O SLÁVĚ SVĚTSKÉ.
O SLÁVĚ SVĚTSKÉ.
(Deklamace.)
Sešly jsou se z krajů světa
vandrovavše dvě as léta,
všechny boty různotvarné,
botky, střevíčky i švarné.švarné,
pantoflíčky, krbce, trepky,
všechny šámy – juchtoviny,
teletiny – skopoviny –
sešly jsou se ze své cesty,
jež je vedla vsemi, městy,
doma pod rodným zas stanem –
pod oteckým pod verpánem.
Vzešlo hlučné sněmování
244
mezi botáckou tou lájí,
každý svůj jen úřad hájí
a svou chloubu povyzvání.
Postaví se botka pyšná
šviháckém tu na podpadku
a ze šumných hlasů zmatku
vynáší ta slova slyšná:
„Prosím slušně pány, dámy –
nechci chlubit se snad valně,
stav můj, tuším, dosti chvalně
bude znám i mezi vámi.
Na kobercích – na parketě
žiju ve vyšším jen světě,
vím co slušnost je a móda,
neznám, co je bláto, voda,
nanejvýš, že ku rozmaru
šlápu kámen trotoárů;
když pak přijde nečas trošku,
k posluze si vezmu drožku,
a tak skví se moje líce
v salonech neb v skvostném bále,
vždy jen k slávě – ku pochvale
jako černá krasavice!“ –
Hřmotným hlasem na ta slova
prála bota holínková:
„Nezávidím tobě zhola –
245
však i z tebe čpí jen smola –
panské tvoje postavení,
stav můj přec jen výš se cení;
víť se všude, proč je bota:
ať se blátí, ať se sněží,
ať si voda v cestách běží,
ať se všechna shlukne slota:
tu mé jisté, pevné kroky
víc přispějí k práci, blahu,
užitečnou klestíc dráhu,
než tvé tatrmanské skoky.
Jakou zásluhu máš asi,
že tak founíš s převysoka –
zrobíš leda kuří oka.
Věř i já mám svoje časy,
jež mi záviděti musí
ty tvé salonové krásy:
kyprá půda, mech měkoučký,
kvítím poseté paloučky,
plné barev, plné vůně,
když se k hladké stezce vinou,
zdaž tu takou krásou slynou
ty tvé kobercové hůně?
Když pak v krčmě, byť ne v PrazePraze,
skočnou polku zanotují
tuť si k tanci na podlaze
podkovkami zataktuji!“
„Vlastně se tím zahazuji“zahazuji,“
246
ruší další hádku vzdorně
vysoké rytířské škorně –
„že tu já chci mluvit s vámi
plebejské vy, nízké šámy;
nechci proto dlouhou řečí
hlásat svoji slávu větší –
zacinkám jen ostruhami!“ –
Na ta slova plná pýchy
potutelné taje smíchy
ozve střevíček se ženský:
„Odpustíte, ctný rytíři,
že proti vám slova míří
slabý hlásek můj panenský.
Však že vašnost mysl skloní,
když se střevíček malinký
zableskne kdes z pod sukýnky –
div že vašnost tady sobě
neubrousí paty obě –
taký spěch vás za ním honí;
a i v prachu se tu koří
rytířský vzdor vaší pýchy,
a jak beránek by tichý,
na kolenou nám se dvoří –
div se rytíř neumoří.
Ba i kdy tu šlápne maně
na vás podpatek náš hladký,
vzdychnete jen, nám se klaně:
‚Ach, jaký to pocit sladký!‘“sladký!‘
247
Pročež vaše urozenost
rač svou snížit povýšenost,
často střevíc hebké kůže
třeba sto rytířů zmůže.“ –
Slyše vnadidel těch líček
malý v koutku pantoflíček
slabým hláskem ozývá se:
„Pastorče jsem mezi vámi,
nedařil mne mistr ničím,
ani leskem, podkovami,
ni zlatými ostruhami –
a přec nade slávu vaši,
výš se moje vláda vznáší
mocným žezlem panovničím.
Splete mužům ovšem kroky
střevíc někdy útloboký –
však nedlouho sláva květe:
manželské ji pouto shněte.
Pevnější mé vladaření,
když se pod mou ženskou tíží
umořené v prachu koří
celé mužské pokolení!“
Tak tu dále vedou hádku
botácké ty spurné roje,
ještě krbce, čižmy, bačky,
jiné šámy kráčí v boje,
248
že až z toho hlasů zmatku
tu a tam se strhly rvačky.
V tom přichází mistr Šídlo
v bojuplné svoje bydlo,
židák stanul blízko prahu;
vzali věrtel – nebo váhu
a botácké šmahem roje,
jež ty kruté vedly bojeboje,
odvážili – odměřili,
odměřivše v pytli skryli. –
Skončena jest hádka lítá.
Mistr doma měď počítá –
židák s pytlem se uklízí –
tak zde světská sláva mizí.