V ZLATOU HODINKU.
Ves se dvoří, krčma zvučí,
na zápraží děti skáčí,
každé v ruce po kytici
a makovém po koláči.
V krčmě kmotři v rozhovorech
za dubovým v koutě stolem,
paní matky jako kytky
po lavicích sedly kolem.
Hoši pějí písně vzhůru,
hned zas v kole tancem víří,
a děvčátka jak poupátka
v růžovém se věnci pýří.
264
Sběhlo celé posvícení
ku zlaté se ku hodince,
i ta babka s marcipánem
vyhlédla si koutek v síňce
Tu pan kmotr ze zastolu:
„Jak ta mládež divně skáká,
já řku, páni muzikanti,
spusťte forte rejdováka.“
A ku kmotře ku sousedě:
„Nuže kmotra na podpatky,
ukažte jim, jak se vznáší
s nožkou svižnou střevíc hladký!“ –
A pak kmotr luskl sobě,
kmotra se již přitočila,
a muzika staroslavná
rejdováka zanotila.
Kmotr svižný jako vítr
v kole hýří, až to práší,
kmotra při něm jak ve větru
růžový se lístek vznáší.
V tom se pustí – kmotra v předu
křepeličky drobným cupem,
265
a pak kmotr za ní v skoku
vraníkovým hravým dupem.
Ale kmotra jako muška
před kmotrem se točí, míhá,
ten ji krokem, ten ji okem
v každém nožky hnutí stíhá.
Hned se dvoří, vrtí, šlape
jak holub kol holubinky,
hned zas zdáli po kmotřici –
strojné hází kudrlinky.
Rázem na to jako střela
ku sousedě pozaskočí,
dupne sobě, pozavýskne
a dál švarné kolo točí!
Planou kmotři na lavicích,
kmotry sebou potřásají,
krčma zvučí, mládež čumí,
a muziky samy hrají.
Zajelo jim všechněm do žil
starodávné rejdování –
i ta babka s marcipánem
rejduje kdes v zpomínání. –
266
Vřiskla basa na finále,
kmotr zvedna kmotru vzhůru
skončil v prostřed jizby stana
rejdováka slavnou turu.
A pak k chase, jež tu čumí:
„Já řku, chaso, bez caviku!
nech to panské trdlování –
zarejduj dle starých zvyků!“ –