KDYŽ SLUNCE ZAPADLO...

KDYŽ SLUNCE ZAPADLO...
Když slunce nořilo se do růžové tůně a mlha snášela se v údolí, a z lesů táhla mrtvá podjesenní vůně a v šero halilo se okolí, já stál jsem na vrchu a hleděl roztouženě v kraj známý tak a milý z mladých let, kam uprchl jsem v smutné době podjeseně, bych utišil zde srdce chorý vznět. Byl rozerván jsem hluchou velkoměstskou vřavou, ráj snů mých, illusí byl rozmetán, tak drsně zasáh’ život v hruď mou rukou tmavou, mé srdce vřelé bylo plno ran... Sem přišel okřát’ jsem, v to ticho zadumčivé svůj zanést’ bol, v ten domov předrahý, kde poli, lesy bloudíval jsem – děcko snivé – kde vznešené jsem činil přísahy... Ty vzpomínky mi padly v prsa rozechvělá, kdyzkdyž zřel jsem na zamženou vesnici, kde slabá světla jako bludičky se chvěla, a slyšel nad ní vítr truchlící... 83 Tu přál jsem si být’ klidným jako ten kraj kolem, jenž odpočívá, ničím nevzrušen, jak mrtvé stromy ony, posečená pole, přál jsem si snít’ tak spokojený sen! Tu přál jsem si, bych vše moh’ znova cítit’ zase, jak cítil jsem to v době dětských let, by poupata snů svadlá zase rozvila se, však tajný hlas mi šeptal: „Nelze zpět!“...zpět!...“ 84