JÁ CHÁPU VŠECKY...

Jindřich Štemberka

JÁ CHÁPU VŠECKY...
Já chápu všecky, kteří bojem znavení kdys klesli v hloží, kterým šli, a v kamení, vše chápu, kteří odhodili štíty a zapřeli své ideály, city a mřeli neuznaní, bezjmenní!... Já chápu všecky, kteří v žití úskalí své prapory se žerdí ve prach strhali, jichž duše posvěcená v bláto klesla, již vlastní krví skropili svá hesla a vypouštěli ducha bídní, zoufalí! Já chápu je, neb cítím v době děsu, muk, kdy tisíce se na mne sápe divých ruk, jak odvaha má zvolna slábne, klesá, a pozoruji, litostí se třesa, jak zmírá srdce mého vřelý, mladý tluk... Ba, přijde doba snad – tak často myslívám – kdy jako oni nešťastní já klesnu sám, tak vzdálen od svých nadějí a cílů, a žluté listí pouze na mohylu mi spadne tak, jak spadlo v snů mých svatý chrám. 13