Stůj! – Či volala krev padlých? Klam to! Ticho všude.
Jen oblak černý po nebi se valí,
jen nebes tvář se v černý rubáš halí;
je mrtvo, – děsno, – to snad bouře bude.
Stůj! – Neodvracuj oka v jinou stranu.
Pohlédni sem, zde velká rakev leží,
a mrtvé její bdící zloba střeží – –
slyš, nezvoní na Vyšehradě hranu? – –
Stůj! volám po třetí, ať meč svůj nevytasím!
Nehroz se kostí – dávnoť zpráchnivěly.
Ó postůj zde, hlas boží tobě velí – –
já krví otců žízeň ňader hasím.
Ó velký bože! jak ta rána pálí.
Již dvě stě let, a krev z ní dosud kypí,
ba dosud cítím jedovaté šípy,
které mi srdce na dno probodaly.
Nevím, mám modlit se u hrobky otců padlých,
aneb snad kletbou proraziti nebe?
Mám proklíti snad pídikráli tebe,
či žehnati památce reků svadlých? –
Mám jásati, že českou šlechtu hrdou
zde pochovali v temno věčných hrobů;
či kletbu provolat na jejich mdlobu,
že zlomit dali českou lebku tvrdou?
Mám zoufati? – – Ne, nikdy, raděj zhynu!
Že u Lipan nám kalich pochovali,
na Bílé Hoře z pěstí meč vyrvali,
toť kletba sic – však volající k činu.
Kalich a meč! Dva znaky české slávy,
dva blesky jasné na obzoru světa:
Vás zastřela rubášem bouře kletá,
že skloniti jsme musili své hlavy.
Ó krvi rudá, zpráchnivělé kosti,
vy hlavy šedé českých bohatýrů!
Vím, že jste padli v boji pro svou víru,
že podlehli jste cizou nepravostí. –
Vidím na špalku ležet lebky šedé,
vidím, jak lámou kolem Vaše těla,
vidím, jak koule v leb Vám zafičela,
vidím sirotků, matek líce bledé.
Vidím, jak – věrni svaté otcův víře
na hranici jste loučili se s Čechy;
zřím slzí proudy, slyším žalné vzdechy –
an Vaše jmena bijou na pranýře...
A zuby skřípaje teď pojímám tu muku,
jakou jste těžké hříchy svoje smyli:
Odpusť Vám Bůh, čím jste se provinili,
syn ku smíření dávno podal ruku. – –
Ten mrak, co černá se jak klenba pekla
nad temenem tvým svatá Horo Bílá,
ten z útrob svých ohnivý blesk vysýlá,
a blesku toho zrádná zmyj se lekla.
Až z mračen těch sršeti budou hromy,
až Horo hruď tvou šedivou rozrazí:
pak z hrobu vstanou padlí bratří drazí,
a pouta bídy rozšlapou a zlomí.
Však dosud nevzplanul den z mrtvýchvstání!
Jak bojovník, jenž štván a honěn světem
spočine umdlen po zápase kletém,
nadarmo žebraje o smilování:
Tak dřímá národ můj s ranami v lebce!
A krahuj dravý krouží v mračen říši,
a když se raněný ve spánek stiší,
přilétá k němu a krev jeho chlepce.
Však jedem šípu, jenž měl reka skláti,
se krvelačný dravec sám otráví: –
žel národe u hrobu české slávy,
však přijde den, kdy slunce počne pláti!