Hle, rozsevač vyšel s výše do údolí,
A sil dobré símě na své šíré roli.
Símě dobré – zlatozrná to pšenice –
Na vše strany padalo mu ze pravice.
Jedno padlo vedlé cesty udupané,
Druhé na skalisko, prstí posypané,
Jiné mezi trní padlo rozsochaté,
Jiné zas do země dobré a bohaté.
„Kam se dělo dobré zrní, které padlo
V cestu, jíž se dosud netklo žádné rádlo?“
„To se nohou chodcův na prach ušlapalo,
Neb je ptactvo žravé chtivě sezobalo.“
„Kam se dělo zrní, jež na skálu padlo?“ –
„Ach, to vzešlo jenom, aby zase zvadlo!“
„Kam se dělo požehnané Boží zrní,
Ježto padlo mezi rozsochaté trní?“
„Mezi trním vzešlo zrní, trní ale
Udusilo oseníčko vymetalé.“ –
Bolestí se rozsevači srdce hnulo,
Ano tolik semene mu pohynulo;
Ale radosť živá čilou duší hýbe,
Ana vidí v zemi dobré, bohulibé
Jak se zrní vzešlé, zrostlé zlatem šatí
A užitkem sterým rozsevači platí.
Ó pověz a vylož, dobrý rozsevači,
Co to vše a co každé slovo značí? –
A rozsevač sešlý s nebe, přelaskavý,
Otevřev svá ústa, mile takto praví:
„Símě s nebe snesené to – Boží slovo,
Jež má láska seje v srdce člověkovo,
Aby, pojavši je živou, silnou věrou,
Snoubilo se navždy s věčné lásky dcerou,
A ovocem ctností vděčilo se Bohu
Za dar milostí a lásku Jeho mnohú.
Cestou tvrdou, udupanou – srdce jesti
Zaujaté šalbou, tvrdé od neřestí,
Nad nímž ptactvo černé – zlého ducha tlupy–
Číhajíce na lup, divoce se kupí,
Aby, jak by na to srdce z mojí síje
Zrnko pravdy padlo, dravci schvátili je.
A to srdce skále podobá se plané,
Na povrchu prstí jenom posypané,
Které slovo pravdy, jež má láska skytá,
Pokavad je slyší, s čilou chutí chytá,
Ale věří jenom potud, pokud není
Vzdorovat mu zlého ducha pokušení;
A jak pokušitel žáry na ně vrhá,
Od pravdy upouští, mé se víry trhá,
A do hříchu klesá, žárem jeho vadne,
Nevydavši na žeň klasu, seschne – padne.
A to srdce bujnému se rovná trní,
Dusícímu seté láskou mojí zrní,
Jež oseté pravdy zrnem, po mé řeči,
Nechce marných v světě odříci se péčí,
Ale hledá zboží, po rozkoších baží,
Víc se o svět, než o lásku Boží snaží.
Rozkoše ty, světská čest a zemské zboží
Ach, to rozsochaté trní, bujné hloží,
Které v srdci rostouc, nedá zniknout klasu,
Jenž měl z oseníčka dozrát po mém hlasu;
Přílišná pak o marné ty věci starost,
Dusí v duši blahou lásky k Bohu jarost,
A tak srdce také nevděčí se Bohu
Ctností ovocem za lásku jeho mnohú.
Za to ale zemi dobré podobá se
Srdce, jež se kochá v pravdy mojí hlase,
Láskou mojí seté zrno – slovo Boží
Cení nade všecky poklady a zboží,
A neřestí prosté touží, víc a více
K nebesům by plála jeho lásky svíce.
Takéť srdce dobrou, bohatou je prstí,
Na něm símě dobré, padajíc z mé hrsti,
Daří se až milo – dává svými časy
Hojnou, bohatou žeň dozralými klasy,
Klasy sterých ctností na oslavu Bohu –
Díkem za milost a lásku Jeho mnohú!“
Ó ty rozsévači, došlý s nebes hůry
Na doliny zemské, našich srdcí zvůry,
Ty, jenž rukou lásky seješ Boží slovo
Na oblahu věčnou v srdce člověkovo,
Dej, ať srdce mé se rolí dobrou stane,
Nejsouc rovné ani cestě udupané,
Ni skalisku, pokrytému prstí lichou,
Ani trní rozrostlému světa pýchou:
Srdce mé buď rolí dobrou, požehnanou,
A tak na něm zlaté klasy pravdy vstanou,
Vstanou díkem za Tvé lásky věčné snahu,
Otci na čest: – sobě – lidstvu na oblahu!