NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.

NEDĚLNÍ ODPOLEDNE.
Zřím na ulici, kterou lidstva davy se hrnou na procházku z města ven; tvář některá mne trochu déle baví, však vše to znudí přec. Co dělat’ jen? Pak hledím do protějších oken chvíli, kde bydlí starý jakýs pensista; ten nad knihou té doby hlavu chýlí – je kalendář to starý dojista. A jako vždycky tak i dneska zase máť vedle tiší děcko plačící, muž bručí, v hostinec radš ubírá se, už vyšel ven – ta záře na líci! Tak nudné všecko! Doma právě asi se matka do kostela ubírá, tam při modlitbě zvlhnou její řasy, to pro mne – zřímzřím, jak slzy utírá. A k večeru vždy družky mého mládí se bérou za hovoru v starý hrad, a za nimi ti, co je mají rádi – nu, býti doma, šel bych také snad! 50 Vše stejné vždy: to v chrámě požehnání, ta cesta stromů řadou šumící, jak pensista, jenž v kalendář se sklání, muž bručivý a děcko plačící. 51