Na Bílé Hoře.*)

Ervín Špindler

Stůj! – Či volala krev padlých? Klam to! Ticho všude. Jen oblak černý po nebi se valí, jen nebes tvář se v černý rubáš halí; je mrtvo, – děsno, – to snad bouře bude. Stůj! – Neodvracuj oka v jinou stranu. Pohlédni sem, zde velká rakev leží, a mrtvé její bdící zloba střeží – – slyš, nezvoní na Vyšehradě hranu? – – Stůj! volám po třetí, meč svůj nevytasím! Nehroz se kostídávnoť zpráchnivěly. Ó postůj zde, hlas boží tobě velí – – krví otců žízeň ňader hasím. Ó velký bože! jak ta rána pálí. Již dvě stě let, a krev z dosud kypí, ba dosud cítím jedovaté šípy, které mi srdce na dno probodaly. Nevím, mám modlit se u hrobky otců padlých, aneb snad kletbou proraziti nebe? Mám proklíti snad pídikráli tebe, či žehnati památce reků svadlých? – Mám jásati, že českou šlechtu hrdou zde pochovali v temno věčných hrobů; či kletbu provolat na jejich mdlobu, že zlomit dali českou lebku tvrdou? Mám zoufati? – – Ne, nikdy, raděj zhynu! Že u Lipan nám kalich pochovali, na Bílé Hoře z pěstí meč vyrvali, toť kletba sicvšak volající k činu. Kalich a meč! Dva znaky české slávy, dva blesky jasné na obzoru světa: Vás zastřela rubášem bouře kletá, že skloniti jsme musili své hlavy. Ó krvi rudá, zpráchnivělé kosti, vy hlavy šedé českých bohatýrů! Vím, že jste padli v boji pro svou víru, že podlehli jste cizou nepravostí. – Vidím na špalku ležet lebky šedé, vidím, jak lámou kolem Vaše těla, vidím, jak koule v leb Vám zafičela, vidím sirotků, matek líce bledé. Vidím, jakvěrni svaté otcův víře na hranici jste loučili se s Čechy; zřím slzí proudy, slyším žalné vzdechy an Vaše jmena bijou na pranýře... A zuby skřípaje teď pojímám tu muku, jakou jste těžké hříchy svoje smyli: Odpusť Vám Bůh, čím jste se provinili, syn ku smíření dávno podal ruku. – – Ten mrak, co černá se jak klenba pekla nad temenem tvým svatá Horo Bílá, ten z útrob svých ohnivý blesk vysýlá, a blesku toho zrádná zmyj se lekla. z mračen těch sršeti budou hromy, Horo hruď tvou šedivou rozrazí: pak z hrobu vstanou padlí bratří drazí, a pouta bídy rozšlapou a zlomí. Však dosud nevzplanul den z mrtvýchvstání! Jak bojovník, jenž štván a honěn světem spočine umdlen po zápase kletém, nadarmo žebraje o smilování: Tak dřímá národ můj s ranami v lebce! A krahuj dravý krouží v mračen říši, a když se raněný ve spánek stiší, přilétá k němu a krev jeho chlepce. Však jedem šípu, jenž měl reka skláti, se krvelačný dravec sám otráví: – žel národe u hrobu české slávy, však přijde den, kdy slunce počne pláti!

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

v básni jsme nalezli 3 místa, v básni jsou označena takto
V této básni jsme nenašli žádné osoby

Patří do shluku

národ, volnost, prapor, vítězství, český, vlast, svoboda, dějiny, heslo, bojovník

1026. báseň z celkových 1358

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. Jitro nad Lipany. (Augustin Eugen Mužík)
  2. PRAVÁ SLZA (František Šimeček)
  3. VIKTORU DYKOVI (Vladimír Frída)
  4. NAŠE HRADY. (František Kvapil)
  5. Sláva. (Herma Pilbauerová)
  6. SONET PŘI ZPRÁVĚ O TÝRÁNÍ A VRAŽDĚNÍ NEGRŮ V AMERICE. (Antonín Klášterský)
  7. Francii. (Ladislav Quis)
  8. ČESKÉMU DÁVNOVĚKU. (Eliška Krásnohorská)
  9. NA PRAHU RÁJE. (Jaroslav Vrchlický)
  10. Z EVROPSKÝCH ŽALMŮ (Otokar Fischer)