ZEMĚ.
(Vojtěchu Hanačíkovi)
Tak často v dumách vidívám tě, země,
jak básník zřel tě – plnou proměny,
a pohyb všehomíra slyším temně,
sám jsa v tom víru prášek ztracený!
Tak často vmyslývámvmyslívám se v onu dobu,
kdy’s zavířila – koule plynová –
i v čas, kdy spadneš k slunci – svému hrobu,
kdy pád ten naše snahy pochová!
Vím, že jsem nic, a přece s děsnou bázní
vstříc zírám světovému osudu,
až v klokotu a lkání, víru, strázni
vše skončí se. Sám žíti nebudu
tak jako jiní, již se stejně chvěli,
již vzdělanosti nesli korouhve,
a ku konci pak, utýráni celí,
se zamyslili trapně: Nač to vše?!
Jdeš, země, záhubě vstříc! Žádná síla
tě od vytčené dráhy nezvrátí –
a pád tvůj pochová vše naše díla,
a zhouba tvá i lidstvo zachvátí!
Tak zanikneš jak jiné hvězdy kdysi,
tak vychladneš jak jiné planety,
a s tebou básně nadšené a spisy,
vše díla humanity, osvěty!
18
A dále bude vířit’ slunce zase,
dál půjde Neptun svými kolesy,
a v jiných hvězdách dál se klanět’ kráse
lid bude, a kněz těšit nebesy.
Ta historie světa se tvým pádem
snad ani o poznání nezmění,
a jinde dále budou mříti hladem
a dále budou láskou blaženi...
A zhynou také! Krásný osud světa!
Vše naše cíly, práce, snažení
kdys’ jedním rázem zdrtí zhouba kletá,
a geniové budou pohřbeni!
Ó smutná věčnosti! Vše bude dále
se věčně rodit’, věčně zmírati,
a člověk bude v bohy věřit’ stále,
až s trůnu svrhne je a zatratí!
Vždyť není boha! A přec – před začátkem,
než zhustila se hmota plynová,
než slunce svitlo chaosem a zmatkem,
co bylo zde? jak koule světová
as povstala? Jak vysvětliti všecko?
Jak vzniklo víření a plodný ruch?
Ba musí člověk věřit jako děcko:
jest, byla, bude věčně síla – bůh!
19