Věsť dávná, zbrojné básnily ji časy,
věsť o národu mezi národy,
navzdorný dozpěv naší svobody,
kovové roztříštěných mečův hlasy:
ji zapějem, když černé mrákavy
zastíní světlé naše zástavy,
a my se v světlém jejím skryjem hávu:
my tvrdou máme jako skála hlavu.
Od kolébky šly první naše kroky,
a na čela nám rány padaly,
my sotva že jsme vlast svou poznali,
již cedili jsme pro ni krve toky;
nám sotva varyta že vzešel zvuk,
ne ku hraní – ved k bojům mužstva hluk,
když prvou dupali nám jara trávu:
my tvrdou máme jako skála hlavu.
A v bouři ran jak mramorové skály,
když nebes na ně lehnou mrákavy
a blesky čela jejich rozžhaví,
my z věku do věku jsme pevně stáli:
tu tvrdý leb náš metal jisker pal,
že celý svět se jejich ohněm vzňal,
jenž zářil lásce, svobodě a právu:
my tvrdou máme jako skála hlavu.
Zahřměla vzdorná skála Kapitolu,
na jejímž čele světa trůn kdys stál,
a z nebes vypůjčených blesku pal
na hlavy naše sesypala dolů:
však tvrdší než ten Říma arcidóm
my v klnoucím jsme stáli ohni tom
a z jeho blesků svou si vili slávu:
my tvrdou máme jako skála hlavu!
Když za pluhem pak celý národ kráčel
a krví naší napojenou zem –
jsa děvkou jen a panstvu pacholkem –
i slzou ještě, žhavým potem smáčel:
tu v lebce jak ta mozolitá pěst
mu zkameněla i ta stará věst,
z níž novou jiskru svému vykřís’ právu:
my tvrdou máme jako skála hlavu!
Věnčena slávou jako čela svatá
na skráni slavných králů korunu,
jak démant vyzlaceném na trůnu
stkví hlava nám se, naše Praha zlatá;
v ní zřídlo umění a světských věd,
v ní srdcí našich žilobitný střed,
v ní zkamenělou – živnou zříme slávu!
My tvrdou, démantovou máme hlavu. –