Předmluva.
Podávaje milým svým mladým krajánkům tuto knížečku, nepotřebuji mnoho se omlouvati, jako bych činil něco zbytečného. Vím zajisté dobře, že se jí podlé roztomilé Kytky p. faráře Vinařického, – které ale tuto svou sbírku nikoli nerovnám, – drahým našim dítkám vděčného a milého dárečku dostane. Proč ale, podávaje dítkám knížečku drobných bájek, v Pánu zesnulé paní je věnuješ? – Mile rád a snadno ti, roztomilý čtenáři, odpovím. Nebo, ať nic nedím, že bez povzbuzení ušlechtilé té paní, bych se byl snad na milou tuto pracičku nikdy neodhodlal, ona tedy že jest prvním takořka původem té knížky;*) – nutí mne k tomu šetrná úcta i nelíčená vděčnost, kterouž se k paní té v Pánu zesnulé všelijak zavázána cítím. Abych ale sám nemluvil o výtečných zásluhách jejích, položím tu raději nápis naznačující v Těchobuzské hrobce místo, na kterémž práchniví tělo její. Čtemeť pak tam:
———
*) Jako mně, dálo se tu mnohému jinému. Bylotě zajisté jako přirozenou povahou výtečné lidomilovné té duše, že, jakož se sama k blahodárným skutkům celou duší nesla, rovněž tak nikdy neobmeškala příležitosti, kde koho k prospěšné a blahodějné práci jakovékoli vybídnouti lzelo.
[7]
Anna Hofmannová,
rozená
Janotikova z Adlersteinu,
naroz. d. 17. Června 1784, zemř. d. 20. Dubna 1842.
milovaná i ctěná od každého, kdož ji znal,
získala sobě
u svého manžela,
jemuž po 46 let největším štěstím života byla,
u dítek svých i vnoučat,
jež vychovala,
u mnohých jiných lidí,
kteříž jí vysvobozením a zachováním života
povinni jsou, mezi kterýmiž obzvláště
professor Bernard Bolzano,
kteréhož po 19 let a tu i v nejtěžších ne-
mocích bez ustání a bez ušetření
vlastního zdraví až do skonání
života svého ošetřovala,
u všech
obyvatelů statku Těchobuzského,
jejichžto škola jediné jejím přičiněním povstala,
u mnohých set,
ješto jí nikdy neviděli, ovšem ale knihami,
kterýchžto sepsání aneb vydání jí spůsobeno,
poučení a vzdělání nalezli, budoucně naleznou
to nejslušnější právo
k ustavičné vděčné památce.
Následujte ji šlechetní, kterak vedlé sil
a okolností svých můžete.
[8]
Toto spravedlivé svědectví poskytuje mi tedy nejednu pohnutku, abych jménem vzácné duše ozdobil knížku, povstalou původem jejím. I kladu ji důvěrně s nelíčeným srdcem na hrob ušlechtilé lidumilky, věda, že, by jí stávalo mezi námi, ač nepatrným důkazem vděčnosti srdečné nikoli by nepohrdla. – Není arci to, co podávám, celé mé. Jsouť to jen bájky, které v Hamburgu obrázky od Ottona Specktera okrášlené ve 2 svazečkách na světlo vyšly. Že jsem ze sta vybral jich 50 a v české odil je roucho, to má celá zásluha. Zatím však se naději, že i tato naše česká sbírka nemenší obliby u drahých maličkých dojde, než jí získala po Německu německá.
A vy, roztomilé dítky České! obveselíte-li se někdy nevinnou radostí v této knížečce, pomněte pak také na dobrou paní, co vás velice milovala, i na mne, dobrého přítele vašeho.
V Praze, na den sv. Kateřiny l. p. 1843.
Václav S. Štulc.
[9]