TŘI RŮŽIČKY.

Jindřich Štemberka

TŘI RŮŽIČKY.
Na jaře vzkvetly v zahradě tři krásné, vonné růžičky, a rostly z jedné větvice tak jako rodné sestřičky. Kdys’ na večer, když západ plál, tam přišel jinoch s děvicí, a ona jednu růžičku mu dala s tváří zářící. Tu jemu oko zasvitlo, i strh’ ji k hrudi blažené, rty líbal, čílko, líce, vlas, a tonul v slasti bezjmenné. – Tu druhou růži jiný dal své milence, když odcházel, a hluboký a těžký ston jej s požehnáním provázel. Poslední dívka utrhla, a zlíbavši ji převřele ji darovala miláčku, jenž táhl na nepřítele. 22 On pak, když raněn s koně kles’ a svět se před ním zavíral, ji tiskl vroucně na srdce a blažen v dáli umíral... * * * Tou růží – láska! – stejná povždycky, těm působí slasť, těm bol nadlidský. A někdy vítězné je znamení a jindy ku věčnému trápení. Těm hoře činí, těm ráj otvírá, v ní člověk žije rád i umírá. 23