ŠTĚDRÝ VEČER.

ŠTĚDRÝ VEČER.
Sníh v drobných vločkách padá k zemi zvolna, tma v kraj se snáší tiše... Všecko spěchá v dům rodinný a já – ó chvíle bolná! – já nevím, co to otcovská je střecha, já jsem tak sám! Již od mladosti bloudím po cizině, mně otec zemřel, pak jsem pozbyl matky... Výš k hvězdám toužil jsem a zmíral v špíně a nepoznal, co úsměv lásky sladký; byl jsem vždy sám... Ó aspoň v tuto chvíli svatou, milou, bych někoho rád tiskl ke své hrudi a líbal modré oči, ručku bílou – vždyť, bože, samota tak srdce studí, a já jsem sám! A ještě více duši moji dere, a ještě větší balván hruď mou tlačí, že bolestí mou trpí srdce steré, že více je těch, kteří dneska pláčí, že nejsem sám, 85 že na ulici ve mraze a sněhu snad právě bloudí děti opuštěné, jež nepoznaly lásku, teplo, něhu, a darmo hledí v nebe zamlžené tak, jak já sám! 86