MUZIKANT.
Tak náhle rozlétla se ta zvěsť po vesnici,
že zemřel muzikant, jejž každý dobře znal;
měl ještě po smrti své housle ve pravici,
když brali mu je, vzdechly – to on zasténal.
Byl všechněm, co ho znali, milý, zvláště dětem.
Byl stařičký už – nevímnevím, kolik čítal let,
však hlava prokvétala stříbrným mu květem,
a brada jeho byla jeden bílý květ.
Byl sirota to, matky svojí neznal ani,
a otec jeho – nu, nač o tom vyprávět’?
Byl jeden z těch, jichž lidé šťastnější se straní,
byl jeden z těch, již přišli pouze k bolu v svět.
My „svým“ ho zvali. Od chaty šel k chatě časem
a na své skřípky smutné, nyvé písně hrál,
též přizvukoval k tomu někdy slabým hlasem,
a dostav almužnu šel volným krokem dál.
A zástup dětí – radosť plála v každém líčku –
šel za ním bez únavy celou vesnicí;
když obešel vše chaty: „Zahrejte nám, strýčku!“
vždy děti prosily ho s tváří zářící.
38
On zahrál jim vždy píseň, nejkrásnější asi,
že srdéčka se chvěla v hrudi dětí těch,
a sám měl při tom slzou porosené řasy.
Když dohrál, setřel slzu, usmál se a vzdech’.
Pak dlouho nebylo ho zříti po okolí – –
Až včera náhle o něm přišla smutná zvěst,
že leží bezduch na souratisouvrati mezi poli;
tam vzkřísili ho stěží, dnes již mrtev jest!...
„Náš muzikant už zemřel!“ letí po vesnici;
vždyť každému byl milý, každý měl ho rád,
a děti, co jsou větší, slzu mají v líci
a vespolek se ptají: „kdoKdo nám bude hrát’?“
39