I.
Báječky.
[11]
Havran.
Jaký to pán tamhle u vrátek?
Na sobě má černý kabátek,
Běhá tu sám v také zimě zlé,
Ode dvéří dál ku dveřím jde;
Volá smutně na hlas: kvá! kvá! kvá!
Kdo pak mi as ohryzeček dá?
Tu se zas milé k nám jaro vrátilo;
Žebráčkovi se velmi to líbilo:
I roztáh křídla svá hodně široko,
A zaletěl tam přes domy vysoko,
Z oblaků dolů zavolal vesele:
„Díky mé! díky! vám dobří přátelé!“
[13]
Kohout.
Hleďte pak tam toho kohouta,
Jak od nás utíká do kouta!
Tu si k nám přišel do dvora,
A tak si mi tu krákorá,
Jako by on tady pánem byl.
Než toho jsem notně vyplatil;
Chraňte se, kdo se mi sem opováží
Kudy ven od nás, já mu hned ukáži.
Pan kohout věru zle panoval,
Husy i slepice sužoval,
Jak mile na dvoře někoho shled,
Ze dvoru, ze vrátek hnaltě ho hned,
Když se ale na Dunaje osedlal,
Tu mu Dunaj na pamětnou notně dal.
[15]
Čápové.
Čápové, čápi! co to myslíte,
Že od nás všickni k slunci letíte?
Čáp.
Zima je nám, zimy se bojíme;
Zima je nám, proto pryč letíme.
Leťte si tedy, však vy lehké péří máte,
Než vyprosím si, ať se brzo vidět dáte.
Čápové letěli přes hory a doly,
Zima přiklusala z hor i do údolí,
A hnízdo prázdné na střeše vysoké
Přikryla peřím, až na dno hluboké.
Než lože studené bylo by v něm bylo,
A to by žádného čápa netěšilo.
[17]
Mopsík a Sobák.
Mops.
Slyš, sobáčku! rád bych se tě tázal,
Abys mi potajmu jen ukázal:
Kam jsi schoval onen hezký hnát,
Aby ti ho žádný zloděj neukrad?
Sob.
Nemysli, mopsíku, že sobák to poví,
Kdo to chce zvěděti, sám zloděj hotový.
Mopsík hledal, čmuchal všudy tam i tady,
Až našel hnát za ovčínem u zahrady.
Již ho pryč unáší; – zle však pochodil
A mzdu špatnou za to sobě uhonil:
Sobák ten ho tak notně zapopad,
Že měl co křičet a si bědovat.
[19]
Panenky.
‚PanenkoPanenko, pozor! či se ti
nelíbí hezky seděti?
Kde pak ty nohy zase máš,
Nač tak daleko je strkáš?
Jenom se na mne podívej,
A jako já to udělej.‛
„Ráda bych to věru udělala,
kdyby se kolínka ohýbala.“
A tu děvčátko panny vzalo,
I mile na ně se usmálo.
Již vím, co s vámi udělám,
Ty velká tu, malá ty tam.
Vy jste jen chudé chudinky,
Nu jděte si na své peřinky.
A když jim postýlku ustlalo,
Do ní ty panenky schovalo.
[21]
Labuť.
Slyšiž, ty chlapče, ty hochu tam!
Nechoď mi blízko k mým mláďatám,
Přestaň mi pak již tak na ně házeti;
Já neublížím sic ani kuřeti; –
Teď ale běž honem – sice notně zvíš,
Co toho tady dnes u mě utržíš.
Tu na útěk hoch se rychle dal,
Neb odplaty té se strachoval.
Za ním labuť kousek běžela,
A ke svým pak zpátky letěla:
S nimi se raději ona těšila,
Než aby za klukem zlým se honila.
[23]
Poutník a skřivánek.
P.
Skřivánku, kam tak časně v takou výš
Radostně pospícháš k sluníčku blíž?
Skř.
Chciť milému Bohu zazpívati,
Že mi život, pokrm ráčil dáti.
Tak to od jak živa zvyk je můj,
A snad jestjest, poutníčkupoutníčku, také tvůj?
Skřivánkovi, co v povětří pěl,
Poutníčkovi, co dál cestou šel,
Bylo dobře; sluníčko svítilo
A srdéčko v nich Boha chválilo,
A v nebi na hoře Pán Bůh náš rozmilý,
Rád slyšel dík jejich, a že Ho chválili.
[25]
Ptáci a sova.
P.
Ai, paní sovová, chce se jí sluníčka?
Jen se nemračila tak tuze panička,
Sice nám tvář tvoje moc strachu nadělá,
Dnes by si poškádlit dáti se nám měla.
S.
O, kdyby jen bylo dnes něco temněji,
Hned bych vás požrala, vy ptáci zloději!
I hráli ptáčkové; sovy osamnělé
Ptáčátko jedno se optalo nesměle:
„Co je titi, sovičko, žes celá strápena,
A tvoje tvář je tak tuze zamračena?“
Tu sova odpoví dobrému ptáčkovi:
„Mrzí mne veselí vaše, vy ptáčata,
Mrzí mne den celý sluneční záře ta,
Zlobí mne, kdy na mně někdo zaštěbetá.“
[27]
Drak papírový a ptáci.
Hle, jaký je tady hrozný pták!
Ptáčkové na stranu, zlý ten drak
Aby snad
Některé z vás nepopad,
Však by hned
Polknul vás deset.
Pt.
Jdižiž, jdižiž! toť je zvíře,
Hrozný pták jen na papíře.
A hle tu najednou větry se stíšily,
Od oblak na zemi již padá drak milý,
Chlapci by pomohli rádi mu do letu,
Než jemu nechce se dálšího výletu.
Ptáčkové lítají vesele kol něho,
Smějí se, škubají draka velikého.
[29]
Čápové.
Hle sluníčko svítí, vrací se letní čas,
A my čápové jsme tady, jsme tady zas.
Nezapomněli jsme tam v zemi zdálené
Zde na své hnízdečko drahé a zmilené
Ai hle tu ho, i hned si ho vyčistíme,
A v něm budem bydlet, mladé vysedíme.
Ze dřeva, slámy hnízdo vystrojili,
Dělali pilně a se veselili,
Čápova paní tři celé neděle
Seděla na něm pilně a vesele,
Tehdy bylo slyšet kvikání všeliké;
Patero čápat zobáky veliké,
Z hnízda ven smělé hlavičky strkalo
A něco k jídlu do huby žádalo.
[31]
Ptáček za okny.
Za oknem tíká ptáček: „tík, tík, tík!
O, pusťte pak mne k vám na okamžik;
Hle sníh se sype, vítr studený,
Nemám co jíst, já ptáček strápený,
I mrznu již! Lidičky, nechte vy mne k vám
A já zajisté vám se dobře zachovám.“
Lidičky pustili ubohé ptáčátko.
Tu u nich drobečky sbíralo chuďátko;
Pobylo tam u nich nejedny neděle,
Skákalo do kola u stolu vesele.
Když ale začalo sluníčko zhřívati,
Ptáčkovi počalo hodně se stýskati,
Sedával v koutečku sám celý strápený;
Jak mu otevřeli – ten tam v háj zelenýzelený.
[33]
Holoubek.
Pověz, holoubku, tam na střeše té,
Proč tak vrká pořád hrdélko tvé,
A proč vrtíš hlavičkou sem i tam?
Hol.
Ai, proto že se tuze dobře mám,
Na nebi tam stará se Pán Bůh můj,
A mně sluníčko blesk sesílá svůj.
Holoubek na hoře hezounky vrká,
A dole chlapeček vesele si hrá:
Oběma jest milá sluneční zář,
Veselé jich srdce, veselá tvář,
A s nebe Stvořitel, Pán Bůh náš laskavý,
Rád hledí na jejich radostné zábavy.
[35]
Labuť a dítě.
Děťátko mé, ty nač se mne bojíš?
Já nejsem zlá, pojď pak jen trochu blíž;
Tichounce plavu sem i tam,
Po vodě jen se kolíbám,
Chci pak se tebe tu právě ptát,
Zdaž bys chlebíčka nechtělo mi dát?
Děťátko hned k rybníku došlo blíž,
Těší se, však vidí labuť tu již,
Jak čisté, bílé, krásné péří má,
A po vodě se tiše kolíbá.
I brzo, brzynko znal jeden druhého,
Labuť chléb brávala od hocha dobrého.
[37]
Děťátko i kočička.
D.
Kočičko, nesmíš tak mne škrábati
A tím pazourkem ostrým sekati,
Nožičku hladkou radši dej mi sem.
K.
Tu jestjest, panenko, na ji, tu si vem.
Než dej si dobrý pozor, co ti řeknu,
Nesmíš mě bíti, sice zas tě seknu.
I hrálo si s ní dítko hodný čas,
A když kočičku někdy kleplo zas,
Jak ránu a bolest kočička cítila,
Hnedky to pazourkem holčičce vrátila,
Až se i ručinka jí krví zbarvila.
Obě však nic z toho sobě nedělaly,
A spolu jak jindy za dobré bývaly.
[39]
Ptáci před stodolou.
Venku na poli nikde nic není,
Všecko sníh kreje, zem i osení;
V tom z vaší stodoly nám cepy zazněly,
A my k vám pospolu všickni přiletěli.
Z mlatu vám leckteré zrníčko vyletí,
Nechte ho – přejte ho bídnému ptáčeti.
A mlatci mlátili dupy dup do toho,
Do pytlů obylí nasypali mnoho;
A pak z obylíčka
Napekli chlebíčka.
Zrníčko leckteré na dvůr vyskočilo,
Tam ale věru si dlouho nepobylo,
Ptáčata vesele okolo skákala
A zrnko každičké chutě zezobala.
[41]
Dítko a knižka.
D.
Pojď pak sem, milá ty kního má,
Tys prý tak moudrá i učená.
Náš tatínek s maminkou by rádi,
Abych něco dobrého naučil se z mládi.
Pojď sem tedy, k uchu si tě přistrčím,
Ty mluv, co víš, ať i já se naučím.
K.
Milé dítě, na tom není dosti,
Myslíš-li moc o mé učenosti:
Musíš se mne často pěkně ptáti,
Pak ti budu něco povídati.
[42]
Hošík a pejsek.
H.
PojďPojď, pejsku, pojď pak ke mně hned,
A hezky zrovna se mi uč sedět.
P.
Ach, jsem ještě malý, a již mám k učení,
Měj pak se mnou ještě trošíčku strpení!
H.
NeNe, psíku můj milý, jen chutě do toho,
Zle to jde později, práce je s tím mnoho.
Psík se učil; brzyčko hezky to chodilo;
Uměl sedět zdvořile, choditi až milomilo,
Do vody hluboké čiperně skákati,
A co se stratilo, honem vyhledati.
Hoch s radostí na psíka se díval,
Ve škole i doma pilně se učíval.
[43]
Ptáček.
Synáčku, slyš, prosím tě, lítost měj,
A na hnízdečko mé mi nešáhej;
Nekoukej tam tak okem velikým,
Leží tam mé mladé, o něž se já bojím.
Ach, ty se poděsí – a budou křičeti,
Budeš-li ty na ně, holátka, hleděti.
Hošík si ovšem hnízdo vidět přál,
Než postavil se tiše opodál;
Ptáčátko ubohé se upokojilo,
Vletělo k holátkům, křídly je přikrylo,
Hledělo na hocha dobrého rozmile:
„Díky mé, žes nechal mláďátka mé milé.“
[45]
Kanárek.
Ach ptáčátko, ubožátko, již jsi studené,
Již nebudeš chlebíčka bráti z ruky mé,
Již na nás nebudeš očkem se dívati,
A nám po ramenou semo tam skákati,
Již nám nezapěješ tu krásnou písničku,
Kterous nám zpívával, rozmilý ptáčíčku.
Sešly se dětinky, hrůbek vyhrabaly:
A ptáče ubohé do něho schovaly;
Růži tam sadily dobré ty dětičky,
A na té kvítaly hezounké růžičky;
Často pak tam u ní pospolu sedaly,
Na ptáčka milého sobě zpomínaly.
[47]
Krocan a krůťata.
„Slyšte, děti, co vám otec praví:
Vy musíte hezké míti mravy,
Nesluší vám křik a hudrování,
Ale tvář veselá a smích na ní.
Nechte lerma, křiku, pravím vám,
Sic se na vás hnedky rozhněvám.“
V tom tu na dvůr přišel náhodou
Kýsi hoch s čepicí červenou,
Tu se krocan hrozně rozhněval,
Dupal, křičel a zle hudroval.
Než hoch se mu vysmál: „Odkud pane,
náš krocane,
Taková zlost ve vás hned se vzala,
Co pak vám ta čepka udělala?“
[49]
Netopýr a pták.
N.
Pojď sem, ptáčku, pojď mi sem,
Ať si spolu pohrajem.
P.
S tebou si hrát? o nech mne, neznám tě,
A již lekám se i té tváře tvé.
N.
Ach, kam ubožátko, kam pak se poději,
Myška ni ptáčátko hrát se mnou nechtějí.
I uletěl netopýr, a sám si sedl
Tam, kde by ho nikdo již nedohledl;
Do koutku tmavého tam se skryl,
A tam až do samé noci byl.
I pak si vylezl přece z večera
A lítal kol domu, jako příšera.
[51]
Pták a koníček.
Pt.
Koníčku! hleď, co toho v žlabě máš;
Nu snad mi také něco z toho dáš?
Zrníčko jedno, dvě snad přec mi dáš,
A pak se sám do syta našupáš.
K.
Vem, smělý ptáku, vem si, jen si vem;
I ty i já, mít dost oba budem.
I jedli spolu; že koníček přál,
I sám i pták se hezky našupal.
Když ale parné léto přišlo k nim,
Tu hrozné hejno much přilítlo s ním.
Než na sta jich zobáčkem ptáček pochytal,
A tu koníček muk ani bolesti nepoznal.
[53]
Pes a ježek.
P.
No, pane ježku, teď ho tu mám.
J.
Strpení, pejsku, já se nedám.
P.
Ty se snad brániti chceš, i čím a jak?
J.
Dříve to skus, a pak uvidíš, kterak.
Již mnohý se do mně chutě dal,
Pak se ale dosti napykal.
I chutě do ježka psík se dal,
„Pfuj, kdes tu pichlavou kůži vzal?
Kdo tebe pohladí, špatným se potáže,
Celý se popíchá, i krev se ukáže.“
Tu se psík zamračil, musil po svých jíti,
„Jdi mi, s tebou nechci již nic míti.“
[55]
Sněžák.
Vida pána! hrůzy z něho,
Holí hrozí na každého;
Hrozil včera, hrozí dnes,
A nikdo nic neodnes’; –
Muži, muži! tys jak Mikoláš,
Nebráníš se a hůl notnou máš.
Ano, ano, muž je to nebohý,
Bít nemůže, jest jako beznohý,
Tváře má bílé, bílé má i tělo.
„NesvěťNesvěť, sluníčko!“ jak by se zaskvělo,
Změkne jak máslo, a hned v té hodině
Ubožák jako voda se rozplyne.
[57]
Panna.
Panno hle, hroznou jakou tu
Mám s tebou práci a robotu.
Měla bych ráda z tebe cos chytrého;
Učím tě pořád jen něco hezkého.
Než ty jsi mi zhola nedbalá,
A večer jak ráno zpozdilá.
Panna moc na to nedbala,
Vždyť panenka zle to nebrala.
Věděla: nic za to nemůže;
I položila pak ji na lůže.
I šla panenka, knížku sobě vzala,
A moc hezkého z ní si vyříkala.
[59]
Vlašťovička i vrabec.
Vl.
SlyšíšSlyšíš, vrabečku, co pak děláš ty tam?
Vr.
Domek po vůli své si tady hledám.
Vl.
Vrabečku! však to hnízdo mé, a můj to byt.
Vr.
Od dneška ale vrabeček ho bude mít.
Vl.
O vrabče zloději, ošklivý zlobochu,
Což ani pokuty nebojíš se trochu?
Než tu pomyslila: když mi ho vzal,
Nové si udělám tam trochu dál;
Hlíny a steblíček na světě dost.
Však na to zobáček můj mi vyrost:
Já si ho krásněji udělám,
Pak se přestěhuji zítra tam.
[61]
Hlídal.
D.
Hlídale, pojď pak, líbo-li,
S námi projít se do polí!
H.
Ó! s vámi věru rád bych šel,
Kdy bych jen odejíti směl.
D.
A proč ne? vždyť my daleko nechceme,
Pojď honemhonem, pejsku! hned tu zas budeme.
H.
Aj co myslíte? dům by prázdný ostal,
A zloděj škaredý k nám by snad se dostal.
I když šli do polí, Hlídal ze zápraží
Dívá se za ními, a již tím se blaží.
Pak běhal asi půl hodiny do kola,
Po domě, po dvoře až tamtam, kde stodola.
A když se vraceli, i jak je zhled’,
Vyskočil vesele, u nich byl hned.
[63]
Koláč a chlebíček.
K.
Pojď sem, děťátko, pojď ke koláči sem,
Pochutnáš si tu; okus jen, mně si vem.
To černé tam, chléb tomu říkají,
A jenom, kdy jest nouze, ho jídají.
Ch.
Jdi si a vem si ho, já jsem bez starosti,
O mne se naprosíš ještě často dosti.
Dítě to dlouho semo tam rejdilo,
Než na koláče peněz mu nezbylo.
Hlad tu byl velký, a jídla potřeba,
Jak domů přišlo, dalo se do chleba.
Jak to vše chutná, když se hlad dostaví,
On krmi sladí, on chuti napraví.
[65]
Metlička a dítě.
D.
Co pak s tebou počít sisi, metlometlo, mám?
Ach jak umíš boleti, dobře znám.
M.
Jen tak se nehněvala na mne dnes,
Že k tvému to lepšímu, dítkodítko, věz.
D.
Vím, než bolí to, i kdy to neškodí,
Jdi mimi, metličko škaredá, k šípku jdi!
Na metlu dítko mrzutě hledělo,
„Kterak jí přec asi pozbudu?“ myslelo.
I dalo na slovo maminky rozmilé,
A vždycky bývalo laskavé, zdvořilé:
Metla za obrazem brzo se ztratila,
Myslím, že maminka sama ji spálila.
[67]
Pacholík a kachna.
P.
Pověz mimi, kačko, mnoho-li
Tvých se tu mladých batolí?
K.
Já bych to ráda řekla ti,
Kdy bych jen znala sčítati,
Nemysli ale, kdyby kdo chtěl
Z nich vzíti jedno, že by směl:
Pozor já na ně dobrý dám,
Však já je všecky ráda mám.
A tu je všecky svolala,
Na ně se mile dívala
S veselou myslí kachna ta,
Na ta svá milá mláďata.
A když do vody skočily,
Na břehu zůstal hoch milý.
[69]
Jehňátko.
Jehňátko, co si tak běduješběduješ, co je ti?
J.
„Ach mně se matička, bídnému jehněti,
Ztratila, i nelze o ní co zvěděti.“
A ty se strachuješ, že ti tu snad
Chce něco zlého někdo udělat?
J.
Báti se, to nevím; ne ach, to ne!
Jen kdy bych již bylo u matky mé.
Jak stará zaslechla smutný křik jehněčíjehněčí,
Honem ze zahrady ku vrátkům přiskočí,
Sotva zabečela, sotva ji slyšelo,
Jehňátko s radostí na proti běželo.
Běželo do honu k matince své milé
I k ní se vinulo jehňátko veselé.
[71]
Dítko a vlašťovička.
D.
Vlašťovičko aj ty rozmilá!
Ty jsi se k nám zas vrátila.
Pověz mi pak, odkud ty to víš,
Že jaro zas tu máme již?
V.
Řek’ mi to v daleké zemi tam Pán Bůh sám.
Přes hory, přes doly poslal mě zase k vám.
A že přiletěla v tento kraj,
Neošidila se; nastal máj.
Sníh se rozplynul, slunéčko svítilo
A much se hejno tu i tam hemžilo,
Vlašťovice hladu ni nouze nepoznala,
I sobě i mladým dost mušek nachytala.
[73]
Rybička.
Rybičko, rybičko, ubohá rybice!
Nechytej pak se mi té ostré udice,
Zajde ti do krku, vklouzne ti do něho,
Zedře tě, zbaví tě života drahého.
Což hocha na břehu nevidíš seděti?
Rybičko! pryč honem, sic budeš želeti.
Než ta rybička lépe to věděla,
A na lahůdku jediné hleděla,
Zdálo se jí, že hoch jenom tam tak sedí
A z žertu veselé zábavy si hledí;
Tu blízko připlula, i polkla udici
A již jest nastojte! veta po rybici.
[75]
Labutě.
Labutě vy milé, nač tiše pospolu
Plavete semotam nahoru i dolů?
L.
Neumíme zpívati,
Neumíme skákati;
Proto naše radost jediná to jest:
Vždycky jen tak tiše pospolu si vést.
Labutě! aj věru dobře děláte,
To ono já umím, jak samy znáteznáte,
Zpívat i skákati, nad to cos jiného,
Předce potěšení neměl bych žádného,
Kdy bych jen samoten měl to činívat,
S bratry, a s sestrami nesměje bývat.
[77]
Králíčkové.
Proč tu sedíte, králíčkové milí,
A jste mi všickni tak hezky veselí,
Oblizujete si ty vaše hubičky,
Blýští se radostí ty vaše očičky?
K.
Proto že dobrého pána máme,
Tady tak vesele sedáváme,
On k nám za den čtyrykrát chodívá,
Chrást přináší nám i nás hladívá.
V tom něco šustlo, někdo se blíží,
Úškama stříhá králík i zhlíží;
U vrátek již je vidět hlavičku,
I strká přes ně dobrou ručičku:
A ta jim hodila chrástíčku čerstvého,
Oni pak vesele našupali se ho.
[79]
Psík a kozlík.
P.
Hleď sese, kozlíku, již tě tu mám.
K.
Hleď se sámsám, psíku, já se nedám.
P.
Mám tu ty ostré zuby na tebe.
K.
Já těmi rohy ubráním sebe.
P.
Aj coco, kozlíku, vždyť pak jsme přátelé,
Já zlé nemyslil, pohrajme vesele.
Tak ti dva den celý běhali,
A spolu vesele si hráli:
Pejsek ten někdy si zaštěkal,
A kozlík mu trochu vytrkal,
Pak zase spolu trochu se honili.
Kýž bystebyste, dítkydítky, byly při tom byly!
[81]
Pudlík.
Kdo mi to tu byl na mlíku,
Neviděls ho, ty pudlíku?
Než co jest to? kam se uhýbáš?
Co vidím? ty bílou bradu máš;
Pudlíku, pojď mi sem – ty snad naposled
Jsi sám tím zlodějem, a mně’s mlíčko sněd?
„Ai co to!“ dí paní, – „tak ty sisi, pudlíčkupudlíčku,
Začínáš zahrávat na mlsnou kočičku?“
I tu se zastyděl ten pudlík nebohý,
A sklopil uši své, skryl ocas pod nohy:
Styděl se velice, i dal se do řvání,
Oč že již docela zanechá mlsání?
[83]
Pacholík a veverka.
P.
Aj veveřičko na hoře, pojď dolů,
Ať si tu trochu pohrajem spolu.
V.
Oj tady na hoře, zde mezi větvemi
Mílo mi, jak tobě tam dole na zemi.
Odtud já nepůjdunepůjdu, mé milé pachole:
Však můžeš beze mně hráti si sám dole.
Hošík ji nechal, odešel hrát si sám,
A veveřička skákala semo tam.
Po chvíli se milé pachole vrátilo,
„Pojď si hrát!“ hezky tu veverku prosilo,
Než ta mu pravila: „Líto mi, nelze mi,
Já tady zůstanu, buď si ty na zemi.“
[85]
Mopsík a chrt.
M.
Raději na světě bych se neviděl,
Kdy bych i v slotě té jak ty běhat měl.
Ch.
Já bych se ustyděl, kdy bych jako ty
Měl tady dřepěti, na lelky civěti.
M.
Já tu hezky na pohovce sedám.
Ch.
Rozkoš v poli za to já ti nedám.
Chrt běhal vesele po poli,
Nic nedbal, zda zima anebo teplo-li;
Mopsík ale líný domova si hleděl,
A půl dne i celý u kamen vyseděl;
Za to ho sádlo soužilo, trápilo,
Že mu i síly k dýchání nezbylo.
[87]
Kuřátka.
Kde jste mimi, má drahá kuřátka,
Skrejte honem sese, má chuďátka,
Slyšíte-liSlyšíte-li, jak matka běduje,
Vidíte-li tam toho krahuje?
Tam hle jest kolna, do ní honem,
Než krahujec zlý padne na zem.
Tiše skryla se ubohá kuřátka,
Kolem běhá tu pečlivá ta matka,
O své miláčky leká se slepice.
V tom tu vypráskla na sadě ručnice,
Krahujce není víc, tu milá ta matka
Svolává vesele svá drahá kuřátka,
A křídly zakrývá malá ta chuďátka.
[89]
Macík.
D.
Macíčku! jaký pak zvyk to máš,
Pořád se mi lížeš, umýváš?
M.
Proto, všem že se zostudí,
Kdo na čistotu nehledí,
Hlavu, nožky, vše čisté mít,
Nesmí u mně jináč to být.
A náš Macínek, jak jsem doslech’,
Došel cti veliké u lidí všech.
Když chtěl, ve světnici jsou ho nechali,
Ale i častěji na klín si ho brali.
Myslím, že čistoty a mití si hleděl;
Prospěchu takého, takové cti došel.
[91]
Kůň a hříbátko.
Poskoč si jen, ty hříbátko roztomilé,
Jak vítr sem tam čiprně, vesele,
Svoboda mine, dřív než si pomyslíš,
A jak jen dorosteš, k práci se přitočíš,
Starosti pak budeš věru dosti mívat:
Plouhem orávati a jezdce nosívat.
Vesele skákalo hříbátko to milé,
A radost dělalo dobré té kobyle,
Smělo si hráti i čtveračit smělo,
A tak mu zrostlo silné, velké tělo.
Po letech ale měli jste viděti,
S jakým to umělo vozem ujížděti.
[93]
Myška.
Paní.
Proč jsi, myško, myško malá,
Mně ten kousek cukru vzala?
M.
Ach, odpusťte, dobrá paní,
Vzala jsem ho na snídaní
Pro mé ubohé, mé čtyry maličké,
Nejedly, nepily ráno to celičké.
Dobrá paní v duchu se usmála.
„Skoč si tedy domů, myško malá.
Chciť i já tu synáčkovi něco dát,
Aby mohl hlad nemilý hned zahnat.“
A myška běžela, měli jste viděti,
Paní šla vesele k milému dítěti.
[95]
Hošík a Motýlek.
H.
Ai motýlku
V krásném tílku,
Maloulinké ty zvířátko,
I pověz mi, ubožátko,
Čím se živíš, a co k jídlu máš,
Vždyť se jen v povětří pořád třepetáš?
M.
Blesk slunéčka, vůně z kvítí,
To mne živí, to mne sytí.
Tu chtěl hoch motýlka lapiti,
A ten počal smutně prositi:
Nečiň toho, můj milý hošíčku,
Nech mně tady ještě jen trošíčku
S květinkami sobě hráti,
Na slunci se vyhřívati.
Než přejde z večera blesk ten červenýčervený,
Již budu ležeti mrtvý, studený.
[97]
Srnky.
My srnky, čtyry my srnky jsme,
Na louce hezky si hrajeme,
Škubeme travičku, mlsáme, skákáme,
A také trošičku pro žert se trkáme;
Však tady okolo na blízku není snad
Pes nebo myslivec, jenž by nás viděl hrát?
Aj tamo právě do hory z oudolí
Sedláček s kosou zvolna jde ku poli.
A jak ho zahlédly, tu si pomyslily:
Nám neuděláš nic, sedláčku milý!
Než jak se přiblížil, tu srnky co střely,
Do skoku se daly a v lese zmizely.
[99]
Svišť.
Dobré lidičky, kdo z vás mi něco dá?
Jak to vidíte, zvířátko zle se má;
Bratrové moji ti hrají si v poli,
Já musím skákat, až mě všecko bolí;
Bratří mohou se v zimě vyspati,
Já musím nespat a tu žebrati.
O ubožátko, jak tebe lituji,
Já také skáči a v kole tancuji;
Než v kleci nikdo nesmí mě voziti,
Sice bych musilo chuť všecku pozbyti.
O ubožátko, jak zle se ti stalo,
Žes na svobodě chytiti se dalo.
[101]
Dítě a holoubek.
D.
Holoubku, což tě musí to boleti,
Když ten zobák z prsu péří škube ti.
H.
Ať si to bolí, já z toho radost mám,
Že tady hezkou postýlku udělám.
A v té holoubátka, má milá holátka,
Měkounce, teplounce spát budou chuďátka.
Tu si pomyslil ten dobrý hošíček:
Jak u holoubka, tak u všech matiček,
Kterak se starají ty naše maminky
O naše tělíčka, o naše dušinky:
Jíst nám dávají, postýlku stlávají,
A v teplé šatičky dítky oblékají;
Tak mi to dělává, ta naše matička,
Vše dobré mi dává, miluje Vašíčka.
[103]
Hoch a pták.
H.
Již tě mám, o počkejpočkej, ptáčku,
P.
Rád bys, skus to dřív, synáčku.
H.
Hleďte ptáka
Nezdvořáka;
Já ho pěkně chytit chtěl,
On mi na strom uletěl.
P.
Hleď si křídla opatřiti,
Pak mne můžeš dohoniti.
Na stromě usadil se ptáček,
Smutně se díval tam synáček,
Z prvu se arci naň mrzel,
Než si pomyslil: „dobře’sDobře’s měl;
Buď si tam a jen hezky zpívej,
Lítej si, na mne pak se dívej,
Jak umím po zemi skákati,
Semo tam vesele běhati.běhati.“
[105]
Kuřátko.
Kuře, kuřátko, o ty lehké dítě,
Kam to utíkáš čerstvě tak a hbytě!
Pořád se sháníš po koutech za ploty,
A mně jen děláš strachy a trampoty,
I jak mě nevidíš dost malou chviličku,
NebožeNebože, hned se dáš do pláče, do křiku.
Do sadu zaběhlo nešťastné kuřátko,
V tom kvočna zaslechla křičet ubožátko,
I sem tam běhala a kuře hledalahledala,
Až ho přec zděšené, zlekané dostala.
I jak ji zočilo, pod křídla skočilo,
Víc se to nestane, sobě pomyslilo.
[107]
Liška i kachna.
L.
Paní kačeno, slyš pak předce, slyš,
A připlavej sem trochu ke mně blíž,
Již dávno chtěl jsem se tě něco ptát.
K.
Ai pane Liško, já nevím to snad,
A vy jste bez toho až tuze schytralý,
Proto pak zůstanu raději pozdálí.
Pán Liška chodil tu semo tam u vody,
Nemálo se mrzel z nemilé příhody;
Jemu se zachtělo křehoučké pečeně,
A to snad někdo řek té dobré kačeně;
Pan Liška chtěl tu dnes ubohou ošidit,
Než musil rád nerad s prázdnou pryč odejít.
[109]
II.
Vážnější básničky.
[111]
Nač Pán Bůh smysly dal.
Očinka dvě jasnoučka mám,
Točí se rychle sem i tam;
Vidí vše: kvítí, strom i les,
I nad hlavou modrou báň nebes.
A to můj milý Pán Bůh mi dal;
Jehoť jest vše, co zřím: šíř i dál.
Též ouška dvě malounká zde,
Abych vše dobré uposlech’,
Jak slyším hlas matinky mé;
„Synáčku můj! toho mi nech!“ –
Když dí tatínek: „pojďPojď honem,
Milé mé dítě! ke mně sem.sem.“
Mám ústa, též hubičku mám,
A jich na dobré užívám:
Po moc věcech umím se ptáti,
Umím zpívat, umím se smáti,
UmímUmím, co myslímmyslím, říci, k Bohu
Umím se modlit, – to vše mohu.
Ručičky mám, ručinky dvě;
Pravá je ta, levička tato je.
Po prstech pěti na nich mám.
Teď jimi ještě pohrávám,
Jak vzrostu, víc se naučím,
Hned k práci pak se přitočím.
[113]
Nožičky mám, ty znají stát,
A k otci, k matce utíkat.
Během, skokem-li nechodí,
Jak bych to rád, nic neškodí.
Však povyrostu: potom pak
Běhávat budou jednou tak.
Srdéčko v prsou mých mi hrá:
I ač malé, radost již zná,
Tatínka, maminku rádo má.
Odkad je mám, kdo as to zná?
Milý Pán Bůh vše dal mi sám;
Srdéčko, lásku, vševše, co mám.
Prosba.
Dobrý Božínku! máť s tatínkem říkávají,
Že víšvíš, oč Tebe lidé prosí, co se ptají,
A každé děťátko na světě širokém
Ty že až tuze miluješ a chováš v srdci Svém:
Božíčku na nebi! i mne v Své lásce měj,
A čeho mi třeba, toho mi dosti dej.
Bratr sestřince.
Sestro, sestřičko, má sestro rozmilá!
Já chci být hodný, a ty buď zdvořilá,
Ať tatínek a maminka v každý čas
Mají radost, potěšení mají z nás
[114]
Vždyť i z nebe Pán Bůh sám se dívá,
A zvedené dítky rád vždy mívá;
On říká: „Na dítky dobře zvedené
Rád hledím i vždycky vše zlé je mine.“ –
I andělíčkové slyší to u Něho,
A radují se z dítěte dobrého.
Jaromírkovi.
Netrap nikdá, nemuč broučkybroučky,
Jaromírku náš maloučký!
Pán Bůh na ně kouká z nebe,
Má je rád tak jako tebe,
A kde hezká roste tráva,
Tam vodí je, jíst jim dává;
A rosičku, co se třpytí,
Tu jim dává z nebe k pití;
Pán Bůh sám je tomu učí,
Že pro samu radost bzučí:
Netrap tedy, nemuč broučkybroučky,
Jaromírku náš maloučký!
Anděličkové.
O jak rádi andělé Boží na nebi
Boha, Otce milého, chválí, velebí!
Ach! že jsem tak daleko ještě od nebe:
I jájá, Bože můj! s nimi chválil bych tebe.
Než Ty máš to rád, Ty víš o tom na nebi,
Když se modlím, duše má když Tě velebí;
O, učiň mne andělem, vem mě do nebe,
Abych také s anděly velebil tebe.
[115]
Stromeček na podzim.
Můj stromečku, nebožátko!
Jak na krátko
Těšil jsi nás tady;
Ach! teď všady
Žluté listí padá s tebe,
A studený vítr s nebe
Je zanáší pryč od tebe;
Ty pak celý holý
Musíš státi v poli.
Můj stromečkustromečku, nebuď smutný!
Za krátký čas
Uteče zas
Mráz ukrutný,
A v jarním čase
Tu tebe zase
Listím zeleným
Květem červeným,
Ošatí až div divoucí!
Pán Bůh všemohoucí.
[116]
Květiny v zimě.
Kam jste sese, kytičkykytičky, poděly,
Co jste tu tak mile voněly?
Pod zemí spinkají květinky,
Jsou na nich ze sněhu peřinky;
Jen ticho, tichounkotichounko, dětičky,
Ať nezbudíte ty kytičky.
Přes rok na jaře Pán Bůh sám
S milým slunéčkem přijde k nám,
Z lehounka z nich sundá peřinky,
A zvolá: „Zbuďte sese, dětinky!dětinky!“ –
Tu honem vyndají hlavičky,
Tu honem otevrou očičky.
Na jaře.
Kdo to asi musil býti,
Co udělal krásné kvítí:
Modré, žluté, bílé, červené,
A všelijak pěkně barvené?
V sadě, v poli pusto bylo,
Než jak se to proměnilo!
Kdo to do zahrady, do pole
Nasázel ty kvítky rozmilé?
[117]
Kdo nalil tu čerstvou šťávu
Do kořínků i v tu trávu?
Kdo nalívá ráno rosu v ně,
A vysílá slunce plamenné?
Kdo to asi může býti,
Co dal vůni tomu kvítí,
Že se velcí, malí radují,
A ty hezké kvítky milují?
Kdo to jest a kdo to může
Dělat fialky a růže?
Bůh to jest, to vedlé moci Své
Stvořil rozmilé to kvítí vše.
Včelička.
Včelko, ty včelinko rozmilá!
Kdes pak se med dělat učila?
Kdo ti to pověděl, že tady
Rozkvetly již luka i sady?
Kdo ti tu ty hody přistrojil,
Květinky medíčkem osladil?
Víš-li pak, kdo tě tak miluje?
Pán Bůh to, jenž ti vše daruje.
[118]
Přání.
O jak rád bych dobrým dítkem byl,
A zlého nic, co živ budu, nečinil.
By tatínek a maminka i svět celý
Ze mne radost, potěšení vždycky měli;
O můj Božíčku! o laskavý Ty Pane!
Pomoz, ať se ze mně dobré dítě stane.
Přípověď.
Pane Bože! mně říká naše maminka,
Že jest láska Tvá ke všem nám tak veliká,
A že tě to bolí na každého,
Jak jen udělá dost málo zlého,
O Ty dobrý Bože, plný vší milosti!
Na Tě budu myslívati vždy s radostí,
Pozor dobrý vždycky dám na sebe,
Abych nikdy nezarmoutil Tebe.
Výstraha.
Dítě! nečiň, chraň se zlého,
Čiň co čiň, Bůh to zahledne;
On se dívá z nebe Svého
Na velkého na malého,
Vidí v noci jako ve dne.
[119]
Nechť tu otce, matky není,
Bůh jest u tě vždy a všude.
Chraň se zlého provinění,
Ať On smuten skrz tě není:
Sice jednou zle ti bude!
Sestřince v kolébce.
Leč tiše v kolébcekolébce,
Sestřinko maličká!
Zazpívá ti hezkou
Písničku sestřička.
Andílkové milí
Přiletí sem s nebe,
A budou tichounce
Vznášet se kol tebe.
Oni ti červené
Tvářičky ochladí,
S tebou si pohrají,
A sen ti osladí.
Oni tě nechají
Smáti se vesele,
Vždyť tebe milují
Jak věrní přátelé.
[120]
I hledí Bůh na vás
S nebeské vysosti,
Líbíte vy se Mu
I vaše radosti.
Neděle.
Neděle jest dnes, ó! jest tu zas
Ten radostný, ten milostný čas!
Zvučné zvony krásně znějí:
I pospíchá má matička
Tam do toho kostelíčka,
Kde se modlí a kde pějí.
Kde se lidé učí znáti,
Pána Boha nebeského
A Ježíška laskavého
Kterak mají milovati.
A když se zas matinka vrátí,
Tu se počne na mne smáti;
Jak ji zočím, jak ji shlednu,
K ní přiskočím, k ní si sednu.
A tu z toho moc mi poví,
Co viděla, co slyšela,
A co se tam dověděla
O rozmilém Ježíškovi.
[121]
Jak rád já to poslouchávám,
Ona ráda vypravuje,
I jak hrozně se raduje,
Pakli dobře pozor dávám!
Neděle jest dnes, ó jest tu zas
Ten radostný, ten milostný čas!
2.
2.
Celý týden, z rána do večera,
Náš tatínek plno díla mívá,
Že mu ani trochu kdy nezbývá:
Sotva že raníčko, hned za šera,
Slovo poví ubohému dítěti,
Musí honem zas po díle běžeti.
Na neděli tedy musím já se
Těšívati po týden celičký,
Než tu se honem otevrou očičky,
Jak zaslechnu zvony v jitřním čase;
Nezůstanu pak nic déle ležeti,
Ale k tatínkovi musím běžeti.
Pak s ním vždycky smím chodívat
Do polí, na luka, do zahrady;
A na ten svět krásný, na vše všady
Dovolí mi dobře se podívat;
I říkává mi, že toto vše
Stvořil Pán Bůh slovem moci Své.
[122]
O neděle! duše má tě slaví
Víc, než všecky jiné dny a časy,
Když mne zbudí zvonů jasné hlasy,
A když slyším, že matinka praví:
„Neděle jest, Páně den jest dnes!“
O jaká radost to, jaký ples!
3.
3.
Že jsem ještě malý, nechce mne matinka
Do milého kostelíčka s sebou bráti,
A já musím čekat sám zde u okýnka,
Až se nám maminka zase domů vrátí:
Druzí chodívají zatím vesele
Potěšit se tam v tom hezkém kostele.
Než počkejte trochu, brzo přijdou časy,
Že dorostu, budu jako bratří mojí;
Pak budu smít chodit s nimi, s jejich hlasy
Též i můj hlásek se k hezké písni spojí;
Budu tam poslouchat i pozor si dám,
A tak Boha, rozmilého Ježíška poznám.
[123]
Svátek.
Božíčku můj! hle tu mi dali
Dnes všichni něco vázaného;
Než já vím, ač jsem ještě malý,
Že též Ty jak synáčka Svého
Víc než ti druzí všickni rád mne máš,
A že rád hezkého mi něco dáš.
O Bože! smím-li říci Tobě,
Dnes co chci od Tebe si přáti?
Dnes i v každičké jiné době
Milost Svou jen rač mi dáti.
Bych byl Tvé dítě, jako andělé,
Pobožné, tiché, dobré, veselé.
Maminku i tatínka mého
Zachovej ve zdraví, v blahosti,
A dej jim vše, co jest milého,
Ochraň je ode vší žalosti;
Mně pak vždy veď, by po život celý
Nikdá ze mně zármutku neměli.
[124]
Vánoce.
1.
1.
Ten krásný čas, milý ten čas
Se vrátil k nám, přišel k nám zas:
Máme tu vánoce, vy milé lidičky!
Krásné ty vánoce, pro vás i dětičky.
Pán Bůh je sám, On sám je dal,
By každý z nás se radoval:
Čekání minulo, radost se vrátila,
By naše i vaše srdéčka blažila.
Milostivé děťátko tam
Dobrotivě již přišlo k nám:
Pojďte, o pojďte pak, abyste viděli,
Že jest to Ježíšek, náš dobrý, zmilelý.
O hleďte pak, kterak-to sám,
Ručinky již podává nám:
Ó kdo se podívá na jeho očičky,
Nepůjde od Něho svůj život celičký.
O vánocích, o vánocích
Přišel s nebes k nám dalekých,
K nám přišel, k ubohým, přišel sem na zemi,
A dřímá tichounce tam mezi jeslemi.
Ježíšku náš! Ježíšku náš!
Ty nebe, zem, Ty všecko máš;
A že nás miluješ, ve chlévě na seně
Spíš mezi hovádky tichounké nevinně.
2.
2.
Aj z nebe, aj tam s vysoka
Jaký to blesk tak vyniká?
Svítí to v půlnoci, skví se to jasněji
Než se to slunéčko, hvězdičky třpytějí.
[125]
A v povětří vše kol kolem
Radostným zní již hlaholem,
Blízko i daleko, všady jest slyšeti,
O milém Ježíšku, o božském dítěti.
Andílkové, ó andělé
Prozpěvují si vesele,
K pastýřům na poli dolů doletují,
A že se narodil Pán světa, zvěstují.
Ježíšek již narozen jest,
Chceť každého k Sobě přivést;
Nebo On nás všecky srdečně miluje,
A nebe každému dobrému daruje.
A tento hlas, ten slyší rád
Každičký z nás, buď stár či mlad,
Ani již nemyslí na bolest, trápení,
Raduje se, že vše v dobré se promění.
A každý hned, co nám dal Bůh,
Povídá dnes to druhu druh:
Bratříčku, sestřičko! zda-li jste slyšeli,
Co jsme my v tuto noc z nebe obdrželi?
Ježíšku můj, miláčku můj!
Pospěš si k nám, nás obdaruj.
Já i má sestřička, Ježíšku zmilený!
My by jsme rádi již u nás Tě viděli.
Bolest i strach i všecko zlé
Od dušičky odvracuj mé,
Dej mi pak v srdéčko nevinné veselíveselí,
Bych k Tobě dostal se mezi Tvé anděly.
[126]
Kristus pomocník.
Muž dobrý procházel všecku zem,
I znám byl dobře všem lidem.
Ať šel po vsích, ať přišel si k městu:
Chudí, nemocní mu vyšli v cestu,
Prosili ho slepí, kulhaví:
„Uzdrav pak nás, Pane laskavý!“
A On hned se k prosbě jejich stavil,
Hleděl na ně okem milosti,
A k chudákům těmto mile pravil:
„Staň se vám po vaší žádosti.“
I hned slepí nabývali zraku;
Po bolestech bylo u mrzáků;
Mdlí kulhavci ti se vesele
Navraceli mezi přátele.
Tu za milou pomoc vše s radostí
Chválí Ho a Jemu děkuje.
Víte kdo to? – Přišel k nám z vysosti,
Ježíš Kristus pak se jmenuje.
Že jest dobrý, po všem kraji
Jej i jméno Jeho znají.
[127]
Ježíš blahoslaví dítky.
1.
1.
Ježíš náš laskavý je Pán.
Kdo si žádá od Něho co míti,
Můž si proto k Němu směle jíti;
Když to dobré, rád mu dá to Pán.
Každé dítko byť i malé bylo,
Hned přivítá laskavě až milo.
Kolem Něho stojí lidí mnoho,
A matičky davem lidstva toho
Chtí se dostat, kde stojí ten dobrý Pán.
Co jich koli tady, každá matka
Vede, nese s sebou svá milátka.
I víte proč? – Každá od Něho
Pro miláčka chce mít požehnání.
Než matičkám dobrým lidé brání,
Dojíti až před Pána samého.
Ubožátka pro ten zástup lidí
Ani tváři jeho neuvidí!
Než laskavý Pán již dávno víví,
Čeho chtějí u Něho dojíti.
„Nechte ke mně maličkých přijíti,
Já mám je rád!“ takto lidem dí.
„Nebraňte jim, pravím vám zajisto,
Že jest pro ně v nebi první místo.“
[128]
A dítky ty sám ku srdci bral,
I vše dobré mile blahoslavil:
„Nikdy vás nepotkej,“ tak jim pravil,
Starost„Starost ni strach, bída ani žal!“
Když je zlíbal, ó jak rády byly
A jej milovaly i vždy ctily.
Maminko má, drahá, laskavá!
Pojď pak, pospěš se mnou, ať tím spíše
Uvidím a poznám též i já Ježíše.
O veď mne k Němu již maminko má.
Ať i mne Ježíšek poceluje
Mně požehná, mne si zamiluje.
2.
2.
Co to? dobře-li jsem slyšel?
Ježíšek, co z nebe přišel,
Ježíš Kristus, Pán laskavý,
Ten že praví:
„Nechte ke mne maličkých přijíti,
Nebraňte jim, chci je v nebi míti.“
A tu dítky ty nevinné
Ku svatému srdci vine,
Požehnání uděluje,
A všudy je opatruje.
[129]
Hle Ježíšku! i mne tu máš,
Že tak mile nás maličké přijímáš.
Ježíšku můj milý! vezmi si mně, vem,
Tvůj budu na věky, tvůj již nyní jsem;
Tvůj budu za živa, při smrti budu tvůj,
A Ty mi nebe dáš, Ježíšku milý můj.
Radost pochází z lásky.
Koho náš milý
Pán Ježíš miluje,
Ten ať se veselí,
Ten ať se raduje.
Aj i tam na nebi,
Kde slavně panuje,
Pán Ježíš své milé
Velice miluje.
On mnoho jim darů
Laskavě daruje,
Na ně pamatuje,
O ně vždy pečuje.
I o mne má starost,
I mne On miluje:
Proto se dnem, nocí
Duše má raduje.
[130]
Ježíšku, můj milý Ježíši!
Ježíšku, můj milý Ježíši!
Ty jsi radost má nejvyšší,
Nikdo na světě není jako Ty
Tak plný lásky a milé dobroty;
Ty rád i nás maličké dítky máš,
A nás milostně vždy se ujímáš,
S námi býváš, mile k nám chodíváš,
Za ruce nás bráváš i vodíváš.
Ježíšku, můj milý Ježíši!
Ty jsi radost má nejvyšší;
Myslívám pořád na Tebe v srdci svém,
Prosívám: Za svésvé, JežíškuJežíšku, si mne vem.
Tělíčko i dušinku, vše co mám,
I to srdéčko Ti s radostí dám,
A chci jenom Tvým miláčkem býti,
Tebe milovati, Tebe ctíti.
Dům Boží.
Kde dům a byt milý Bůh má?
K nebesům modrým obrať oko!
Ač stojí pevně již tak dlouhý věk,
Posud jich žádný nezměřil člověk,
Tak jdou široko a vysoko!
A tam to množství těch překrásných hvězd,
Tisíc tisíců okének to jest,
[131]
A na tom nebi Bůh domuje,
Tam On zůstává, tam panuje.
A laskavým okem Svým dolů patří
Na tebe i na všecky tvé bratří.
Kde dům a byt milý Bůh má?
Ven vyjdi, stav se v tmavém lese,
Hleď! jak ty hory k nebi směle jdou!
Ty skály, ty tu jak sloupy jsou,
A strom tu každý k nebi pne se.
Slyš! jak ty větve listím šustějí,
Slyš! jak ty tiché doly mlčejí. –
Tvé srdce tluče, – oč že znamenáš,
Že v lese má dům milý Pán Bůh náš?
Oko tvé Ho arci nemůž zříti,
Než tvé srdce dechy Jeho cítí.
Kde dům a byt milý Bůh má?
Slyšíš-li, jak zvon jasně znívá,
A nás volává v ten hezounký chrám?
Jak slavně tam, jak utěšeně tam,
Jak úzko a přec milo bývá!
Kterak lidé tam zpívají s radostí,
I modlí a těší se nábožností!
A tam v tom chrámě Bůh má dům i stan;
I proto scházejí se se všech stran,
Aby před Ním všickni: velcí, malí
Prosby vyjevili, díky vzdali.
[132]
Kde dům a byt milý Bůh má?
Celinký svět jest bytem, domem Jeho;
Než kdy Mu líbo, tu Si vyvolí
V tom velkém světě, buďto kdekoli,
Místečka, třebas jen dost uzounkého.
Malé jest srdce naše; – víš to sám, –
Než vejde náš milý Pán Bůh i tam.
Hleď jen srdéčko dobré, čisté mít,
I v něm pak vyvolí Si Pán Bůh byt.
S radostí nebeskou k tobě vejde,
A pak nikdy více neodejde.