PÍSNĚ V BOUŘI.
PÍSNĚ V BOUŘI.
I.
Jest ten můj kraj teď bouřlivý
a plný bleskných mraků,
až srdci v ňádru ouzko je
a temno v duše zraku.
Však někdy bouře zajde přec,
mé nebe bude jasné,
225
a v tom mém kraji vykvetou
zas květy mladé, krásné.
A pak z těch květů, dívko má,
si věnce budem vítivíti,
buď svatební, buď pohřební,
jak pánbůh bude chtíti.
II.
Blesk božím poslem jmenují,
že proto poslán k zemi,
by osvítil tu světa tmu
božskými pochodněmi.
Však běda srdci, které kdys
ten nebes žár zasáhne,
ono sic božskou září vzplá,
však samo – samo spráhne.
III.
Nebem když se blesky honí,
myslím já na lásku svou,
myslím jak ty blesky žhavé
touhou žárnou, ohnivou.
226
Když pak nebem hrom burácí,
zpívám já o lásce své,
zpívám jak ten mraků pěvec
písně hlučné, divoké.
A když bouře rozehnána,
mračna různo nebem jdou –
různě jdou i mé myšlénky
zmladlou lásky krajinou.
IV.
Jest láska velká jara bouř,
a máj mé mladé žití,
jen první zpěv v něm vzbudil se,
a první vzkvětlo kvítí.
Zpěv ten se sotva tetelí
jak první z jara ptáče,
a kvítko bolně vydychá
a bolnou slzu pláče.
Však bouře přejde, a ten zpěv
až v nebe bude zvonit,
a květ ten se svou korunou
až v nebi bude trónit.
227
V.
Směle hora svoje čelo
v nebes výš’ vypíná,
však když blesk se nebem míhá,
nejspíš je roztíná.
Pyšně palma se svým věncem
v nebes výš se týčí,
však když blesky nebem vzletnou,
nejspíš věnec zničí.
Tak snad proto velké srdce,
jež chce v nebi trónit,
zlostná bouře světa hledí
v propast zkázy sklonit.
VI.
Ach ta láska mladická
to je jiskra žhavá
a to žití jinošské,
to je bouře dravá.
Jen že časem v bouři té
krásné květy květou,
z nichž pak v nebi andělé
věnce slávy pletou.
228
VII.
Tichá jako holubice
jesti, dívko, duše Tvá,
smělá jako orel v letu
jesti, dívko, duše má.
Něžná jak květ vodní růže
jesti, dívko, láska Tvá,
bujná jak květ žhavých pasů
jesti, dívko, láska má.
Klidně jak potůček v lůže
plyne, dívko, život Tvůj,
divě jak Nil vodospádný
bouří, dívko, život můj.
A na jeho vlnách bouřných
plyne matně duše Tvá,
bledě vzkvétá v jeho proudech
vodní růže – láska má.
všakVšak z těch jeho vod posvátných,
až kdys v moři zahynou,
holubice i ta růže
krásnější v svět vyplynou.
229