PRÁZDNÉ SRDCE.
V čas večerní, kdy šero na vše padá
a šedé mraky táhnou k západu,
já oknem hledím na zamžená lada
a v mrtvou, zadumčivou zahradu,
kde stromy lkají, pozbaveny květů,
a do nich vane větrů chladný svist...
je slyšet nářek z útajených retů,
jak s větví za lístečkem padá list.
Tak smutně doléhá mi v duši snivou
ten podzimního větru táhlý hvizd!
Zřím v duchu jaro táhnout’ zmladlou nivou,
je plna kvítí, stromy plny hnízd,
pták letí za ptákem a ve koruně
si hledá hnízdo, kam mu prší květ –
a všude píseň, úsměv, světlo, vůně,
kam obrátí se potěšený hled – –
A teď! Hle, darmo sýkorka si hledá
zde před podzimním chladem útulek
na jabloni, jež smutně větve zvédá,
kde vichru vane ston a pláč a skřek!...
54
Tu připadá mi, že i duše moje
jest jak ty stromy, květů zbavené,
s nichž padají vždy zvadlých listů roje,
když vichr zahradou se přežene.
V mém srdci také hnízda měli ptáci,
a hruď má byla kdysi samý květ,
a nyní pták i květ se zvolna ztrácí,
a v srdci chladno je a mrazný led...
Co ptáků – snů jsem hostil v srdci vřelém,
jak kvetly tužeb mladé haluze!
Teď nemůže se v nitru rozechvělém
mi zachytit ni jedna illuse!
55