PLAMEN.

PLAMEN.
Kdys večer ouvozem jsem kráčel domů, stesk vánku naslouchal a píseň stromů, a duše moje snivá, unylá, přes holá pole bloudila. V tom na mezi kdes’ vzplanul oheň malý; snad děti se tam odpoledne hřály, shas’ oheň, jiskra jedna zbyla jen, a z té byl plamen roznícen. A rostl, praskal, šlehal slabě kolem a pomalu se šířil pustým polem – jak malá hvězda v nebes výšině, tak zářil v tiché krajině. Teď šlehl víc, teď zhas’, teď vzplanul zase a svítil tiše v třepotavém jase. Žár, světlo a ruch! – Symbol života! – A kolem byla temnota... V tom vichr divý pojednou se zvíří, a vyje, rozmetává žhavé pýří, a jiskry letí výše do vzduchu a umírají bez ruchu. 81 To nastal boj! – Ten malý, tichý plamen pjal kolem na sta třepotavých ramen a dlouho bránil se až k údivu a hledal sobě výživu! Tu přišel déšť, jenž chladně v oheň kanul..kanul... Žár vyšlehl, pak shas’ a znova vzplanul a dohořel a přece vzplanul zas – šleh’ ještě jedenkrát a – shas’! Tma! – Mladá duše má, ty snivé dítě! I v tobě plál žár jitra na úsvitě, byl plný záře, vroucí veleby, jak boží hvězda na nebi! Tma byla pak a vichr bouřil stále, však ty’s přec neuhasl, ideále; ač padly v žár tvůj chladné krůpěje, ty’s planul dál, pln naděje!... Je pravda, na tisíce mladých žárů již padlo v kořisť vichru, chladu, zmaru! jak oheň onen v bouře přívale, tak bránily se zoufale. Však zápal můj – ten musí planouť, musí, jej žádná všednosť, bohdá, neudusí, a kdyby shasnout,shasnout měl ten svatý plam, můj bože, raděj’ zhynu sám! 82