolc

HLEDAL – NAŠEL. (Deklamace.)
Hněvá na kmotra se kmocha, oněměla jako socha, a ač v duši vzteky chová, nemluví přec ani slova. Kmotr pod vous se usmívá a jen tiše hlavou kývá: 249 „Však si kmotra jazyk zjedná, dřív než vyjde hvězda jedna“ – nevšímá si hněvu dále – kmotra mlčí neustále. Vyšla hvězda, druhá – třetí, obloha juž celá vzplála, kmotra jakby ve zakletí přece ani nemukala. Kmotr v koutku podřimuje, podřimuje, rozumuje: „Vida kmotru! jaká, taká, snad si hraje na mudráka, myslí ona jistě sobě, mluvit stříbro, mlčet zlato – však se kmotra vyspí na to“ – uleh’ a spal jako v hrobě. Vzešlo ráno – kmotr vstává, dobré jitro ženě dává, zapomněl již na to zcela, včera že mu oněměla – kmotra ale ani čmuchu, jak by všeho zbyla sluchu, ani slova nemluvila, kmotru záda obrátila. Toho již to zebe trochu, že má míti němou kmochu, vždyť mu libánková doba ještě ani neodkvetla, 250 a již taká tvrdá zloba manželskou mu radost shnětla. Začne žerty, okem mrká, a povzdáli u kmotřice jak holub kol holubice šlape, točí se a vrká; přisedne k ní na lavici, zaškube i za suknici – ale kmotra ani slova, ač ví, že ta ústa její, jako ptáčka písně pějí, otočí se – mlčí znova. „I toť, aby všickni ďasi takovéto ženské špásy!“ rozkřikne se kmotr, vstana – „ukáži já také pána! Však že’s dobře při oltáři, mluvíc hbitě po faráři jazýček svůj v ústech smýkla, div že jsi s nezajikla – budeš mluvit, nebo, sice -!“ kmotrovo se vzňalo líce. Avšak kmotra ani muku, vyskočí jen, zbočí ruku, dupne sobě, vzepne páže, ale jazyk nerozváže. Minul den, i druhý přišel, kmotr ani slova přece 251 od své kmotry neuslyšel; náhle mu cos v mysl padne, běží, béře loučku s pece, a ač slunce svítí za dne, kmotr světlo rozkřesuje a při rozžatém kahánci, jakby byla tma jak v ranci, cosi hledá po světnici – kmotra za ním pokukuje. Kmotr svítí, všude hledá, pod stolem i pod lavicí, ba i každý hrnec zvedá, na kmotru se neohledá; tu to již jaks podpaluje, kmotr přec jen svoje kuje, bruče při to neustále: „Ďasi vědí, kde as vězí!“ pod postelí hledá dále, vystlanou i postel shází, však co hledá nenachází. Kmotra jakby na řetězi, tak to s ní už škube, cuká, mlčí přec, jen jazyk kouše. Kmotr druhé rozžav souše po světnici dále šuká, otvírá i obě truhly, šaty stroje, protřasuje, na podlahu vyhazuje – 252 kmotra stojí jako v uhlí; když pak kmotr loučku třetí rozžal a zas dále hledá, kmotra k němu celá bledá jedním skokem pozaletí: „Co tu hledáš blázne, cháme! či se ti snad rozum láme!?“ – „Jen tvůj jazyk, kmotra milá, jejž jsi byla potratila – teď však jsem jej právě našel“ – kmotr klidně loučku shášel. Kmotra stavidla teď zvedá – mělať dlouho zadržáno, a jak vyjde boží ráno, celý den si pokoj nedá, stále jazykem zas seká. Kmotr jako ve vidění, kdy as konce bude, čeká, čeká, avšak konce není. Ach, byť čekal dlouhá léta, ba až do skonání světa, – kmotře jazyk nescepení! – V koutku vždy pak kmotr sedal a litostné vzdechy zvedal: „žeŽe jsem já ten jazyk hledal!“ – 253

Básně v knize Prvosenky: