JÁ CHÁPU VŠECKY...
Já chápu všecky, kteří bojem znavení
kdys klesli v hloží, kterým šli, a v kamení,
vše chápu, kteří odhodili štíty
a zapřeli své ideály, city
a mřeli neuznaní, bezjmenní!...
Já chápu všecky, kteří v žití úskalí
své prapory se žerdí ve prach strhali,
jichž duše posvěcená v bláto klesla,
již vlastní krví skropili svá hesla
a vypouštěli ducha bídní, zoufalí!
Já chápu je, neb cítím v době děsu, muk,
kdy tisíce se na mne sápe divých ruk,
jak odvaha má zvolna slábne, klesá,
a pozoruji, litostí se třesa,
jak zmírá srdce mého vřelý, mladý tluk...
Ba, přijde doba snad – tak často myslívám –
kdy jako oni nešťastní já klesnu sám,
tak vzdálen od svých nadějí a cílů,
a žluté listí pouze na mohylu
mi spadne tak, jak spadlo v snů mých svatý chrám.
13