PRÁZDNÉ SRDCE.

PRÁZDNÉ SRDCE.
V čas večerní, kdy šero na vše padá a šedé mraky táhnou k západu, já oknem hledím na zamžená lada a v mrtvou, zadumčivou zahradu, kde stromy lkají, pozbaveny květů, a do nich vane větrů chladný svist... je slyšet nářek z útajených retů, jak s větví za lístečkem padá list. Tak smutně doléhá mi v duši snivou ten podzimního větru táhlý hvizd! Zřím v duchu jaro táhnout’ zmladlou nivou, je plna kvítí, stromy plny hnízd, pták letí za ptákem a ve koruně si hledá hnízdo, kam mu prší květ – a všude píseň, úsměv, světlo, vůně, kam obrátí se potěšený hled – – A teď! Hle, darmo sýkorka si hledá zde před podzimním chladem útulek na jabloni, jež smutně větve zvédá, kde vichru vane ston a pláč a skřek!... 54 Tu připadá mi, že i duše moje jest jak ty stromy, květů zbavené, s nichž padají vždy zvadlých listů roje, když vichr zahradou se přežene. V mém srdci také hnízda měli ptáci, a hruď má byla kdysi samý květ, a nyní pták i květ se zvolna ztrácí, a v srdci chladno je a mrazný led... Co ptáků – snů jsem hostil v srdci vřelém, jak kvetly tužeb mladé haluze! Teď nemůže se v nitru rozechvělém mi zachytit ni jedna illuse! 55