PŘEDE DVEŘMI.

Jindřich Štemberka

PŘEDE DVEŘMI.
Hoch chudý, kytky lesních květin nesa, stál za panskými dveřmi. V němém žasu zřel na okolní nádheru a krásu a chudý šat svůj. Bázlivě se třesa zde čekal. – V tom pán jakýs vyšel právě. „Ach, kupte, pane!pane!“ počal zajíkavě hoch prosit’! „Aspoň jednu, pane milý! Mám starou matku – chora doma leží, je sesláblá, že vstáti může stěží. Již čekati mne bude každou chvíli.“ A upřel na pána své oči skromné. „Ah, nač ty kytky lesní?! – Nejsou pro mne!“ Hoch cosi šeptal rozchvělýma rtoma. „I jdi jen, jdi! – To člověk ani doma už nemá pokoje!“ Pak zmizel zase. A chlapec kráčel s hořkou slzou v řase zpět. Dole stálo boháčovo dítě, hoch vyšňořený. Očka žasem nítě zřel na ty kytky pestrých lesních květů a na hocha, jak chtěl by na něm jednu. „Viď, chtěl by’s ňákou? – No, snad jedna je tu též pro tebe. – To u nás, kam jen shlédnu, je plno jich. A jaké divné, krásné! To nad nimi až oko mnohdy žasne! 48 Je to však daleko; já nejsem zdejší. Na, tu máš teda!“ Vybral nejkrásnější a dal mu ji. A úsměv štěstí v tváři mu vzplanul, když zřel, jak hoch blahem září. 49