Jen svorný duch jak Labe proudy valné,
pak umem skumným v moře hlubiny,
jen svorný duch, jak hor těch kruhy skalné,
pak smělým křídlem v nebes výšiny;
nechť démant skrytý v moře tůni kalné
vzplá bleskem s nebes v šíře krajiny:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství,
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch, a ruka poj se k ruce,
muž podle muže jedna hradba buď,
a všechněch srdce nechť ať hučí prudce,
nechť rázem mocným všem se zvedá hruď,
všem cílem budiž vrah a vlasti škůdce,
a všechny jedna zlosť i láska puď;
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch a v míru práce tichá,
jak v oule buď i v našem národu,
zhyň v porodě již každá touha lichá,
jež v život metá skutků neshodu,
sobecká změň se v štědrou skromnost pýcha,
a jaré klásky v bujnou úrodu:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch v rozkolné vaše zpěvy,
již bludnému jste lidu proroky,
na hradby bludů stále bez úlevy
svých zpěvův žeňte svorné útoky,
a byť i osud svými stih’ vás hněvy,
vždyť soudem jsou vám lidu výroky:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch, i vy se stavte v řady,
sesterské děvy s krásy vzezřením,
hle národ slzí, vida vaše zrady,
nuž ukojte jej blažším zpomněním,
již rány živé hojte láskou rády
a srdce pustá plňte nadšením:
a bůh dá sílu, bůh dá mohutenství
a slávy lesk pronikne veškerenství.
Jen svorný duch po šíré naší vlasti,
bůh nám ji dal za svornou svatyni,
by tam jsme chodili svou oběť klásti,
tam hledali svou soudnou věštkyni,
by tam klenouce v návalu zlých strastí
v ochranném pěli božstva zástiní:
dej bože sílu, dejž nám mohutenství,
by slávy lesk pronikl veškerenství. –