NAD ROZBITOU LAMPOU.

NAD ROZBITOU LAMPOU.
Už jsi dosvítila, věrná družko moje! Sloužila’s mi dobře po předlouhý čas, sloužila’s mi v teskných dobách nepokoje, když mi z hrudi tryskly nadšení, snů zdroje, svědkyní též byla’s, jak jich plamen shas’. Vzpomínám, jak prvně, vzdálen od domova, rozsvítil jsem tebe v smutné cizině, jak mi zněla v duši otce dobrá slova, a já do pláče se musil dát’ vždy znova, jak jsem tesknil po náručí matčině!... Potom přišly doby studií a píle, v práci uspával jsem vzpomínky a žel, při tobě jsem trávil tiché noční chvíle – – ó jak se to tehda studovalo mile! – při tobě a hvězdách do rána jsem bděl. Přišla doba lásky! Při tvém bledém svitu o andělském zjevu veršíky jsem psal, unyle jsem zíral k hvězdám na blankytu, dětsky oddával se nebeskému citu, v kterém vřela rozkoš neznámá i žal... 71 A pak! Přišly těžké doby oklamání – Za noci jsem bloudil, kvílel zoufale, palčivý bol šlehal v bušící mi skráni, až jsem jednou zamířil v hruď smrtnou zbraní... a přec žil jsem zas – – Ó ustaň, přívale! Na to střemhlav jsem se v tuposti hloub kácel, temnotou jsem kráčel smutnou, beze hvězd! Život naděje mé ironií splácel, a já tužby jednu po druhé jsem ztrácel, až jsem ztratil boha, nevěřil, že jest! Žil jsem v zoufalství a trapném nepokoji. Slunce shaslo, já jsem světem kráčel slep. Ze všech snův a illusí mých v žití boji nic mi více nezbylo než z lampy mojí: trosky, sříceniny, pouhý, pouhý střep! 72