ZEMĚ.

ZEMĚ. (Vojtěchu Hanačíkovi)
Tak často v dumách vidívám tě, země, jak básník zřel tě – plnou proměny, a pohyb všehomíra slyším temně, sám jsa v tom víru prášek ztracený! Tak často vmyslývámvmyslívám se v onu dobu, kdy’s zavířila – koule plynová – i v čas, kdy spadneš k slunci – svému hrobu, kdy pád ten naše snahy pochová! Vím, že jsem nic, a přece s děsnou bázní vstříc zírám světovému osudu, až v klokotu a lkání, víru, strázni vše skončí se. Sám žíti nebudu tak jako jiní, již se stejně chvěli, již vzdělanosti nesli korouhve, a ku konci pak, utýráni celí, se zamyslili trapně: Nač to vše?! Jdeš, země, záhubě vstříc! Žádná síla tě od vytčené dráhy nezvrátí – a pád tvůj pochová vše naše díla, a zhouba tvá i lidstvo zachvátí! Tak zanikneš jak jiné hvězdy kdysi, tak vychladneš jak jiné planety, a s tebou básně nadšené a spisy, vše díla humanity, osvěty! 18 A dále bude vířit’ slunce zase, dál půjde Neptun svými kolesy, a v jiných hvězdách dál se klanět’ kráse lid bude, a kněz těšit nebesy. Ta historie světa se tvým pádem snad ani o poznání nezmění, a jinde dále budou mříti hladem a dále budou láskou blaženi... A zhynou také! Krásný osud světa! Vše naše cíly, práce, snažení kdys’ jedním rázem zdrtí zhouba kletá, a geniové budou pohřbeni! Ó smutná věčnosti! Vše bude dále se věčně rodit’, věčně zmírati, a člověk bude v bohy věřit’ stále, až s trůnu svrhne je a zatratí! Vždyť není boha! A přec – před začátkem, než zhustila se hmota plynová, než slunce svitlo chaosem a zmatkem, co bylo zde? jak koule světová as povstala? Jak vysvětliti všecko? Jak vzniklo víření a plodný ruch? Ba musí člověk věřit jako děcko: jest, byla, bude věčně síla – bůh! 19