IDYLLA.
Jsem eremitou; mám svůj malý pokoj,
kde klidně trávím žití prosté chvíle,
čtu, kouřím cigaretu, píšu básně
neb hledím v kraj, jenž zří tak idyllicky.
Mám zahrádku též, lilie v ní, růže;
tam trávívám vždy poëtický večer.
Můj život klidný jest jak jarní večer;
v své svatyňce mám mír a sladký pokoj,
na stolku vása stojí a v ní růže...
Ó věru, krásnější já neznám chvíle
než doma sedět’, kde tak idyllicky,
číst’ Musseta neb psáti drobné básně.
Jak dýmu obláčky jsou slohysloky básně.
Já cigaretu zapálím si večer;
co její dým se vlní idyllicky
a stínem mlhy plní tichý pokoj,
já píšu verše, zapomním té chvíle
vše, básním, časem voním k lístku růže.
Šer, světlo, knihy, básně, sny a růže!
Toť život můj, tak stejný jak verš básně,
jenž znova navrací se každé chvíle.
Jsem melancholikem sic trochu večer,
však krutý bol mi neruší můj pokoj
a nemračí můj život idyllický.
65
Když slunce z jitra vchází idyllicky,
sny zaplaším, jdu v zahrádku, kde růže
tak libě voní, když spí všude pokoj,
a všecky vzdechy přírody jsou básně.
Tak čekám, života až přijde večer,
až zastihne mou duši smrti chvíle.
Já neděsím se oné velké chvíle,
vždyť v hrobě život též tak idyllický;
snad ke mně přilétne pták v šumný večer,
snad někdo nasází mi na hrob růže,
snad přítel vzpomene, čta moje básně,
a žádný výkřik nezkalí můj pokoj.
Chci míti pokoj hlavně každé chvíle;
mně stačí básně, úsměv idyllický,
svit slunka, růže, slavíčí zpěv večer.
66