PLAMEN.
Kdys večer ouvozem jsem kráčel domů,
stesk vánku naslouchal a píseň stromů,
a duše moje snivá, unylá,
přes holá pole bloudila.
V tom na mezi kdes’ vzplanul oheň malý;
snad děti se tam odpoledne hřály,
shas’ oheň, jiskra jedna zbyla jen,
a z té byl plamen roznícen.
A rostl, praskal, šlehal slabě kolem
a pomalu se šířil pustým polem –
jak malá hvězda v nebes výšině,
tak zářil v tiché krajině.
Teď šlehl víc, teď zhas’, teď vzplanul zase
a svítil tiše v třepotavém jase.
Žár, světlo a ruch! – Symbol života!
– A kolem byla temnota...
V tom vichr divý pojednou se zvíří,
a vyje, rozmetává žhavé pýří,
a jiskry letí výše do vzduchu
a umírají bez ruchu.
81
To nastal boj! – Ten malý, tichý plamen
pjal kolem na sta třepotavých ramen
a dlouho bránil se až k údivu
a hledal sobě výživu!
Tu přišel déšť, jenž chladně v oheň kanul..kanul...
Žár vyšlehl, pak shas’ a znova vzplanul
a dohořel a přece vzplanul zas –
šleh’ ještě jedenkrát a – shas’!
Tma! – Mladá duše má, ty snivé dítě!
I v tobě plál žár jitra na úsvitě,
byl plný záře, vroucí veleby,
jak boží hvězda na nebi!
Tma byla pak a vichr bouřil stále,
však ty’s přec neuhasl, ideále;
ač padly v žár tvůj chladné krůpěje,
ty’s planul dál, pln naděje!...
Je pravda, na tisíce mladých žárů
již padlo v kořisť vichru, chladu, zmaru!
jak oheň onen v bouře přívale,
tak bránily se zoufale.
Však zápal můj – ten musí planouť, musí,
jej žádná všednosť, bohdá, neudusí,
a kdyby shasnout,shasnout měl ten svatý plam,
můj bože, raděj’ zhynu sám!
82