Mladé peruti (1890)

Básně, Jindřich Štemberka

Diplomatická verze Ediční verze
MLADÉ PERUTI.
BÁSNĚ JINDŘICHA ŠTEMBERKY.
POLIČKA NAKLADATELSTVÍ FR. POPELKA KNIHTISKÁRNA 1890.
[1] SVÉ DRUHÉ MATCE V DŮKAZ VROUCÍ ODDANOSTI
[3] POSVĚCUJE
J. Š.
[4] I.
MYŠLÉNKY
[5]
TI NEHODÍ SE PRO TEN SVĚT...
Ti nehodí se pro ten svět, kdo cíly vyšší v své mají hlavě, v srdci svatý žár a s touhou upírají zraky k hvězdné říši! Jim zdere srdce bídy, neuznání spár, ba sami myšlénky své vyštvou proti sobě a sami srdce svoje ve krev rozderou, a nenaleznou poklidu ni v časném hrobě! Dav tupý ze hrobu je vzkřísí v pozdní době, prozkoumá s posměchem, co dali s důvěrou! Ó zřím tě, básníku, jak často znícen palem jsi dumal nad básní svou, právě skončenou, jež stála hluboko tak pod tvým ideálem! Jak měl jsi duši zklamanou a zmučenou! Ó zřím tě, sochaři, jak před výtvorem smělým vždy stojíš zklamán, vždyť ta socha kamenná je proti snům tvým jenom dílem neumělým! Co bylo myšlénkou tvou a tvým citem vřelým, to s ironií rozbere láj bezcenná... [7] Ne, není štěstí tvůrcem být! On lépe mnohem ví nežli druzí, co mu schází k umění, ne, není štěstí býti stvořitelem – bohem, jenž na svůj svět se dívá v tichém mlčení! Je lépe oddat’ se svým citům, svému snění a v ňádru pouze nositi svůj vnitřní svět, než vydati ho všedním očím k potupení a z číše, z které tvůrčí nadšení se pění, pít’ nektar sladký, ale stokrát trpčí jed! 8
MÁ CESTA.
Být’ nespoutaným ptákem, se směle za myšlénkou nést’, být’ volným bouřlivákem, zřít’, jak loď potopena jest, jak věže vln se kácí, a čekat’, bouří nezmořen, až vichr doburácí a ztichne zemdlen, pokořen! Jít’ do lesů, pít’ vůni a v kyprém mechu sladce spát’, zřít’ v modrojasnou tůni a stesky své dát’ větrům v chvat, jen snům svým oddat’ nitro a milovati bez mezí, ať večer je neb jitro, se vzdáti lásce vítězi! A nechat’ toho shonu za řády, křesly, oslavou, i moderního stonu a zhrdat’ sképsí nezdravou, 9 jít’ ve svém vlastním směru, svůj sledovati ideál – ba, nerozumím věru, proč člověk sám si křídlapouta dal, proč meze určil, hráze si asketickým výrokem, proč lidstvo na své dráze se vlastním stalo otrokem, proč přistřihlo si křídla, v řád sevřelo se upjatý, a lásky, krásy zřídla si kalí sképsí, dogmaty! 10
U MOHYLY BÁSNÍKOVY.
Když v krajinu se vznáší večer snivý a mlha halí město, lesy, nivy, rád zajdu v park si tichý, poëtický. Má duše zadumá se těžce vždycky, když u mohyly básníkovy stanu, již kryje zvolna mechu šedý háv, a vidím, maje litostí hruď zdránu, jak lhostejně kol spěje všední dav! Tý’sTy’s, básníku, dal srdce svoje lidu a svému národu byl’s hvězdou vůdčí, ty’s mírnil výkřiky a hlad a bídu, a nikdo nad tebe přec nebyl chudší! Sám zapomenuv sebe, lásky plamen jsi vznítil ve své duši vznešené, však lidé, jejichž srdce byla kámen, sem dali ti zas jen kus kamene! A myšlénky tvé velké, obětavé teď v plísni lhostejnosti práchnivějí – lid otupělým je k tvé lásce žhavé, jak často jsi ho zíral v beznaději! Co’s trpěl, oddán práci celé žití, co slz tvé oči snivé vylily, to nikdo, nikdo asi nepocítí z těch, kteří kráčí kol tvé mohyly!... 11 Však přece! Z davu, který tebe nezná a všedně mluví o památce tvojí, se někdo přece vnoří v říši hvězdna a pokochá se ve kastalském zdroji, kde’s hvězdy vznítil, odkud ssál jsi krásu – a marný bude proti němu vztek, on bude slavit’ nad peřejí času přec triumf lásky, práce, myšlének! 12
JÁ CHÁPU VŠECKY...
Já chápu všecky, kteří bojem znavení kdys klesli v hloží, kterým šli, a v kamení, vše chápu, kteří odhodili štíty a zapřeli své ideály, city a mřeli neuznaní, bezjmenní!... Já chápu všecky, kteří v žití úskalí své prapory se žerdí ve prach strhali, jichž duše posvěcená v bláto klesla, již vlastní krví skropili svá hesla a vypouštěli ducha bídní, zoufalí! Já chápu je, neb cítím v době děsu, muk, kdy tisíce se na mne sápe divých ruk, jak odvaha má zvolna slábne, klesá, a pozoruji, litostí se třesa, jak zmírá srdce mého vřelý, mladý tluk... Ba, přijde doba snad – tak často myslívám – kdy jako oni nešťastní já klesnu sám, tak vzdálen od svých nadějí a cílů, a žluté listí pouze na mohylu mi spadne tak, jak spadlo v snů mých svatý chrám. 13
MÉ PÍSNĚ.
Vím, řekne mnohý: „Smutná jeho píseň! Jej zoufalosť snad sklála předčasná, že všude vidí tmu a krve tříseň... Vším vinna jest as láska nešťastná!“ A jiný zase: „Jeho duše tmavá jest jako pustá chodba klášterní; je mystik to.“ – A kritika dí zdravá: „Toť choré dítě doby moderní.“ Však nikdo netuší, jak záhy padla mi slza mladých snů mých do kvítí, a nedůvěra do srdce se vkradla, že musil jsem, co pěju, prožíti! Já nelkám po spůsobu pessimisty, jenž oklamán byl v touze vášnivé a rozerván zří všude žluté listy – čím pláči já, to vše je pravdivé! Tím trpí žebrák, nahý v noci tmavé když smutně bloudí temnou ulicí, tím trpí sirotek, jenž v touze žhavé si vzpomíná na matku – světici, 14 tím trpí dítě, které boso, v hladu zří smutně na paláce nádherné, tím úpí muž, jenž v zimním, mrazném chladu,chladu se vzpírá marně bídě příšerné... Já nečekal jsem mnoha v žití květů, já neměl utopických illusí a nehledal jsem vidin v zbožném vznětu – já životu zřel ve tvář bez hrůzy a přál si jen, bych přece aspoň jednou měl, co bych jedl, tichý pokojík... Však doba ta je dosud nedohlednou, a beznadějný je mé prosby vzlyk. Já jako na sta jiných bez soucitu se budu vléci žitím k hrobu snad a s němou prosbou zírat’ ku blankytu a trpět mráz a samotu a hlad! 15
ČLOVĚK.
Měl malý domek v tišině a vedle kousek zahrádky, a k tomu děcko, ženušku – ba, všecko jako z pohádky! Řek’ ženě: „V loubí zahrádky, kde voní růže, jasmíny, tam budou plynout’ příjemně večerní tiché hodiny.hodiny.“ Než jaro přišlo poznova, než zkvetly lístky poupěte, již roztomilá zahrádka se změnila v hrob dítěte. Tu večer oba sedali, a v očích plál jim slzí skvost, a jediná jich útěcha byl pohled v blahou minulosť. Než přišlo jaro po třetí, i mladá žena zemřela, a vedle hrobu dítěte se nad ní země zavřela. 16 I pravil člověk nešťastný, když smutek pil mu z hrudi krev: „ještěJeště tu zbývá místečka tak asi pro mne pro rakev!...“ * * * Tak hledíme my v život s nadějí, když mladou duší sny se zachvějí. Když růžová pak žití zbledne zář a život zjeví nám svou pravou tvář, když všecky naděje los pokácí a srdce opuštěno krvácí, pak sotva najdem’ mdlí a zklamaní si malý koutek pro hrob k zmírání!... 17
ZEMĚ. (Vojtěchu Hanačíkovi)
Tak často v dumách vidívám tě, země, jak básník zřel tě – plnou proměny, a pohyb všehomíra slyším temně, sám jsa v tom víru prášek ztracený! Tak často vmyslývámvmyslívám se v onu dobu, kdy’s zavířila – koule plynová – i v čas, kdy spadneš k slunci – svému hrobu, kdy pád ten naše snahy pochová! Vím, že jsem nic, a přece s děsnou bázní vstříc zírám světovému osudu, až v klokotu a lkání, víru, strázni vše skončí se. Sám žíti nebudu tak jako jiní, již se stejně chvěli, již vzdělanosti nesli korouhve, a ku konci pak, utýráni celí, se zamyslili trapně: Nač to vše?! Jdeš, země, záhubě vstříc! Žádná síla tě od vytčené dráhy nezvrátí – a pád tvůj pochová vše naše díla, a zhouba tvá i lidstvo zachvátí! Tak zanikneš jak jiné hvězdy kdysi, tak vychladneš jak jiné planety, a s tebou básně nadšené a spisy, vše díla humanity, osvěty! 18 A dále bude vířit’ slunce zase, dál půjde Neptun svými kolesy, a v jiných hvězdách dál se klanět’ kráse lid bude, a kněz těšit nebesy. Ta historie světa se tvým pádem snad ani o poznání nezmění, a jinde dále budou mříti hladem a dále budou láskou blaženi... A zhynou také! Krásný osud světa! Vše naše cíly, práce, snažení kdys’ jedním rázem zdrtí zhouba kletá, a geniové budou pohřbeni! Ó smutná věčnosti! Vše bude dále se věčně rodit’, věčně zmírati, a člověk bude v bohy věřit’ stále, až s trůnu svrhne je a zatratí! Vždyť není boha! A přec – před začátkem, než zhustila se hmota plynová, než slunce svitlo chaosem a zmatkem, co bylo zde? jak koule světová as povstala? Jak vysvětliti všecko? Jak vzniklo víření a plodný ruch? Ba musí člověk věřit jako děcko: jest, byla, bude věčně síla – bůh! 19
SLOVA ANDĚLOVA.
Když šestého dne slunce spělo k západu a první člověk za ním hleděl nesměle a tmavá noc se snesla v rajskou zahradu, tu k němu přistoupli tři boží andělé. Ten první děl: „Buď orlem smělým! Perutí se vznášej stále výš v ty zářné končiny a plesej v nadšení a zbožném pohnutí! ZemZem, to je prach! Tvým sídlem však jsou výšiny!“ A druhý pravil: „Obrem v říši ducha buď, jenž stále kráčí v před a tmáře potírá! Vždy k boji obrněnu měj svou hruď! Duch lidský vítězí, když člověk umírá!“ Pak třetí přistoupil, pln lásky, nadšení: „Ať duch tvůj pluje po všemmíru dalekém, ať kráčí přímo, neohrožen k spasení a bludy potírá – vždy budiž člověkem!“ 20
KŘÍŽ NA ROZCESTÍ.
Tak sám tu stojíš, Kriste, na rozcestí! Dav kolem tebe spěje nevšímavý, a nikdo v úctě neobnaží hlavy, jen stařec, sláb když nese z lesa klestí. Jsi, Kriste, opuštěn! – Kdo nyní jesti, jenž pocítí tvou lásku, úpal žhavý, jak’s nehledaje nádhery ni slávy jen v blahu lidstva viděl svoje štěstí!? A tak i evangelium tvé mizí – kněz hřímá učení tvé z kazatelny, však velká láska tvá jest jemu cizí. A církve mezi sebou vedou půtku, kdo svat jest, neomylný, nesmrtelný, a při tom křesťanských tak málo skutků! 21
TŘI RŮŽIČKY.
Na jaře vzkvetly v zahradě tři krásné, vonné růžičky, a rostly z jedné větvice tak jako rodné sestřičky. Kdys’ na večer, když západ plál, tam přišel jinoch s děvicí, a ona jednu růžičku mu dala s tváří zářící. Tu jemu oko zasvitlo, i strh’ ji k hrudi blažené, rty líbal, čílko, líce, vlas, a tonul v slasti bezjmenné. – Tu druhou růži jiný dal své milence, když odcházel, a hluboký a těžký ston jej s požehnáním provázel. Poslední dívka utrhla, a zlíbavši ji převřele ji darovala miláčku, jenž táhl na nepřítele. 22 On pak, když raněn s koně kles’ a svět se před ním zavíral, ji tiskl vroucně na srdce a blažen v dáli umíral... * * * Tou růží – láska! – stejná povždycky, těm působí slasť, těm bol nadlidský. A někdy vítězné je znamení a jindy ku věčnému trápení. Těm hoře činí, těm ráj otvírá, v ní člověk žije rád i umírá. 23
II.
PŘÍRODA A LIDÉ
[25]
HORSKÉ LESY.
Mám horské lesy rád, jež pryskyřicí voní a velkolepě dýší hymnou tajemnou, kde sosen stinná klenba sluneční žár cloní, a ševel, šum a ptačí zpěv zní nade mnou! Mám rád ta stinná zátiší, ty tajné stezky, kde světlý paprsek se zadumčivě chví, kam nosí samotář své myšlénky a stesky, a šťastní milenci svá sladká tajemství. Však vyhýbám se oné cestě, kudy chudí jdou smutně do lesa si sbírat’ topiva; ty zraky jejich zasmušilé v srdci studí, a tvář jich je tak bleda a tak truchliva!... Tu žehnám horským lesům, že jim dají dříví, a pasekám, že dětem dají maliny, za zdravý lesní vzduch i ptačí hlahol tklivý, jenž dá jim zapomnít’ na úděl chudiny. Tak nerad vždy se s vámi loučím, horské lesy, když mám se do pochmurných ulic ubírat’, ty skrýše opustit a stezky, skalné tesy a zřít’ kol sebe poësii umírat’! 27
VE ŽNÍCH.
Mám rád ten čas, kdy žloutnou žita v kraji a plný klas se tíhou k zemi sklání, kdy sedlák rozhlíží se po svém panství a potěšen zří boží požehnání, a pak se vrací – čelo vyjasněno: „Jsou zrna tvrda. Zítra začnem’, ženo!“ Jsou krásná jitra v čas ten, plná ruchu... To člověk vstává s nadějí a klidem, když slyší tepot kos a znění srpů, ten hovor, rozpředší se mezi lidem, jenž vhodné místo, kde by začal, hledá, až končí vše hlas: „Jmenem Páně, teda!“ Všem planou zraky, bohatým i chudým, stesk utichá a naděje se šíří, že bude hojná úroda, jež bídu i hlad a utrpení chudých smíří – – kde ticho bylo dřív a mrtvá tíseň, tam jásot zaznívá a smích a píseň. Rád bloudím v čas ten na požatých polích, když teplá noc se snese do krajiny, když vlhká vůně žita vstoupá vzhůru a přes pole a stráně táhnou stíny a ve vsi všecko spí... Tu vidím pouze, jak konec je vší bídy a vší nouze. 28
SOUSEDÉ.
Byl překrásný čas. Slunce plálo žhavě, ni mráčku na nebi – nu ke žním právě to doba vhodná. Každý měl se k tomu, by obilíčko svoje dostal domů, dřív nežli pěkné počasí se změní. A soused Brzák v trapném přemýšlení dlel churav na loži. „Kéž, bože, mohu já žati též!“ tak vzdýchal, na svou nohu se při tom dívaje, a čelo chmuřil. – To nedávno vám ve vsi požár zuřil, on pomáhá svým bližním vynášeti a trmácí se, potí, v tom trám sletí mu na nohu, div nezlámal ji rázem, a Brzák s výkřikem kles’, chuďas, na zem. A přišly žně! Měl políčka kus malý a žito na něm. Plné klasy zrály, tak krásně bylo a on nemoh’ žati! Měl jen ten kousek pole na souvrati, den co den chodil na políčko chudé a těšil se: „Nu, dobře sypat’ bude, jsou klasy veliky a zrna těžká!“ Teď na svém loži bezúčinně mešká, je lidí málo, všichni zaměstnáni, a ostatně on na mzdu nemá ani – – Byl večer. Sekáč Vávra přišel k němu, sed’ soucitně si k druhu ztrápenému 29 a těšil ho a ptal se, jak se vede. Však jemu sesmutnělo líce bledé a horká slza ukápla mu s řasy... On chvatně stírá ji a naříká si, že neví, jak s ním jenom bude dále, že obilíčko jest už dávno zralé, že všichni domů dostati je mohou, a on jen, chudák, s nešťastnou svou nohou se trápí zde. – „No, nenaříkej, brachu, ňák bude přece – jenom neměj strachu!“,strachu!“ tak Vávra těší ho, mdlý denní prací, a domů pro kosu se hbitě vrací. Sek’ po celou noc žito Brzákovo a ve dne cizí zas, a v noci v novo se do práce dal, až byl hotov s dílem, a v neděli pak ráno v spěchu čilém vše svázal ve snopy a odnes’ s pole... „Nu, zaplať Pánbůh, Brzákova role je sklízena už!“ Pousmál se k tomu, nic neřekl a šel si sdřímnout’ domů. 30
ŽNEČKA A JEJÍ DÍTĚ. (Paní Anně Niederlové)
Své dítě položila pod keř hlohu, kde chladivý stín padal v jeho líčko, pak vzala srp, šla spěšně na políčko, kde obilí se žalo. „Kéž jen mohu si za chvilku vždy odskočiti k němu, co dělá asi!“,asi!“ šeptala si v stesku a zbožně vzhlédla k nebi blankytnému, kde sluníčko se smálo v zářném lesku. A dvanácte již srpů do obilí se zvučně dalo, padly plné klasy a zasténaly mrouce. – Ó jak milý jest úkol váš! A skon váš plný krásy! Tak zemřít’, aby jiní mohli žíti, a smrtí plnit’ největší svůj úkol! – Hle, jak se hospodáři oko nítí, jak blažen hledí na svá pole vůkol! „Dík, pane bože! Stodolička bude zas plna letos! Nu, i pro ty chudé víc nechám klasů ležet’.“ Malé robě tam pod mezí si tleská ručinkama, jež z peřinek si vyprostilo obě, a časem žvatlá tiše: „Mama, mama!“ Teď motýl usedl si na nos malý, a dítě strachem nehýbe se ani, 31 by neulétl. Ještě nezakalí mu štěstí vědomí ni tíha nouze, co matka zatím v bolném přemítání si přeje míti aspoň kousek půdy a k tomu dvě neb jednu kravku pouze, a žehře na svůj úděl skrovný, chudý... 32
V SOBOTU VEČER.
Mha večerní se s vůní na zem nese, a na obzoru lesy v záři krvácí, rej komárů se v teplém vzduchu třese, a rolník spěchá domů znaven po práci. Dým valí se ze skromných chat a chýží, to žena muži chystá skrovnou večeři vždy v dobu tu, kdy klekání se blíží a venku smutně, tajemně se sešeří. Již pustnou role, jenom v dáli kdesi chce ještě rolník dosíci lán obilí, a stín se jemu na kosu již věsí, a kolem poletují noční motýli. Hvizd táhlý zavzněl přes pole a lada, a rána z pušky od doubravy zahřměla; v to štěkot psí a rachot vozu vpadá, a čísi píseň na mezi kdes nesmělá. Tu ve večerní ticho ve kapličce se ozval prosebně a smutně zvonku hlas, jenž chvěl se elegicky po vesničce a nad poli se měkce rozléhal a třás’. 33 Jde každý zbožně s obnaženou hlavou, kmet shrbený i muž i dítě nevinné, a dělník, znaven prací namáhavounamáhavou, se těší, že zas klidně, sladce spočine. 34
DRVOŠTĚP.
Šumot listí, zpěvný jásot ptáka, tiché šero – vše mne těší, láká. Oddychněte, prsa sevřená! Pryč s tou tísní, jež mi ňádro uží, prchni, pochybo, má věčná druži, v hruď mou, volnosti, vstup, vznešená; Nač ta tíseň utajených bájí, nač ty svadlé květy v žití máji, nač ty drsné pochyb okovy? Nač vše problémy a suché věty, nač ty žáry, rozčilení, vzněty, příšer fantomy tam za rovy? Chci být’ volným! Chci pět’, smát’ se, jásat’, předsudky a tíseň s duše střásat’, odvrhnouti temná dogmata! Chci mít’ úsměv, dokud mládí kvete; uchvať upomínky, černá Lethe, chci mít’ záři, kvítí, poupata! Tak sám s sebou vedu boj a lesem kráčím s bolem neznámým a plesem, dítě choré doby moderní; slunce v rudé záři v dol se chýlí, padá za hory jak za mohyly – Žehnán buď, ó klide večerní! 35 Rány z blízka! – Drvoštěp to prací znaven velikána k zemi kácí a pak sedá na kmen zřícený; prsa jeho, mocně rozechvěnározechvěná, oddechují těžce, a ret sténá, pot mu kane v květné lupeny. Smutný obraz! Chudý úděl žití! Z rána, dříve nežli slunce svítí, i když večer sklání zlatý vlas, mocně do dubových kmenů tepe, kácí velikány velkolepé – stále, dnes i zítra, za rok zas! Chudý úděl! A přec – tak já tuším – jsem já spjat jhem neskonale prudčím, se mnou jiných lidí tisíce! Co nám platny vědy, historie, temná tušení a poësie, znalosť země, hvězd a měsíce? Co nám platny tužby do daleka, přemýšlení, co nás kdysi čeká, co je bohem a co věčností? Sami sobě záhadou jsme stále, u kolébky stojíme – nic dále! – chceme k hvězdám a jdem’ všedností! Šťastnější ten člověk při své práci! Nezná světobolu, resignací, vlasti pád jej sotva rozhárá; 36 říše klesají a nové rostou, to vše nerozdírá duši prostou, on se o dějiny nestará. Nepřemýšlí, kde a jak bůh vládne, nerozbírá dogma přezáhadné, nečte rozervaných poëtů; za soumraku v tiši lesa prodlí, zírá k hvězdám, k nebesům se modlí, žije bez trudu a bez vzletu, s rodinou se o výdělek dělí. A tak žije stále, po věk celý, a tak skončí i den poslední, co my plni nadšení a citu hlásáme všem pravdu, humanitu, čekáme věk, kdy se rozední... Teď vstal. Sekeru vzal na ramena, kráčí přes les, lada zamlžená, kde ho čeká žena, dětí shon, jež ho zulíbají, až se vrátí... A mne cosi jako lítosť chvátí, proč též, bože, nejsem tím, čím on?!..on?!... 37
MUZIKANT.
Tak náhle rozlétla se ta zvěsť po vesnici, že zemřel muzikant, jejž každý dobře znal; měl ještě po smrti své housle ve pravici, když brali mu je, vzdechly – to on zasténal. Byl všechněm, co ho znali, milý, zvláště dětem. Byl stařičký už – nevímnevím, kolik čítal let, však hlava prokvétala stříbrným mu květem, a brada jeho byla jeden bílý květ. Byl sirota to, matky svojí neznal ani, a otec jeho – nu, nač o tom vyprávět’? Byl jeden z těch, jichž lidé šťastnější se straní, byl jeden z těch, již přišli pouze k bolu v svět. My „svým“ ho zvali. Od chaty šel k chatě časem a na své skřípky smutné, nyvé písně hrál, též přizvukoval k tomu někdy slabým hlasem, a dostav almužnu šel volným krokem dál. A zástup dětí – radosť plála v každém líčku – šel za ním bez únavy celou vesnicí; když obešel vše chaty: „Zahrejte nám, strýčku!“ vždy děti prosily ho s tváří zářící. 38 On zahrál jim vždy píseň, nejkrásnější asi, že srdéčka se chvěla v hrudi dětí těch, a sám měl při tom slzou porosené řasy. Když dohrál, setřel slzu, usmál se a vzdech’. Pak dlouho nebylo ho zříti po okolí – – Až včera náhle o něm přišla smutná zvěst, že leží bezduch na souratisouvrati mezi poli; tam vzkřísili ho stěží, dnes již mrtev jest!... „Náš muzikant už zemřel!“ letí po vesnici; vždyť každému byl milý, každý měl ho rád, a děti, co jsou větší, slzu mají v líci a vespolek se ptají: „kdoKdo nám bude hrát’?“ 39
STRÝČEK ŘEHOŘ.
Dneska ráno potkal jsem ho před kostelem. Kráčel pomaloučku s nahrbeným tělem, holí pomáhaje nohám slabým trochu. „Jak čas plyne!“ pravím k sobě. „Inu, hochu, na jiných to poznáváme nejlíp’ právě.“ Ruce se mu třásly a na jeho hlavě řídký vlas se bělel, jako mléko bílý, ale oči jeho jako kdysi čily pohlížely kolem, všeho všimly sobě. Tu mne zpozoroval, a již ruce obě k tisknutí mi dával. „Pěkně vítám z Prahy! Tak jste zas nás přišel spatřit’, pane drahý? Ještě jednou vítám vás! Ba hezké je to od vás, že vždy přijedete na to léto. Jak jste zmužněl v Praze! svědčí Vám tam věru! Ještě bez ženy? – No, mnohá matka dceru vám už chystá, ne-li v Praze, tož zde doma!“ Tu se trochu odmlčel, a jeho rtoma úsměv zachvěl, v čele zjasnily se vrásky. – Znalť on, čtverák, předmět domácí mé lásky. – Jinam hned řeč sunu, v šťastné doby mládí. „Ach, jak po letech se navracíme rádi v ona místa, kde jsme pod matčinou péčí, jež nás chránila od nehod, nebezpečí, prožili věk nejkrásnější! Víte, strýčku, jak jsme chodili k vám pro meč, pro šavličku, jinou smrtící zbraň, prapory a čáky a pak udatně si hráli na vojáky?“ – 40 Robilť strýček Řehoř všeho druhu hračky pro vši mládež z okolí. Ba, často plačky přiběhl jsem k němu v nevýslovné muce s prázdnou kapsičkou a bez krejcaru v ruce, by mi zrobil čáku – vyprávěl mu s želem, bez ní že já nemohu být’ velitelem! Ó jak těšil, mírnil nářky mé a vzlyky, ó jak uměl stišit’ bol můj převeliký! Čáku zrobil. Jak se na ni ruka třásla! Matka za to trochu mléka nebo másla dávala mu pak, neb k obědu ho zvala. A my kluci byli o něm samá chvála! „Viďte, byli jsme to tenkrát darebáci! měl jste s námi potíž, měl jste s námi práci! Teď se hrám i hračkám smějem, tenkrát ale bez nich byli bychom bídní neskonale!...“ – „Inu, časy mění se, to pravda svatá. Myslíte však, že jsme než ta pacholata mnohem lepší? – Nejsme, nejsme, pane milý! Hračky zůstaly a jen se pozměnily. Čet’ jsem od vás v novinách, už nevím kterých, nedávno cos o bolestech tisícerých, o snech, fantasiích, neurčité touze. Nezlobte se, však jsou to též hračky pouze; časem poznáte to. – No tak s bohem, pane! Přijďte pobyt také k nám! My malované to sic nemáme, než spatříme vás rádi.“ Pomalu jde cestou, s každým zadovádí, každého si všímne... A já v zamyšlení probírám ta léta mladistvého snění. 41
Žebrák.
Šel žebrák se svým synem mezi lány, kde řady žita byly posekány. „Mám, tatínku, hlad!“ zalkal hošík zticha. „Dej mi kus chleba,“ úpěnlivě prosí. A otec trpí se synem a vzdýchá: „Až budem’ v městě, vyžebráme cosi“.cosi.“ – „Proč my jen stále žebráme, proč jiní dost mají všeho? – Proč my jenom v síni a za dveřmi se doprošovat’ máme, kde naděj v almužnu nás často zklame?! Proč nežneme my nikdy, řekněte mi.“ – „My nejnižší jsme, hochu, mezi všemi. Až žito svezou, sesbíráme klasy, ty naše jsou.“ Však hoch se znova hlásí: – „Jsou stromy plny ovoce, jež zraje, jsou plny stromů, kudy jdeme, kraje; to ovoce též není pro nás chudé?“ – „Nám v podzim paběrek snad skrovný zbude.“ – „A víš, jak v zimě ve světnici chladné my vždycky mrznem? A kam dech náš padne, tam jíní tvoří se. A v božím lese je dříví dosti. – Proč se chuďas třese, když pro kmen zajde si, jak šel by krásti?“ – „Ach, pro nás, hochu, v lese jest jen chrastí!“ – „A proč to vše?“ – A otec vzpjav se trochu mu šepce: „Tiše! Tam jde četník, hochu!„hochu!“ 42
CHUDÁ MATKA.
Máš nyní syna! Muž ti zemřel před měsícem, teď dobré nebe dítě v náhradu ti dává, zříš na hlavičku malou se zářivým lícem, na bledé tvářičky a očka drobnádrobná, smavá. A činíš v dobrém srdci zbožné předsevzetí, že nyní budeš pracovati dvojnásobně, by nemusil též jednou co ty vytrpěti, by netkla se ho bída jako tebe zlobně! Jak hravá bude práce, každým okamžikem když budeš moci odběhnouti k synáčkovi! A první slovíčko až projde malým rtíkem, a po prvé až tobě, jak tě rád má, poví! Pak bude chodit do školy – však málo pouze, by nezbledly mu od učení zdravé tváře. A všecko dáš mu, aby nezakusil nouze! Pak vyhledáš mu poctivého hospodáře, kde bude nejprv pást’, pak pohunkem se stane, a možná za krátko že bude čeledínem. To bude krajíce jíst’ tlustě pomazané. Jak pyšniti se budeš, matko, pak svým synem! 43 Až uskládá si u sedláka ňákou zlatku, pak přivede si ženu hospodárnou domů, s ní dostane též věno, možná také chatku, a třeba zahrádku neb kousek pole k tomu a zařídí si doma hospodářství vlastní. Ty budeš chvilku zříti s láskou v oku vlahémvlahém, jak s prvním vňoučátkem jsou blaženi a šťastni, a zmořena pak zemřeš, šťastna jejich blahem... 44
SETKÁNISETKÁNÍ V LESE.
Po dlouhém čase, prosaickém boji, jsem do rodiště svého zavítal a v klidu lesa, zádumčivé chvoji jsem o mládí a lásce přemítal. Vzduch chvěl se, slunko plálo v ranní páře, pták zbožnou modlitbu pěl ve křoví, byl všude sváteční klid, úsměv, záře... Já bezděky jsem svrhl okovy a myslil jsem, jak před mnohými lety zde čet’ jsem básně s duší šlechetnoušlechetnou, a dumal jsem, jak brzy vadnou květy, jak brzy ptáci od nás odlétnou, jak brzy s duše střásáme sny mládí a hervickyheroicky ženeme se v boj – a pak se v mladosť zamyslíme rádi, v ten stálý ruch a cit a nepokoj! Kde je ta duše, kde to dítě smavé, jež zbožně poslouchalo slova má, když vykládal jsem děje vlasti lkavé, jež spjatýma prosilo ručkama, bych novou báseň předčítal mu zase, bych s novou knihou zítra přispěchal, jež stkoucístkvoucí slzy mělo v snivé řase, když jeden den jsem četbu vynechal?!... 45 Zda zachovalo svoje sny a dumy, zda dále v básních kochá se a sní, zda večer těší ji, když stromy šumí, zpěv ptáků z jitra, když se rozední? Či oklamal ji život, urval víru a drsně strhal zářné vidiny? Snad pozbyla svých tužeb, snův i míru, a z květukvětů nezůstal ni jediný? Snad jako já teď nad zavřeným hrobem své srdce lásce, citu zavírá, snad bolesť rozdrala je tvrdým zobem, snad před ní sprahlá poušť se prostírá? Já ztratil vše to, žiju s resignací, a bůh ví, proč se třesu obavou, že ona též snad všecko se mnou ztrácí, že osud temný jest jí nad hlavou!... Slyš – kroky! Mech se chvěje pod kročeji, a větev na stranu se uklání. Můj bože, proč se těším, proč se chvěji? Proč přeji si to divné setkání? Hle, klobouček se objevil, teď vlasy, pod nimi září dvojí drahokam, žár očí nevinných, pln tiché krásy – a již se vracím v mládí svého chrám. A tisknu drahé dítě ku své hrudi a líbám oči, čílko růměnné, slasť podivná se v mrtvém srdci budí a v prsou klíčí štěstí bezjmenné. 46 Tu cítím, že zas mládnu, věřím znova, mou duší víří city záhadné – ó pojď, ó pojď, má duše, slyš má slova, ať na tvých prsou srdce omládne! Ó lásko, vstup v mé srdce, svatyň čistou, jsem dost mlád, bych moh’ opět milovat, a cítím, že jsem dosti optimistou, bych trpké myšlénky moh’ pochovat! Jsme spaseni! Ač jdeme k hrobu, stárnem, přec máme blahověstnou nauku, že láska vodí nás tím žití parnem a dává omládnutí záruku! 47
PŘEDE DVEŘMI.
Hoch chudý, kytky lesních květin nesa, stál za panskými dveřmi. V němém žasu zřel na okolní nádheru a krásu a chudý šat svůj. Bázlivě se třesa zde čekal. – V tom pán jakýs vyšel právě. „Ach, kupte, pane!pane!“ počal zajíkavě hoch prosit’! „Aspoň jednu, pane milý! Mám starou matku – chora doma leží, je sesláblá, že vstáti může stěží. Již čekati mne bude každou chvíli.“ A upřel na pána své oči skromné. „Ah, nač ty kytky lesní?! – Nejsou pro mne!“ Hoch cosi šeptal rozchvělýma rtoma. „I jdi jen, jdi! – To člověk ani doma už nemá pokoje!“ Pak zmizel zase. A chlapec kráčel s hořkou slzou v řase zpět. Dole stálo boháčovo dítě, hoch vyšňořený. Očka žasem nítě zřel na ty kytky pestrých lesních květů a na hocha, jak chtěl by na něm jednu. „Viď, chtěl by’s ňákou? – No, snad jedna je tu též pro tebe. – To u nás, kam jen shlédnu, je plno jich. A jaké divné, krásné! To nad nimi až oko mnohdy žasne! 48 Je to však daleko; já nejsem zdejší. Na, tu máš teda!“ Vybral nejkrásnější a dal mu ji. A úsměv štěstí v tváři mu vzplanul, když zřel, jak hoch blahem září. 49
NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.
Zřím na ulici, kterou lidstva davy se hrnou na procházku z města ven; tvář některá mne trochu déle baví, však vše to znudí přec. Co dělat’ jen? Pak hledím do protějších oken chvíli, kde bydlí starý jakýs pensista; ten nad knihou té doby hlavu chýlí – je kalendář to starý dojista. A jako vždycky tak i dneska zase máť vedle tiší děcko plačící, muž bručí, v hostinec radš ubírá se, už vyšel ven – ta záře na líci! Tak nudné všecko! Doma právě asi se matka do kostela ubírá, tam při modlitbě zvlhnou její řasy, to pro mne – zřímzřím, jak slzy utírá. A k večeru vždy družky mého mládí se bérou za hovoru v starý hrad, a za nimi ti, co je mají rádi – nu, býti doma, šel bych také snad! 50 Vše stejné vždy: to v chrámě požehnání, ta cesta stromů řadou šumící, jak pensista, jenž v kalendář se sklání, muž bručivý a děcko plačící. 51
NA PODZIM.
Tak to bývá! Přijde vichr od severu, strhá ratolesti, květy, lupeny, ptáci zmizí, obzor tone v mlžném šeru... S bohem, ptáci, kvítí, v stínu prameny! Tak to bývá! – Přijde doba mrazu, chladna, srdce mlčí, hynou mladé haluze, nebe plno mračných chmur a hvězda žádná! – S bohem, lásko, snové, touhy, illuse! Tak to bývá: Krajina vše tmavá, pustá, chladný vítr šlehá mrazně do líce... Teskno venku postát’! Tma a chladno vzůstávzrůstá! Pojďte, pojďte do útulné světnice! Tak to bude! Až nás život jednou zklame, v duši zaburácí vichru chladný sten, ptáče – láska prchne, pak se uschováme rádi do světničky z prostých šesti stěn!... 52
PODZIMNÍ PROCHÁZKA.
Teskno doma, smutek v duši padá, hruď je stísněna a dech se krátí. Ven, ó ven vzleť, duše moje mladá, vidět lesy, lučiny a lada – Doma zoufalosť mi duši chvátí!... Proč jsem vyšel? Všude chlad a hroby, žluté listí padá zvolna dolů... zvadly květy, jara čarné zdoby, ve přírodě smrt si stánek robí. Vzdej sese, duše, vzdej se svému bolu! – Proč jsem žíti chtěl? Proč ze zátiší, kde mne matka líbala, jsem spěchal, abych ke rtům přihnul žití číši, viděl květy, povznesl se k výši? Ach, své illuse jsem doma nechal! Nazpět! Domů! Do náručí matce! Zde chlad a mráz, zde smrt si lůžko stele. Oklamal mne v tužbách život – zrádce. – K matce! K ní, k ní! Tam se žije sladce, její srdce vždycky je tak vřelé! 53
PRÁZDNÉ SRDCE.
V čas večerní, kdy šero na vše padá a šedé mraky táhnou k západu, já oknem hledím na zamžená lada a v mrtvou, zadumčivou zahradu, kde stromy lkají, pozbaveny květů, a do nich vane větrů chladný svist... je slyšet nářek z útajených retů, jak s větví za lístečkem padá list. Tak smutně doléhá mi v duši snivou ten podzimního větru táhlý hvizd! Zřím v duchu jaro táhnout’ zmladlou nivou, je plna kvítí, stromy plny hnízd, pták letí za ptákem a ve koruně si hledá hnízdo, kam mu prší květ – a všude píseň, úsměv, světlo, vůně, kam obrátí se potěšený hled – – A teď! Hle, darmo sýkorka si hledá zde před podzimním chladem útulek na jabloni, jež smutně větve zvédá, kde vichru vane ston a pláč a skřek!... 54 Tu připadá mi, že i duše moje jest jak ty stromy, květů zbavené, s nichž padají vždy zvadlých listů roje, když vichr zahradou se přežene. V mém srdci také hnízda měli ptáci, a hruď má byla kdysi samý květ, a nyní pták i květ se zvolna ztrácí, a v srdci chladno je a mrazný led... Co ptáků – snů jsem hostil v srdci vřelém, jak kvetly tužeb mladé haluze! Teď nemůže se v nitru rozechvělém mi zachytit ni jedna illuse! 55
ZIMA SE BLÍŽÍ.
Již chladný vítr serval stromům listí; tak smutně trčí k nebi větve holé, a haluzemi vichřice s touston svistí! jsou pusty louky, zahrady i pole, zima se blíží. Pták opustil své hnízdo, pouze vrána se zmítá nad krajinou s děsným skřekem, a duše má je těžce zadumána, jak smrt by skuhrala to nad člověkem: „Zima se blíží!“ Sníh zvolna padá na doškovou chatu, kde lidé bázní před zimou se třesou, a z lesa stařec se svou ženou v chvatu si otep dříví na zahřátí nesou. Zima se blíží... A žebrák stanul proti svému bratu: „kamKam půjdeme my spolu v zimním čase? kde najdeme my šat a teplou chatu?“ – „Co budem jísti?“ onen praví zase. „Zima se blíží.“ 56 Ach, blíží se, blíží! – Plný žele se chuďas chví, čtu úzkosť v líci bledém. – Vy soucitní, co máte srdce vřelé, je chraňte, ať vám neobroste ledem – zima se blíží! 57
OPOZDĚNÝ PTÁK.
Sněží... Sněžné slzy kanou, kanou na matičku zemi uplakanou. Pusto dole, pusto pod oblaky, všude sněžné mraky, mraky, mraky. Všude ticho... Občas v pole holá chladný vítr úpěnlivě volá. Nikde tvora. V tom jsem spatřil ptáče; vzduch jím zmítá – namáhá se, pláče. Marno všecko! Nedaleko lesa zmořeno jsouc ztuhlé na zem’ klesá. Chtělo spěti za milými druhy, peruti mu spoutal vichor tuhý. K moři chtělo letět, do daleka – tady ve sněhu ho hrůbek čeká. Mnohý poslouchal ho v lesním šeru, když se zpívat jalo v podvečeru, 58 nyní kolemjdoucí chladně zírázírá, jak tu při silnici bídně zmírá... Zmítá sebou... Zmítej! Marno všecko; nanejvýš tě zdvihne jdoucí děcko, na studená prsa tobě dýchne, pak se zachvěješ a – bolest ztichne! 59
III.
SNY A ŽIVOT
[61]
UPOMÍNKA Z MLÁDÍ.
Keř růží pod okny kvet’ v podletí, v něm hnízdo měla mladá pěnkava, jež ozvala se vždycky pozdravempozdravem, když ráno vzplála rudá záplava. Zpěv ten mne budil vždycky ze snění a vítal mne tak mile k životu, že hruď má byla plna paprskův a mladé srdce plno jásotu. Vstříc nebi nesl jsem svou modlitbu a nadšen dal se potom do práce, a v duši mou jak rosa padaly ty tóny zpěvů v naší zahrádce. Má duše byla plna světla, snův... Zpěv ptačí ve hrudi mi stále zněl a růží keř mi kvetl ve srdci. Já volal: „Nevím, bože, co je žel!žel!“ Však přišla jeseň. Růže v zahrádce již dávno odkvetla, dech ledový mi zahnal ptáče k jihu daleko... Tak smutno bylo v tom mém podkroví. 63 Tak smutno bylo, z rána pozdravem když nevzněl mi ten sladký ptačí hlas, když jednou okénkem jsem vyhlédl a spatřil bílý kraj a cítil mráz! Hruď má se divným steskem sevřela, a ret můj šeptal v bolném záchvěvu: „Můj bože, jak tu budu moci žít’ tak sám a sám, bez růží, bez zpěvu!“ 64
IDYLLA.
Jsem eremitou; mám svůj malý pokoj, kde klidně trávím žití prosté chvíle, čtu, kouřím cigaretu, píšu básně neb hledím v kraj, jenž zří tak idyllicky. Mám zahrádku též, lilie v ní, růže; tam trávívám vždy poëtický večer. Můj život klidný jest jak jarní večer; v své svatyňce mám mír a sladký pokoj, na stolku vása stojí a v ní růže... Ó věru, krásnější já neznám chvíle než doma sedět’, kde tak idyllicky, číst’ Musseta neb psáti drobné básně. Jak dýmu obláčky jsou slohysloky básně. Já cigaretu zapálím si večer; co její dým se vlní idyllicky a stínem mlhy plní tichý pokoj, já píšu verše, zapomním té chvíle vše, básním, časem voním k lístku růže. Šer, světlo, knihy, básně, sny a růže! Toť život můj, tak stejný jak verš básně, jenž znova navrací se každé chvíle. Jsem melancholikem sic trochu večer, však krutý bol mi neruší můj pokoj a nemračí můj život idyllický. 65 Když slunce z jitra vchází idyllicky, sny zaplaším, jdu v zahrádku, kde růže tak libě voní, když spí všude pokoj, a všecky vzdechy přírody jsou básně. Tak čekám, života až přijde večer, až zastihne mou duši smrti chvíle. Já neděsím se oné velké chvíle, vždyť v hrobě život též tak idyllický; snad ke mně přilétne pták v šumný večer, snad někdo nasází mi na hrob růže, snad přítel vzpomene, čta moje básně, a žádný výkřik nezkalí můj pokoj. Chci míti pokoj hlavně každé chvíle; mně stačí básně, úsměv idyllický, svit slunka, růže, slavíčí zpěv večer. 66
POSLÁNÍ MATCE.
Když před spánkem se duše moje modlí, vždy u tebe, má něžná matko, prodlí. A když se hlava do podušek sklání, tě v duchu prosím za tvé požehnání. A ve snu cítím, jak tvá měkká ruka mi s čela zahání stesk, bol a muka. Tvé modré oči vidím, plné lásky, a ctihodné ti líbám v čele vrásky. Když zlaté jitro okénkem se dívá, zas k tobě zalétne má duše snivá, tě vroucím políbením ze sna budí a blažena se tulí ku tvé hrudi, a poprosit’ tě něžně vždycky chvátá, by’s milovala mne vždy, matko zlatá, bys’ mému životu i mému snění, mé práci dala svoje posvěcení. 67
MATKA MI PÍŠE.
Má matka píše mi, že trpí hladem, že zima rychlým kročejem se blíží, že děsná starosť o pokrm ji tíží a v temném sklepení že zmírá chladem... Vzdech její stále zní mi v srdci mladém, stín matčin stále v patách se mi plíží, a já jsem pták, jenž tepe v stěnu mříží a dolů klesá vždycky srázným pádem! Ji slyšet’ plakat’ a sám býti bídný, sám potácet’ se únavou a mdlobou a žebrati o chléb a pohled vlídný! Je lépe býti chudým nádenníkem, jenž nosí matce večerní vždy dobou chléb černý a je šťasten její díkem! 68
MATKA NA MODLITBÁCH.
Tak často zřel jsem v době večerní svou matku před obrazem klečící; tma byla kolem jaksi klášterní, a ona záři měla na líci. Dvě ruce zbožně spjaty k modlení, tvář vzhůru k Matce boží upřená, a modré oči plny nadšení... Ó jak jsi byla, matko, vznešená! A jak jsem divou bolestí se chvěl, když zaslech’ jsem tvůj tichý, lkavý vzlyk a pochopil, že neznámý máš žel, jenž jako dýka v srdce moje vnik’! Jak zachvěl jsem se kdysi později, jak vzbouřila se citů hladinahladina, když zaslechl jsem, ve slz peřeji jak ústa tvá se modlí za syna, by nesvedla ho světa ničemnosť, by nepoznal těch krutých bolestí, když v duši shasne slunce žití – ctnosť, by nestihlo ho nikdy neštěstí! 69 Kol šíje jsem ti potom v slzách pad’ a líbal tvoji svatou, drahou líc, a naše modlitby jak vodopád se nesly potom svorně nebi vstříc... Když tak si tebe, matko, představím, jak klečíš před obrazem v modlitbách, tvůj pokojíček s šerem mlhavým, tu jsem pln dobrých úmyslův a snah. A ač má víra rozprchla se v dým, ač odloučen jsem na vždy od tebe, tak je mi, když tě v duchu modlit zřím, že hned bych sám se modlil za sebe!... 70
NAD ROZBITOU LAMPOU.
Už jsi dosvítila, věrná družko moje! Sloužila’s mi dobře po předlouhý čas, sloužila’s mi v teskných dobách nepokoje, když mi z hrudi tryskly nadšení, snů zdroje, svědkyní též byla’s, jak jich plamen shas’. Vzpomínám, jak prvně, vzdálen od domova, rozsvítil jsem tebe v smutné cizině, jak mi zněla v duši otce dobrá slova, a já do pláče se musil dát’ vždy znova, jak jsem tesknil po náručí matčině!... Potom přišly doby studií a píle, v práci uspával jsem vzpomínky a žel, při tobě jsem trávil tiché noční chvíle – – ó jak se to tehda studovalo mile! – při tobě a hvězdách do rána jsem bděl. Přišla doba lásky! Při tvém bledém svitu o andělském zjevu veršíky jsem psal, unyle jsem zíral k hvězdám na blankytu, dětsky oddával se nebeskému citu, v kterém vřela rozkoš neznámá i žal... 71 A pak! Přišly těžké doby oklamání – Za noci jsem bloudil, kvílel zoufale, palčivý bol šlehal v bušící mi skráni, až jsem jednou zamířil v hruď smrtnou zbraní... a přec žil jsem zas – – Ó ustaň, přívale! Na to střemhlav jsem se v tuposti hloub kácel, temnotou jsem kráčel smutnou, beze hvězd! Život naděje mé ironií splácel, a já tužby jednu po druhé jsem ztrácel, až jsem ztratil boha, nevěřil, že jest! Žil jsem v zoufalství a trapném nepokoji. Slunce shaslo, já jsem světem kráčel slep. Ze všech snův a illusí mých v žití boji nic mi více nezbylo než z lampy mojí: trosky, sříceniny, pouhý, pouhý střep! 72
POD LIPOU.
Když do kraje se snesl večer krásný a na nebi se objevily hvězdy, jež zářily jak rozžhavené slzy, tu často, lípo, šumotu tvých listí jsem naslouchal a hleděl plný lásky tam v osvětlené, nedostižné nebe... Noc hvězdnatá – toť bylo snů mých nebe! Mne zmocnil se vždy dojem tklivě krásný a v duchu zřel jsem, jak bůh plný lásky zem’ žehná... Oči plály mu jak hvězdy. A tichý šum se ozval vždycky v listí, jak kanuly by na zem’ boží slzy. – Ó snivá rozkoši a sladké slzy, sny první lásky, mladých citů nebe! Ach, přeškoda, že jako v podzim listí též zvadnete, že pomine sen krásný, a jenom v upomínce jako hvězdy vy pláte, svaté chvíle první lásky! Zde pod lipou jsem poznal štěstí lásky, zde též jsem nad ním ronil hořké slzy, když pohasly mi na obloze hvězdy a stroskotalo se snů sladkých nebe, když uvadl květ lásky božsky krásný, a zůstalo mi pouze suché listí... 73 Teď, když dlím pod lipou, ta píseň listí mi připomene vždycky sen mé lásky, kdy život se mi zdál tak milý, krásný, ten čas, kdy neznámy mně byly bolu slzy, kdy s dětskou důvěrou jsem hleděl v nebe a hádal, kde plá asi zář mé hvězdy. Ó trpké poznání, když zhasnou hvězdy a z květů vidin zbude suché listí, když první klam nám vezme víru v nebe a otráví ten sladký pohár lásky! Blah, kdo pak nezvšední, kdo může slzy lít’ nad hrobem tuch, oplakat’ sen krásný! Ač lhal sen krásný, ač mi shasly hvězdy, ač kanou slzy v tužeb žluté listí, pros o dar lásky, srdce mé, zas nebe! 74
MÁM ZASE MILOVAT’?
Ó božská noci! – Dech když piju vlahý, jímž dýší ňádra tvá, ten sladký kalich, má duše ptáčetem se vznáší v blankyt, kde skromnou září svítí snivé hvězdy jak v dumném srdci tichý úsměv štěstí... Ó ráji, edene! – Ó kouzlo spící! – Jdu v dumě po zahradě květné spící, a v oko moje kane šer ten vlahý... Noc přede mnou. – Co v ní se skrývá? – Štěstí? To nechci! Otrávil mne jeho kalich; však přírodu mám, básně – čisté hvězdy, jež zjasňují mrak srdce v modrý blankyt. Jsem ptákem! Jak on povznáším se v blankyt, zřím v minulosť, ty stíny věčně spící, a nepláču... Já též jsem míval hvězdy, mně láska též kdys rosila zor vlahý, a úsměv blaha skanul v ňader kalich... však jako v moři zmizelo mé štěstí! Ó myslíš snad, že želím toho štěstí, že vzdýchám pro tvůj ret, tvých očí blankyt? Já na dno vypil již svůj strastný kalich, já zapomněl, má hruď je tůně spící, již nechci prožíti sen, slzou vlahý, já dosti zkusil pro lásky své hvězdy! 75 Či věříš, zapadlé že vzejdou hvězdy? Či doufáš, pohřbené že vzkvete štěstí?! Ó neklam se! – Jen jednou úsměv vlahý k nám láska vyšle – zjasní duše blankyt, pak nikdy víc! Radš minulosť nech spící; ta naše láska svadlý růže kalich... Dál pil jsem myšlének svých trpký kalich, jda podle jezera, v němž plály hvězdy. Tu tebe uzřel jsem – a srdce spící mi zkrvácelo touhou po tom štěstí, jež druhdy skytal mi tvých oček blankyt... Pak... však ty víš... já zlíbal zrak tvůj vlahý. Svit slzy vlahý, vůně plný kalich a šerý blankyt, na němž slzí hvězdy – toť všecko štěstí v lůně lásky spící. 76
POZDNÍ LÁSKA.
Já v jaře žití dal jsem výhost světusvětu, chlad spálil záhy lupeny mé mladé, já hleděl kolem, pusto bylo všade, má peruť slába k nadšenému vzletu. A nyní, plný úzkosti a vznětu, ach, cítím, jak se láska v srdce krade. Buď milosrdným, podjesenní chlade, a nespal pozdního mi lásky květu! Jsem strůmek mladý na neplodné skále, jenž z jara vadna za pozdního léta přec’ vyžene květ jeden nenadále. Však sotva vzkvete, bázeň již ho jímájímá, že zastihne ho brzy jeseň kletá, že jeho jediný květ sžehne zima... 77
HVĚZDNATÉ NEBE.
Když nudná lidská společnosť mne znaví, a na město se snáší vlahý šer, rád z temných ulic těch, z té všední vřavy, se dívám na oblohu v podvečer, na hvězdy, jež se jako slzy chvějí, na něž jsme zřeli doma nastokrát... Tu bývá mi vždy, drahá, nejsmutněji, tu slyším tebe tiše vzdýchat, lkát, tu vidím tě, jak také k nebes báni hled zdviháš z vřavy lidí netečné, jak na ty hvězdy hledíš v tichém štkaní... To nebe pouze je nám společné, ty hvězdy, které vidí naše slze, ten vánek, který vzdechy roznese, jenž šepotá k nám ve večerní mlze, ta luna, stříbrně jež chvěje se. Ten měsíc vídával nás na procházce, ten vánek ovíval nám kadeře, a ve hvězdách bůh žehnal naší lásce, a my zas k hvězdám zřeli v důvěře! 78 Vše ostatní nám bylo, drahá, vzato, a obklopil nás život neznámý, a proto v dáli zde mi nejvíc svato to světlé nebe s lunou, hvězdami. 79
LESNÍ CHÝŽE.
Zas v duchu vidím chatu tichou, smavou, jež stála v lese na květnaté mýtině, kde bloudíval jsem často nocí tmavou a poslouchal zpěv ptáků v lesní tišině. Kraj tonul ve měsíčním snivém lesku, já rukou tišil srdce svého záchvěvy a čekal, plný naděje a stesku, až duše drahá ve dveřích se objeví... A nepřál jsem si tenkráte nic více než chýži onu v poëtickém zátiší, zpěv ptáků, zdravou vůni pryskyřice a dívku onu, srdci mému nejbližší. Již v duchu viděl jsem, jak za večera se spolu oknem díváme v les zatmělý, a duše naše z mlhavého šera tam vzhůru ku zářícím hvězdám letěly. „Je skromné moje přání. Splň je, Pane!“ tak v modlitbě jsem vzdýchal pobožné, a pozděj’ teprv srdce oklamané poznalo, že mé přání nemožné, že všeho spíše dosáhne duch lidský, jenž zmítá se jak hnaná vlna příboje a bojovati musí vždycky, vždycky, než několik těch chvílek štěstí, pokoje!... 80
PLAMEN.
Kdys večer ouvozem jsem kráčel domů, stesk vánku naslouchal a píseň stromů, a duše moje snivá, unylá, přes holá pole bloudila. V tom na mezi kdes’ vzplanul oheň malý; snad děti se tam odpoledne hřály, shas’ oheň, jiskra jedna zbyla jen, a z té byl plamen roznícen. A rostl, praskal, šlehal slabě kolem a pomalu se šířil pustým polem – jak malá hvězda v nebes výšině, tak zářil v tiché krajině. Teď šlehl víc, teď zhas’, teď vzplanul zase a svítil tiše v třepotavém jase. Žár, světlo a ruch! – Symbol života! – A kolem byla temnota... V tom vichr divý pojednou se zvíří, a vyje, rozmetává žhavé pýří, a jiskry letí výše do vzduchu a umírají bez ruchu. 81 To nastal boj! – Ten malý, tichý plamen pjal kolem na sta třepotavých ramen a dlouho bránil se až k údivu a hledal sobě výživu! Tu přišel déšť, jenž chladně v oheň kanul..kanul... Žár vyšlehl, pak shas’ a znova vzplanul a dohořel a přece vzplanul zas – šleh’ ještě jedenkrát a – shas’! Tma! – Mladá duše má, ty snivé dítě! I v tobě plál žár jitra na úsvitě, byl plný záře, vroucí veleby, jak boží hvězda na nebi! Tma byla pak a vichr bouřil stále, však ty’s přec neuhasl, ideále; ač padly v žár tvůj chladné krůpěje, ty’s planul dál, pln naděje!... Je pravda, na tisíce mladých žárů již padlo v kořisť vichru, chladu, zmaru! jak oheň onen v bouře přívale, tak bránily se zoufale. Však zápal můj – ten musí planouť, musí, jej žádná všednosť, bohdá, neudusí, a kdyby shasnout,shasnout měl ten svatý plam, můj bože, raděj’ zhynu sám! 82
KDYŽ SLUNCE ZAPADLO...
Když slunce nořilo se do růžové tůně a mlha snášela se v údolí, a z lesů táhla mrtvá podjesenní vůně a v šero halilo se okolí, já stál jsem na vrchu a hleděl roztouženě v kraj známý tak a milý z mladých let, kam uprchl jsem v smutné době podjeseně, bych utišil zde srdce chorý vznět. Byl rozerván jsem hluchou velkoměstskou vřavou, ráj snů mých, illusí byl rozmetán, tak drsně zasáh’ život v hruď mou rukou tmavou, mé srdce vřelé bylo plno ran... Sem přišel okřát’ jsem, v to ticho zadumčivé svůj zanést’ bol, v ten domov předrahý, kde poli, lesy bloudíval jsem – děcko snivé – kde vznešené jsem činil přísahy... Ty vzpomínky mi padly v prsa rozechvělá, kdyzkdyž zřel jsem na zamženou vesnici, kde slabá světla jako bludičky se chvěla, a slyšel nad ní vítr truchlící... 83 Tu přál jsem si být’ klidným jako ten kraj kolem, jenž odpočívá, ničím nevzrušen, jak mrtvé stromy ony, posečená pole, přál jsem si snít’ tak spokojený sen! Tu přál jsem si, bych vše moh’ znova cítit’ zase, jak cítil jsem to v době dětských let, by poupata snů svadlá zase rozvila se, však tajný hlas mi šeptal: „Nelze zpět!“...zpět!...“ 84
ŠTĚDRÝ VEČER.
Sníh v drobných vločkách padá k zemi zvolna, tma v kraj se snáší tiše... Všecko spěchá v dům rodinný a já – ó chvíle bolná! – já nevím, co to otcovská je střecha, já jsem tak sám! Již od mladosti bloudím po cizině, mně otec zemřel, pak jsem pozbyl matky... Výš k hvězdám toužil jsem a zmíral v špíně a nepoznal, co úsměv lásky sladký; byl jsem vždy sám... Ó aspoň v tuto chvíli svatou, milou, bych někoho rád tiskl ke své hrudi a líbal modré oči, ručku bílou – vždyť, bože, samota tak srdce studí, a já jsem sám! A ještě více duši moji dere, a ještě větší balván hruď mou tlačí, že bolestí mou trpí srdce steré, že více je těch, kteří dneska pláčí, že nejsem sám, 85 že na ulici ve mraze a sněhu snad právě bloudí děti opuštěné, jež nepoznaly lásku, teplo, něhu, a darmo hledí v nebe zamlžené tak, jak já sám! 86
SVÝM MILÁČKŮM.
Tak mnohou chvíli jste mi zpříjemníli, když večer znaven domů jsem se vracel, a znova dodávali jste mně síly, když hrad mých snů a nadějí se kácel! Byl božský okamžik, když v noční tiši jsem vašimi se kochal myšlénkami, když básnickou jste vodili mne říší... Vše ticho kolem, a my byli sami. Jak často nad mnohou jsem dumal slokou a vpíjel slova pravdy, krásy, citu, a zřel k vámvám, jako nocí přehlubokou my zříme ke hvězd básnickému svitu! Tu zapomněl jsem, co je venku bolů, co bídy, nesnází a resignace, co potřebí je bídným apoštolů, a Messiášů kolik čeká práce! A zapomněl jsem, že jsem hoch jen bludný, jenž v chladné zemi stojí bez kořenů, jejž mámí bludičky svit krásný, svůdný, a jehož hruď je plna snův a stenů! 87 Ó buďte požehnány, drahé hlavy, jež zářily jste, když tma byla vůkol, a daly zapomníti úpal žhavý a před zrak stavěly mi svatý úkol! 88 OBSAH.
I. Myšlénky. Str. Ti nehodí se pro ten svět7 Má cesta9 U mohyly básníkovy11 Já chápu všecky13 Mé písně14 Člověk16 Země18 Slova andělova20 Kříž na rozcestí21 Tři růžičky22
II. Příroda a lidé.
Horské lesy27 Ve žních28 Sousedé29 Žnečka a její dítě31 V sobotu večer33 Drvoštěp35 Muzikant38 Strýček Řehoř40 Žebrák42 Chudá matka43 Setkání v lese45 Přede dveřmi48
[89] Str. Nedělní odpoledne50 Na podzim52 Podzimní procházka53 Prázdné srdce54 Zima se blíží56 Opozděný pták58
III. Sny a život.
Upomínka z mládí63 Idylla65 Poslání matce67 Matka mi píše68 Matka na modlitbách69 Nad rozbitou lampou71 Pod lipou73 Mám zase milovat?75 Pozdní láska77 Hvězdnaté nebe78 Lesní chýže80 Plamen81 Když slunce zapadlo83 Štědrý večer85 Svým miláčkům87
OPRAVY: Na str. 10. řádek 4. shora má státi pouta místo křídla. „ „ 11. „ 10. „ „ „ Ty’s „ Tý’s. „ „ 18. „ 6. „ „ „ vmyslívám „ vmyslývám.
E: av; 2004 [90]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Popelka, František
(Nakladatelství Fr. Popelka knihtiskárna)

Místo: Polička

Vydání: [1.]

Počet stran: 90

Věnování: (Své druhé matce v důkaz vroucí oddanosti posvěcuje J. Š.)