PŘEDE DVEŘMI.
Hoch chudý, kytky lesních květin nesa,
stál za panskými dveřmi. V němém žasu
zřel na okolní nádheru a krásu
a chudý šat svůj. Bázlivě se třesa
zde čekal. – V tom pán jakýs vyšel právě.
„Ach, kupte, pane!pane!“ počal zajíkavě
hoch prosit’! „Aspoň jednu, pane milý!
Mám starou matku – chora doma leží,
je sesláblá, že vstáti může stěží.
Již čekati mne bude každou chvíli.“
A upřel na pána své oči skromné.
„Ah, nač ty kytky lesní?! – Nejsou pro mne!“
Hoch cosi šeptal rozchvělýma rtoma.
„I jdi jen, jdi! – To člověk ani doma
už nemá pokoje!“ Pak zmizel zase.
A chlapec kráčel s hořkou slzou v řase
zpět.
Dole stálo boháčovo dítě,
hoch vyšňořený. Očka žasem nítě
zřel na ty kytky pestrých lesních květů
a na hocha, jak chtěl by na něm jednu.
„Viď, chtěl by’s ňákou? – No, snad jedna je tu
též pro tebe. – To u nás, kam jen shlédnu,
je plno jich. A jaké divné, krásné!
To nad nimi až oko mnohdy žasne!
48
Je to však daleko; já nejsem zdejší.
Na, tu máš teda!“ Vybral nejkrásnější
a dal mu ji. A úsměv štěstí v tváři
mu vzplanul, když zřel, jak hoch blahem září.
49