Dům na skále a na písku.
[Luk. VI. 47–48.]
Každý, kdož přichází ke mně,
Kdož mé slovo slyší a dle něho
Řídí kroky, činy za života svého,
Kdož, jak můj to zákon velí,
Po svůj život celý
Boha nade všecko miluje,
Pro Bůh lásku lidem věnuje –
Bratru, druhu, nepříteli –
O všeblaho věrně pečuje;
Kdo vždy hledí zapírati sebe,
Kříž svůj za mnou umí nésti
A sám sebe chráně od neřesti,
V čistém srdci má mír mého nebenebe,
Kdož, jak vinná hrozny nese ratolest,
Hledí vždy den po dni a rok po roce
Blahoplodných ctností ovoce
A všech skutkův dobrých plody nést:
15
Člověk taký vyznavač a sluha můj: –
Věz to každý a u sebe považuj! –
Vedle věčné pravdy výroků
Podoben jest člověku,
Který, chtěje vystavěti sobě dům,
Příkopy a rovy k základům
V skále hluboko si vytesal,
A zdi na základech pevných zbudoval.
A když ztrhla povodeň se divoká,
Řeka proudem na dům ten se obořila,
Rozlícených živlů síla veliká
Na základech pevných jen se roztříštila;
I ač řeka vysoko se dmula,
Domem nijak nepohnula.
A dům ostál ten,
Nebo na skále byl založen.
Ale slyš to každý též a pozoruj:
Kdo jda za mnou, posluchač jest sice můj,
Leč nečiní s myslí čistou, srdcem vřelým,
Co mu radím, co mu velím:
Vedle věčných pravdy výroků
Podoben jest člověku,
Na moudrou jenž nedbaje nic radu,
Dům si stavěl v sypké zemi bez základů.
16
Když se řeka zdmula
A se obořila na ten dům,
Hned jím hnula,
A ten dům sesul se v rum.
Staviteli po tom bylo hořce lkát,
Nebo veliký byl domu jeho pád.
17