Perly nebeské (1865)

Podobenství a průpovědi Páně, Václav Svatopluk Štulc

Diplomatická verze Ediční verze
PERLY NEBESKÉ
ČILI
PODOBENSTVÍ A PROPOVĚDI PÁNĚ.
Sebral VÁCSLAV ŠTULC, sídelní kanovník starobylé kollegiatní kapitoly na Vyšehradě.
V PRAZE. Tisk a náklad kněhtiskárny Dr. Ed. Grégra 1865.
[III] SPANILOMYSLNÉ ŠLECHETNÉ PANÍ MARII Z PALACKÝCH RIEGROVÉ upomínkou na posvěcení chrámu Páně v Karlíně dne 18. Října 1863 s všelikou šetrností a úctou věnuje SKLADATEL.
[V] Dnes tomu rok od posvěcení velebného chrámu Páně v Karlíně, vzdělaného za pomník při tisíciletém jubiléu našem na poděkování Bohu za dar víry Kristovy, předkům našim donešené a hlásané apoštolskými bratry: sv. Cyrillem i Methodějem. Dobrou maje povědomosť o nevšedních zásluhách, jimiž zbožná horlivosť Vaše, Paní ušlechtilá, přispěla k dokonání velikého díla, k důstojnému ozdobení nového stánku Hospodinova, nemálo [VII] jsem se radoval, moha v slavný den posvěcení řečeného chrámu modlitbou a požehnáním kněžským vděčiti se Vám první u oltáře sv. Vácslava, kterýž byla ruka Vaše stavěti pomáhala. – Novým důkazem, jak vysoko cením bohumilou snahu a vzornou horlivosť Vaši o věc Boží, buďtež Vám drahocenné „Perly nebeské“, jež ve knize této důvěrně kladu do rukou Vašich. Ruce tyto si otvíraly jemná srdce šlechetných dcer českých, když bylo shledávati a sbírati žádoucí pomoc na okrasu domu Božího. Ruce ty sepiaté pozdvi- [VIII] hovaly se k nebesům, když duše, rozechvělá svatou rozkoší, před novým oltářem sv. dědice a vévody našeho v nelíčené pokoře vylévala prosby a touhy své za utěšený zdar setby Boží po šíré zemi – za žádoucí blaho národu našeho na vše budoucí věky. Ruce, zasvěcené takými vzácnými a bohumilými skutky, rozdávejte a podávejte dcerám i matkám českým na věčnou ozdobu duší jejich a všech budoucích pokolení drahé tyto perly, vybrané ze hlubin milosti a lásky evangelia Kristova. [IX] Koje se nadějí, že milou Vám bude tato upomínka na památný den nebeských radostí, všeho dobrého svrchovanou míru od Boha přeji Vám i všem, kdož drazí jsou šlechetnému srdci a zbožné duši Vaší.
Na Vyšehradě dne 18. Října 1864.
Vácslav Štulc.
[X] PŘEDMLUVA.
V nevelké této knížce podávaje šedesáte větších a menších částek, vyňatých z evangelií, za slušné pokládám, několika slovy pronésti se o způsobě a účelu celé sbírky. Jak již nápisem vyznačeno, snešena jsou tu především překrásná podobenství, kterýmiž „věčné Slovo plné milosti a pravdy,“ náš Mistr nebeský znázorňoval vznešené zásady království a zákona svého. Půvabné obrazy tyto předkládaje řečí vázanou, hleděl jsem, kde toho bylo potřebí, opatřiti je žádoucím výkladem. V obojí příčině šlo mi o to, aby se božské pravdy objevily [XI] v líbezné formě a tudíž obzvláště mladému věku snáze zůstávaly v živé paměti a v čilém srdci hlouběji se zakořeňovaly. Předložená podobenství protkána jsou vybranými propověďmi a krátkými náukami Kristovými, což, jak doufám, dobře hodí se k celé osnově. Takovou měrou zajisté doplňují a vysvětlují se pravdy podávané v podobenstvích. Za touž příčinou dodal jsem tři delší výklady Páně: osmero blahoslavenství, řeč, s kterouž Spasitel učeníky své vypravoval na první cestu apoštolskou, a obraz, jímž Pán poslední soud a vznešenost blahočinné lásky k bližnímu naznačil. Jak samo sebou patrné, všude o to vedeno péči, aby, pokud lze bylo, pravdy Kristovy pronášely se též slovy, vykládaly se pomysly a výroky Kristovými. –
[XII] Tolik o jádře a podstatě neveliké sice ale pravdou Boží bohaté knížečky. Bohdejž by v ní všude byla též forma důstojná slov a řečí věčného Mistra, nejsvětějšího Pána našeho! Kéž by z milosti a lásky Jeho požehnání vylilo se na skromnou tuto práci, aby vůbec užitek vydala hojný, zvláště u nadějných synův a dcer rozmilé naší otčiny přispívajíc k vřelému milování slova Božího, k věrnému ostříhání zákona věčné lásky! Toť, čeho si přeje, zač Boha z celé duše prosí při práci, podniknuté z lásky k bratrům na oslavu jména Páně
spisovatel.
Na Vyšehradě dne 16. Prosince l. P. 1864.
[XIII] PERLY NEBESKÉ.
[1]
Staré a nové. [Luk. X. 36–38]
Vše, což na světě jest, činím nové: Lidem zákon lásky dávám nový, Aby ohlášení věštcův slovy Pokoje a blaha vzešli dnové: Proto též svých učňův, poslušných mé vlády, Nesmím, nechci zvetšelými vázat řády. Nikdo nepřišívá na sestárlé šaty Nové kusy, nové laty; Sice jinak z také zprávky má jen škodu: Nebo při našitém novém kuse Roucho staré trhá mu se. A kdo popatřil by takou na neshodu, Mluvil by, jak myslí v duši: „Ku vetchému nové nepřísluší!“ [3] Nikdo nevlévá též do nádoby staré Vína nového, jež bujné jest a jaré; Sice jinak nové víno silou svojí Nádoby ty rozpučí a rozestrojí, I vyteče samo a se zmaří, S dvojnou škodou hospodáři. A proto již na paměti hleďte míti: Nové víno v nové má se Ve nádoby líti, A tak obé zachová se: Zůstanouť i nádoby ty bez úrazu A to nové víno nepřijde na zkázu. Nuže tedy vězte to a všickni znejte I v své mysli zachovejte: „Učeníky, poslušné mé nové vlády, Ne starými s novými váži řády.“ 4
Rozsevač a semeno. [Mat. XIII. 3–23. Luk. VIII. 4–16.]
Hle, rozsevač vyšel s výše do údolí, A sil dobré símě na své šíré roli. Símě dobré – zlatozrná to pšenice – Na vše strany padalo mu ze pravice. Jedno padlo vedlé cesty udupané, Druhé na skalisko, prstí posypané, Jiné mezi trní padlo rozsochaté, Jiné zas do země dobré a bohaté. „Kam se dělo dobré zrní, které padlo V cestu, jíž se dosud netklo žádné rádlo?“ „To se nohou chodcův na prach ušlapalo, Neb je ptactvo žravé chtivě sezobalo.“ „Kam se dělo zrní, jež na skálu padlo?“ – „Ach, to vzešlo jenom, aby zase zvadlo!“ 5 „Kam se dělo požehnané Boží zrní, Ježto padlo mezi rozsochaté trní?“ „Mezi trním vzešlo zrní, trní ale Udusilo oseníčko vymetalé.“ – Bolestí se rozsevači srdce hnulo, Ano tolik semene mu pohynulo; Ale radosť živá čilou duší hýbe, Ana vidí v zemi dobré, bohulibé Jak se zrní vzešlé, zrostlé zlatem šatí A užitkem sterým rozsevači platí. Ó pověz a vylož, dobrý rozsevači, Co to vše a co každé slovo značí? – A rozsevač sešlý s nebe, přelaskavý, Otevřev svá ústa, mile takto praví: „Símě s nebe snesené to – Boží slovo, Jež má láska seje v srdce člověkovo, Aby, pojavši je živou, silnou věrou, Snoubilo se navždy s věčné lásky dcerou, A ovocem ctností vděčilo se Bohu Za dar milostí a lásku Jeho mnohú. 6 Cestou tvrdou, udupanou – srdce jesti Zaujaté šalbou, tvrdé od neřestí, Nad nímž ptactvo černé – zlého ducha tlupy– Číhajíce na lup, divoce se kupí, Aby, jak by na to srdce z mojí síje Zrnko pravdy padlo, dravci schvátili je. A to srdce skále podobá se plané, Na povrchu prstí jenom posypané, Které slovo pravdy, jež má láska skytá, Pokavad je slyší, s čilou chutí chytá, Ale věří jenom potud, pokud není Vzdorovat mu zlého ducha pokušení; A jak pokušitel žáry na ně vrhá, Od pravdy upouští, mé se víry trhá, A do hříchu klesá, žárem jeho vadne, Nevydavši na žeň klasu, seschne – padne. A to srdce bujnému se rovná trní, Dusícímu seté láskou mojí zrní, Jež oseté pravdy zrnem, po mé řeči, Nechce marných v světě odříci se péčí, Ale hledá zboží, po rozkoších baží, Víc se o svět, než o lásku Boží snaží. 7 Rozkoše ty, světská čest a zemské zboží Ach, to rozsochaté trní, bujné hloží, Které v srdci rostouc, nedá zniknout klasu, Jenž měl z oseníčka dozrát po mém hlasu; Přílišná pak o marné ty věci starost, Dusí v duši blahou lásky k Bohu jarost, A tak srdce také nevděčí se Bohu Ctností ovocem za lásku jeho mnohú. Za to ale zemi dobré podobá se Srdce, jež se kochá v pravdy mojí hlase, Láskou mojí seté zrno – slovo Boží Cení nade všecky poklady a zboží, A neřestí prosté touží, víc a více K nebesům by plála jeho lásky svíce. Takéť srdce dobrou, bohatou je prstí, Na něm símě dobré, padajíc z mé hrsti, Daří se až milo – dává svými časy Hojnou, bohatou žeň dozralými klasy, Klasy sterých ctností na oslavu Bohu – Díkem za milost a lásku Jeho mnohú!“ Ó ty rozsévači, došlý s nebes hůry Na doliny zemské, našich srdcí zvůry, 8 Ty, jenž rukou lásky seješ Boží slovo Na oblahu věčnou v srdce člověkovo, Dej, ať srdce mé se rolí dobrou stane, Nejsouc rovné ani cestě udupané, Ni skalisku, pokrytému prstí lichou, Ani trní rozrostlému světa pýchou: Srdce mé buď rolí dobrou, požehnanou, A tak na něm zlaté klasy pravdy vstanou, Vstanou díkem za Tvé lásky věčné snahu, Otci na čest: – sobě – lidstvu na oblahu! 9
Vinný kmen. [Jan XV. 1–7.]
Já, váš Mistr Pán, kmen vinný jsem A můj Otec nebeský jest vinařem; Vy pak, učeníci moji, vy jste ratolesti, A máte vždy hojné ovoce a dobré nésti. Každou ratolest, Ježto sice při mně jest A ovoce nechce nésti, Nebeský můj Otec odřízne a sklestí. Úrodnou však ratolest, Jež rok po roce Nese ovoce, Nebeský můj Otec čistí, ovazuje A s všelikou láskou opatruje, Ovoce by hojnějšího mohla nést. A vy milí, kteří řečmi mými, Jež já mluvil, a vy v srdce brali, 10 Jste se stali Ratolestmi již očištěnými: Hleďte, bděte, Ať vždy ve mně, ať vždy se mnou zůstanete, Neb beze mne učiniť nic nemůžete! Však to znáte, ratolest Ovoce že nemůž’ nést, Na kmenu-li nezůstane, Ze šťávy se živíc požehnané. Ratolest, jež kmenu odcizena, Odlomena jest a povržena, Uschne, a jak bodláčí a hloží Lidé seberou ji a na oheň vloží, Na oheň ji vrhnou, a v něm shoří. Nechcete-li shořet a hynouti v hoři: Hleďte, bděte, Ať vždy ve mně, ať vždy se mnou zůstanete: Nebo já kmen pravý, kmen vinný jsem; Blaze tomu, kdo je ve mně a já v něm! A vy zůstanete ve mně, zůstanete se mnou, Oživení mocí lásky mé tajemnou, 11 Pokud moje slova Každý ve své duši věrně schová, A dle toho, co má láska velí, V lásce upraví svůj život celý. Tehdy, já kmen vinný ježto jsem, Se svou láskou zůstávati budu v něm A on co úrodná ratolest Ovoce vždy hojné bude nést. A můj Otec, vinař s nebe, Úrodné a vděčné ratolesti, Ježto nemůže nic sama z sebe, Dá, by ovoce vždy více mohla nésti. 12
Poklad skrytý a drahá perla. [Mat. XIII. 44–46.]
Člověk, našed poklad skrytý v poli A, jakou má cenu, dobře věda, Skrývá jej a pokoje si nedá, Leč až pole to jest jeho rolí. I jde a rád prodá, což měl koli, A to pole koupí od souseda. Člověk kupec s neunavnou snahou, Chodě světem, vzácných perel hledá, A když našel jednu perlu drahou, Chce ji mít a pokoje si nedá, Leč až perla ta jest perlou jeho. I rád všecko prodá, což měl svého, Perlu kupuje, by byla jeho. A jako ta perla pěkná, drahá, Jako poklad onen skrytý v poli: 13 Království jest moje, říše blahá. Dojíti té říše kdož chceš koli, ProdejProdej, co máš – odřekni se všeho, Cos rád míval, cos nazýval svého: Všecko dej, by pak tvým bylo moje nebe, By tvou byla moje pravda s dary všemi Lásky mé a milosti, již na té zemi A po věky věkův oblažujíc tebe. 14
Dům na skále a na písku. [Luk. VI. 47–48.]
Každý, kdož přichází ke mně, Kdož mé slovo slyší a dle něho Řídí kroky, činy za života svého, Kdož, jak můj to zákon velí, Po svůj život celý Boha nade všecko miluje, Pro Bůh lásku lidem věnuje – Bratru, druhu, nepříteli – O všeblaho věrně pečuje; Kdo vždy hledí zapírati sebe, Kříž svůj za mnou umí nésti A sám sebe chráně od neřesti, V čistém srdci má mír mého nebenebe, Kdož, jak vinná hrozny nese ratolest, Hledí vždy den po dni a rok po roce Blahoplodných ctností ovoce A všech skutkův dobrých plody nést: 15 Člověk taký vyznavač a sluha můj: – Věz to každý a u sebe považuj! – Vedle věčné pravdy výroků Podoben jest člověku, Který, chtěje vystavěti sobě dům, Příkopy a rovy k základům V skále hluboko si vytesal, A zdi na základech pevných zbudoval. A když ztrhla povodeň se divoká, Řeka proudem na dům ten se obořila, Rozlícených živlů síla veliká Na základech pevných jen se roztříštila; I ač řeka vysoko se dmula, Domem nijak nepohnula. A dům ostál ten, Nebo na skále byl založen. Ale slyš to každý též a pozoruj: Kdo jda za mnou, posluchač jest sice můj, Leč nečiní s myslí čistou, srdcem vřelým, Co mu radím, co mu velím: Vedle věčných pravdy výroků Podoben jest člověku, Na moudrou jenž nedbaje nic radu, Dům si stavěl v sypké zemi bez základů. 16 Když se řeka zdmula A se obořila na ten dům, Hned jím hnula, A ten dům sesul se v rum. Staviteli po tom bylo hořce lkát, Nebo veliký byl domu jeho pád. 17
Vy přátelé moji jste! [Jan XV. 12–16.]
Toť můj zákon, moje přikázání: „Milujte se vespolek a každý čas, Jakož já, váš Mistr, miloval jsem vás!“ Větší není nad to milování, Než kdy z lásky k těm, jež miluje, Přítel za přátely život věnuje: Jakož já, svůj život za vás dám. Nebo přátely již mými vy jste, Pokud i vy z lásky ke mně čisté Činíte vše, cožkoli já káži vám. – Nebudu pak vás víc zváti sluhy: Nebo sluha neví, co chce Pán, A vám zákon můj je zvěstován. I zovu vás přátely a druhy, Vybranými k příští slávy době, Ježto vše, což sám od Otce mám, Oznámil a zvěstoval jsem vám. Ne vy mne, leč já vás vybral sobě, 18 K tomu kyna, vedle vůle od Otce Byste šli, a jdouce nesli ovoce, Ovoce, jež nikdy nepomine: Plod to lásky, již ode mne máte, Ku které, jak sami dobře znáte, Slovo život, láska má vám kyne. 19
Jho sladké a břímě lehké. [Mat. XI. 28–30.]
Pojďte ke mně všickni, kteří pracujete, Ježto břímě těžké na ramenou hněte; A já vám Všechněm dám Polehčení, Občerstvení! – Vezměte pak jho mé na se čile, A odřeknouc se vší nelásky a pýchy, Ode mne se učte ctnosti ušlechtilé: Neb jsem srdcem pokorný a tichý. Odpočinutí tak dušem naleznete. Ve svém životě Pokoje a míru nabudete, I seznáte v blahé jistotě, Že vám právě mnou je řečeno: „Jho mé sladké jest, a lehké jest mé břemeno!“ 20
Dva páni. [Mat. VI. 24.]
Nikdo nemůž’ sloužiť pánům dvěma, Neb dvou srdcí také nikdo nemá; A když páni dva jsou proti sobě, Nelze uspokojiť strany obě. Milovati jednoho jen lze ti, Druhého pak třeba jest nenáviděti. A mám-li snad to říci tobě, Kdo jsou páni ti, jenž stojí proti sobě? První pán: to věčný a vševládný Bůh, A druhý: to svět a světa duch. Libuješ-li tedy sobě v službě světa, Tožť u tebe jest po lásce k Bohu veta. 21
Vrch dokonalosti. [Mat. V. 44–48.]
Milujte své nepřátely, Jak to zákon věčný lásky velí; Dobrořečte lidem, kdož vás proklínají, Dobročiňte těm, kdož nenávisť k vám mají, Modlete se za ty, kdož vám útisk strojí, Vám se protiví a proti vám zle brojí. Ať jste Otce svého nebeského děti, Který velí slunci svému Na dobré i na zlé vycházeti, A déšť dává světu všemu, Požehnání leje na všeckovšecko, co živé, Na spravedlivé i na nespravedlivé. Hleďtež, byste dokonalými se stali, Jak váš Otec nebeský jest dokonalý. 22
Stavitel a král. [Luk. XIV. 26–33.]
Není učeníkem mojím aniž může býti, Kdo se mého jha i zákonů mých leká, A kdo za mnou, kříž svůj nesa, nechce jíti, Komu více platí láska u člověka Než má milosť blahoplodná, věkověká; Kdo se nechce světa zbýti – odřeknouti, Nemůž’ učeníkem mojím býti – slouti. Podle toho sami již se suďte, A všech sebeklamů prosti buďte, Aby na úhonu těžkou sobě, U všech vidoucích vás ku posměchu Po kratinké době Nebylo všem zjevno, že jen jako věchu Měli jste mé jméno, ke mně jste se znali, Zákonem mým ale že jste pohrdali. 23 A proto již prvé suďte se a zkuste, Srdce-li je čisté a není-li pusté; Zdaž je vůle Bohu věrná, přímá, pevná, By má láska ve vás mohla býti zjevná Blahoplodném dobrých skutkův po ovoci, Vedle vůle mojí na oslavu Otci. Či by z vás kdo, chtěje stavěti si věži, Nezasedl sobě prvé na poradu, Nepočítal-li by pilně jak náleží, Prohlédaje potřebnému ku nákladu, Zdali peněz, jež má, dosti jest či není K dokonání všeho díla při stavení? Stavitel to moudrý u sebe vše váží, Aby jist byl, že nic jemu nepřekáží Ku početí díla, jež chce zbudovat; Aby, polože snad k věži základy, A nemoha stíhnouti pak náklady, Nemohl též věže dokonat. Tehdy – to již napřed dobře vidí – Počaly by smáti se mu davy lidí, Prstem naň ukazujíce, A potupně říkajíce: 24 „Hle, bloud věži stavěti se jal, A teď, ač rád by stavby dokonal, Chuďas – nemůže ni výš’ ni dál.“ – Aneb který opatrný král, Jenž by na vojnu se bral, Jeda s tisíci desíti Proti králi mohútnému, Který s tisíci dvacíti Táhne proti němu, Zdali prvé neusedne, A své šiky neprohledne, Aby zvěděl: zdaž na jisto lze mu Potkati se s mocnějším Protivníkem svým? Jinak sice k mocnějšímu tomu králi, Pokavád je s vojskem ještě v dáli, Pošle s prosbou, s dary posly svoje, Dožádať se hledě smíru a pokoje. A tak ovšem hleď též každý z vás, Dokud ještě máte k tomu čas, Seznať síly své a vůli mou, I má slova, jež ku spáse zvou: 25 A hlediž, ať můžeš na vše příští leta, Odříci se marných věcí toho světa. Nebo vězte A vždy toho střezte: Učeníkem mojím nemůž’ býti, Aniž ke mně má dost lásky řádné, Kdo do sebe síly té necítí, Odříci se všeho, čím tu vládne, A kříž nesa, za mnou tiše jíti. 26
Blahoslavenství. [Mat. V. 3–10.]
Blahoslavení jsou duchem chudí – Pokoru kdož nosí ve své hrudi, A ji bohumilé při prostotě Jeví slovy, skutky v svém životě: Milost, pokoj, blaho kyne jim a čest, Neb království nebeské již jejich jest. Blahoslavení jsou tiší – v řeči, v duši – Jakož na mé účeníky sluší; Kdož i k škůdcům, kteří na nich zlobu páší, Tiché beze zlosti srdce mají. Srdce, ježto kříž a křivdu mile snáší, A hněv krotí obyčeji všemi; Blaze jim, neb nechť to všichni znají: Tiší vládnouti že budou zemí. 27 Blahoslavení jsou ti, kdož lkají Želem z příčiny svých provinění, Z lásky k bratrům, kteří zle se mají A jimž lidskou rukou pomoci lze není: Blaze těm, kdož ze skruchy a lásky lkají: Neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení jsou, kteří lační, žízní Touhou svaté horlivosti Po spravedlivosti – dokonalé ctnosti: Blaze jim, neb dojdou ukojení; Otce nebeského milostí a přízní Budou nasyceni. Blahoslavení jsou milosrdní, kdož se mile Vinou k těm, jimž rady, chleba, Pomoci a ochrany je třeba; Kdož se každé chvíle S otevřenou náručí a láskou kloní K bratrům křivditelům, za jich zlosti Odsluhujíce se laskavostí; Blaze všem Milosrdným bratrům těm: Nebo milosrdenství též dojdou oni. 28 Blahoslavení, kdož mají srdce čisté, Od poskvrny hříchu chráníce je vždy a všude Nebo, pravím vám zajistézajisté, Oko duše čisté Boha viděť bude. Blahoslavení jsou pokojní, kdož v sobě A kdož mezi bratry mír a pokoj střeží, Vášně, různice a sváry v každé době Udržujíc pevné vůle na otěži; Kdož, kdy mohou, hotovi jsou křivdu snésti, A bezpráví mlčky prominouti; Blaho jim a sláva bude kvésti: Neb Božími syny budou slouti. Blahoslavení, kdož trpí protivenství, Pro pravdu a spravedlivosť, Ježto nechtí světa klam i chtivosť Velebiti jako pravdu, šlechetenství; Trpí za to, že jim nad vezdejší zboží Dražší milost jest a vůle Boží; Blaze trpitelům takým, sláva jim a čest: Neboť u Boha blahoslavenství A království nebeské již jejich jest. 29
Strom fíkový a vinař. [Luk. XIII. 6–9.]
Fíkový strom štípený Člověk jistý na vinici svojí měl, A když přišel třikráte rok po roce Na fíku tom hledat ovoce, Nalezl ho sice listím oděný, Ovoce však na něm nenašel. Tehdy vece bedlivému Vinaři pán svému: „Třikráte již vždy rok po roce Přicházím tu hledat ovoce, Ale to se nedaří. Nuže, milý vinaři, Vytni nevděčný strom! Nač má kazit zemi Svými kořeny a haluzemi? Vinař ale k pánu takto děl: „Pane, prosím, aby poshověl! 30 Ponechejž ho ještě toho leta! Já jej sám Znova okopám, Hnojem obložím, A tak zvím, Zdaž co vydá, zdali udá práce se ta. Potom ovoce-li neponese Fík, – vytne se!“ 31
Strom po ovoci. [Mat. VIl. 17. Luk. VI. 43.]
Každičký strom snadno poznává se po ovoci: Dobré ovoce jen na dobrém se stromě daří, Strom zlý ale němůž’ a nebude nikdy moci, Dobrým ovocem se odsluhovať hospodáři. Strom, jenž ovoce zlé nese, nemůž dobrým slouti A zlým není stromem, ovoce jenž dobré rodí: Aneb kdy jsi viděl člověka, an sbírat chodí Z trní fíkův aneb hroznů z hlohového proutí? A tak po ovoci, jaký strom je, znejte, Na zlém stromě dobrých plodů nehledejte, A by dobrými jste byli stromy, dbejte! Nebo stromu, který ovoce zlé nese, 32 Na němž plodů dobrých pán vždy marně hledá, Zlému tomu stromu – běda! Aj, pán, hněvem rozlítě se, Káže strom ten vytnouť a na oheň meci A na popel spálit ve horoucí peci. 33
Oko. [Mat. VI. 23–33.]
Oko tvé jest těla tvého svící! – Tvé-li oko čisté jest a zdravé: Celé tělo tvoje bude Proniknuto všude Září, okem v nitro vnikající. Je-li však tvé oko zlé a tmavé: V celém těle bude Mrak a temno všude. Rozum – toť tvé duše oko pravé – Hleď, by veždy čistý byl a zdravý; Neb bude-li ve tvé duše oku Při každém tvém činu, každém kroku Světlo pravdy zářiť pronikavé: Tož nebude též tvůj život tmavý; Duch i činy – vše se bude skvíti Světlem, jež rozumu tvému svítí. 34
Světlo světa. [Jan VIII. 12. 32. XII. 35.]
Já jsem světa světlo: a kdo z lidí Moje slovo slyší, skutky vidí, Lásku zná, i s věrou ke mně přilna, Koná, co řeč káže neomylná; Člověk ten, můj učeň, v světle chodě, Pravdou mojí spěje ku svobodě. A já proto přišel na tu zemi, Bych byl světlem živé pravdy světu, A tím světlem mezi lidmi všemi Ze tmy duše vyved’ na osvětu. Pokud tedy, lidé, máte mne tu: Věřte v světlo, jež vám všechněm svítí; Tak vyjdete ze tmy, jež vás maří, A vám, osvíceným pravdy září, Na svobodě Boží bude žíti. 35
Svíce na svícnu. [Mat. V. 14.]
Učeníci moji, vyť jste světlem světa, Jež paprsky pravdy na vše strany metá, Metati má, lidem všechněch končin k blahu Osvěcujíc, ukazujíc jistou drahu. I kde je kdo, jenž chtě v domě světlo míti, Svíci si zanítí, A rozžžatou svíci tuto staví Pode kbelec tmavý? Ne pod kbelec leč na svícen staví svíci Člověk, ve svém domě světlo míti žádající. I já chci v mém domě, v šírém světě, V každém srdci míti pravdy světlo, Aby nebeské té na osvětě Blahem lásky blaho lidstva květlo. 36 A tu pravdu blahoplodnou, pravdu svoji Dal jsem poznati vám, učeníci moji; Touto pravdou, již ode mne znáte, Světlem světa po věk býti máte. A to světlo, zanícené láskou mojí, Na oslavu Otci, lidem ku pokoji, Na vysoký svícen stavím, By je, ano jasně, krásně svítí, Všude, v šíři, v dáli bylo zříti. Vám pak velím to a pravím: „Tak svěť vaše světlo před tváří všech lidí, Nechať vaše skutky dobré všickni vidí, A vidouce na vás pravdy obraz pravý V celém jejím půvabu a kráse, Nechať přilnou ku pravdě a spáse, Nebeského Otce skutky svými slaví!“ 37
Sůl země. [Mat. V. 13. – Luk. XIV. 34.]
Učeníci moji, vyť jste solí země, Solí, jíž má osoleno býti lidské plémě, Aby zachráněno jsouci od hniloby, K libé chuti bylo Bohu každé doby. Jsouce solí země, pečujte a bděte, Ať vždy dobrou lidstvu solí zůstanete! A sůl dobrá vše, nač se koli Užije jí, libou chutí solí. Takou solí buďte! – Posvěcujíc sebe Pravdou, láskou a milostí, danou s nebe, Chraňte bratry od nákazy a od zmaru; I poklady všemi z nebeského daru Obdařujte lidstvo, aby posvěceno V tvorstvu lidmi bylo Otce mého jméno. 38 A takou-li solí dobrou nebudete: Osud, jenž vás čeká, sobě připomněte! Zmařená sůl, ježto neslanou je solí, Ničehož nic libou chutí neosolí; Onať nehodí se, leč by byla vyvržena, Lidmi pošlapána, větry rozprášena. A tak i vám, učni moji, by se dělo, Kdyby se vám časem odechtělo Býti dobrou solí Na té šírošíré lidstva roli. 39
Dělníci na vinici. [Mat. XX. 1–16.]
Člověk hospodář kdys vyšel za dennice Dělníky najímat k sobě do vinice. Našed dělníky, o peníz a mzdu denní Umluvil se, a je bez prodlení Poslal všecky na vinici svoji. A když vyšel pozděj při hodině třetí, Uzřev jiné dělníky tu, ani stojí, Vece k nim: „Aj, nesluší vám zaháleti, Nuže, i vy jděte na vinici moji; A za mzdu vám, Což spravedlivého bude, dám!“ I šli dělníci dle páně slova. Hospodář pak na to vyšel znova 40 Při hodině šesté, při deváté, A též dělníky, do díla nenajaté, Najal si a poslal na vinici svoji. Posléze když jedenáctá docházela, Vyšed, lidi našel, ani darmo stojí. I promluvil k ním tato slova vřelá: „Co se hříchu nebojíte, Že den celý zaháleti smíte?“ „Ach, stojíme tu, ač nám toho žal,“ Řkou mu krotkou řečí Ubozí ti zahaleči: – „Že nás dosud nikdo nenajal.“ „Nuže,“ hospodář dí, „dělati-li chcete, I vy na vinici moji rychle jděte, A já za mzdu vám, Což spravedlivého bude, dám.“ U večer pak pán šafáři vece sám: „Dělníky vše zavolej, Mzdu jim náležitou dej, Počna při posledních Po penízi vyplať až do předních!“ 41 A tak přišli sobě pro výplatu Nejprv ti, kdož byli v pilném chvatu Jenom od hodiny jedenácté pracovali;– A ti každý po penízi vzali. Posléz přišli první, doufajíce, Ze štědrých že rukou vezmou více. Ale i ti přední Nevzali leč po poníží jak poslední. A když byli mzdu svou umluvenou vzali, Proti hospodáři reptati se jali: „Aj poslední tito přišli před večerem, I ač hodinu jen jednu pracovali, Předce za mzdu právě tolik nyní vzali, Co my z rukou správce tvého bérem. A žes nařídil to sám: Rovné učinil’s je nám, Kteřížto jsme po den celý Nesouc břímě práce, horkem utrpěli!“ Hospodář to slyše, Vece jednomu z nich důstojně a tiše: „Příteli! však nečiním já křivdy tobě. Vzpomeniž pak sobě, 42 Zdali na den z peníze jsi se mnou nesmluvil? Či chceš, abych tobě kvůli méně dobrý byl? Což jest tvého, vezmi sobě, A jdi, kam se zdá ti! Já pak chci též poslednímu dáti Tolik jako tobě. – Aneb zdali činit nesluší mi, Jak chci vládnouť s věcmi svými? Či zášť má býť v oku tvém, Já že dobrý jsem? – Nuže, jdi a věda již, co u mne platí: Uč se lépe – milovati!“ A prvními takto poslední se stanou, Jichžto srdce čistá láskou planou, A posledními zas první budou, Zůstavivše duši v lásce chudou; Nebo povolaných jestiť mnoho: Vyvolených – málo z množství toho! – 43
Milosrdný Samaritán. [Luk. X. 30–37.]
Z Jerusalema jda do Jericha, Zlopověstnou pouští muž pospíchá. Než nastojte, divé na samotě Upad’ v ruce loupežnické rotě! A ti lotři šat mu s těla derou, Peníze a což má, vše mu berou, A chudáka, ač se v prachu svíjí, Ač je prosí, litě na smrt bijí, Bijí ho, až zdá se, že mu z těla Na onen svět duše odletěla. Kněz touž cestou z Jerusalema se bral; Ten když ubitého v krvi uhlídal, Ihned kroky zrychlenými hnal se dál. Levita též v krátce na to tudy šel; Ten, když ubitého v krvi uviděl, Ihned kroky zrychlenými dále spěl. 44 Posléz v táž se místa Samaritán béře Zabrocená rukou loupežnické sběře; A ten, na hovádku zochoceném sedě, Opatrným okem na vše strany hledě, Z dáli vidí, an tu leží vedle dráhy Ve své krvi chudák ubitý a nahý. Jedva však to Samaritán zočí, Rychlým krokem k ubitému bočí, A s hovádka svého hbitě skočí, Rány prohlíží a vínem močí, I olejem tělo tře a maže, Vzkřísiť polomrtvého se snaže; Až pak věrnou, láskyplnou pílí Vymizelé navrátí se síly Do zbitého, raněného těla, Z něhož duše byla ucházela. A tak snahou ušlechtilou nový Navrácen jest život chudákovi. Samaritán, láskou rozháraný, Po té ovázav mu těžké rány, Šatem svojím odil nahé tělo. A že poraněné všecko mdlelo, 45 Na hovádko své mrzáka sází, Sám pak pěšky jda, je doprovází Zlopověstnou pouští, na vzdor psotě, Krvolačné loupeživé rotě. Večerem když došli bez nehody Na bezpečný nocleh do hospody, I tu Samaritán jemnou péčí Oživlého ošetřuje – léčí. Na druhý den ráno bráť se maje Svojí cestou ve vzdálené kraje, Samaritán, hospodáři platě, Vece: „Nemoha tu zůstat déle, Za to důvěrně a směle Spolehám již na tě. O ubožce toho měj pak péči, Dokavád se všecek nevyléčí. Zde dva peníze ti dávám zatím; Nad to vydáš-li co, až se vrátím, Svojí dobou všecko ti zaplatím.“ Takto Samaritán děl A svou cestou dále šel. – 46 I kteří ze tří těch, kdož se pouští brali, Uhledavše lotry raněného Ubohého bratra svého, Jako bližní k bližnímu se zachovali? Nebyl to kněz, který mina dále spěl, Ani Levita, jenž uzřev, po svých šel, Ale Samaritán, jenžto neznámému Ubožáku, lotry těžce raněnému, Milosrdenství byl čile sděl. A tak věz již každý vůli mou a radu: Chceš-li, jak máš, bratrům bratrem býti, Boha Otce pravou láskou ctíti, Samaritánovu čiň vždy po příkladu! 47
Vládař nespravedlivý. [Luk. XVI. 1–9.]
Vládaře kdys boháč jistý měl, A o něm se časem dozvěděl, Jak mu mrhá statek jeho. I povolav sluhu nevěrného, Tak mu vece: „Co to slyšímslyším, nevěrníku? Ty mně nectně mrháš, hubíš statek můj! To-li důkaz povinného ke mně díku? Nuže, slyš a věziž další osud svůj! Ze svého mi vydáš počet vladaření, A vše odevzdáš mi zboží mé a jmění, A nebudeš u mne vladařiti dél!“ Tehdy vladař k sobě takto děl: „Co si počíti a kam Vrhnouti se mám? Teď již všecko můj se dozví pán, V čemkoli jsem byl obžalován; 48 Po mém vládařství jest veta! Ach, vyvržen na potupu světa, Nemohu kopati, Stydím se žebrati! – Ale vím, Co as učiním. Přátel zjednám sobě, Aby při žalostné době, S vládařství když ssazen budu, Neměli mne za poludu, A přijmouc mne do svých domů, Osladili trpkou mi pohromu.“ A jak u sebe byl děl, Ihned k činu spěl. Svolav dlužníky vše, ku prvnímu řek’: „Mnoho-li jsi dlužen pánu mému?“ „Sto tun oleje!“ Dlužník odpověděl jemu. A vládař zas: „Měhoděk! Doufám, že ti slovo moje prospěje: Vezma úpis svůj a sedna již, Padesáte piš!“ 49 Po té obrátiv se ke druhému, Dí: „Mnoho-li tys dlužen pánu mému?“ A ten na to: „Ach, sto korců pšenice!“ Vládař pak zas vece jemu: „I tvé poulehčím třenice. Vezma úpis svůj a sedna již, Osmdesáte si piš!“ A když pán i o tom zvěděl, Jak o sebe vládař postarať se hleděl, Nemoha sic schváliť zlého činu, Kterým sluha jeho, šidě znova, Novou na se uvaloval vinu, Tato pověděl jest slova: „Nedbav druhdy o sebe, dbá aspoň nyní, A opatrností svojí Na budoucí časy přístřeší si strojí, Z mého zboží jiným čině dobrodiní. A tak chytrák se světáky – tovaryši Zahanbuje mnohé lidi, Již, ač slovo věčné Boha svého slyší, A ve světle pravdy dobře vidí, 50 Že svět mine, Tělo zhyne, A soud Páně Čeká na ně: Nedbajíce o ubohou duši svoji, Na smrť svou a na soud Páně zle se strojí.“ A tak, kdož býť učni mými chcete, Na to dbejte, na to veždy mněte, Co vám slovem vřelým Po zákonu velím: „Z vezdejšího zboží, ježto světa zlobou Mamonou se stává nepravosti, Dobře činíc lidem, milé svojí bráti, Čiňte sobě přátely, by příští dobou, Když smrť života vás vezdejšího zhostí, A vám bude tam na soudě Božím státi, Pro vše, čím jste vděčili se nebes Pánu, Přijali vás do pověčných v ráji stanů.“ 51
Ptactvo a kvítí. Ptactvo a kvítí.
 [Luk. XII. 22. Mat. VI. 25.] Nepečujte příliš o své tělo A o věci, jichž by se mu chtělo: O nápoj a jídlo, O šat a o pohodlné bydlo, Bydla, šatu, nápoje i chleba, Čeho vám kdy bude třeba, Dá vám Otec, který sám Život dal i duši vám; Dá vám Otec, jenž má o vše tvory péči, Jemuž člověk důvěrou se vděčí. Vizte pak to ptactvo, ježto nemá polí, Neseje a nežne, aniž do stodoly Shromažďuje úrody, Leč i je váš Otec dobrotivý 52 Šatí, krmí, napájí a živí, Chrání od zlé příhody. A že více nad vše ptactvo vy jste: Mějtež to za jisté, Otec váš že péči Má též o vás věčší. Vizte kvítí prosté A tu trávu jakoukoli, Ježto v šírém poli Bez práce a péče roste! Jakovou to váš je Otec krásou šatí, Barví, kropí, postřibřuje, zlatí, Tak že Šalamoun král na vrchu své slávy, Přioděný rouchy z kmentu, ze šarlatu, Neměl nikdy krásy tolik na svém šatu, Co jí mívá květ vyrostlý z prosté trávy. A předc to jenom tráva, Jež se perlami dnes třpytíc rosy, Zjitra posečená ostřím kosy, Na oheň se v peci dává. A váš Otec má-li takovou péči O trávu a polní kvítí: 53 Oč že lásku k vám a péči o vás věčší Po vše časy měl a po věk bude míti? A proto vždy mějte na paměti, Že jste Otce nebeského děti, A že Otec váš ví a v tom lépe zná se, Čeho vám je třeba k životu a spáse. Marných pak se odřeknouce péčí, Jimižto se lidé toho světa matou, O to jedno s horlivostí stůjte svatou, Co vám káži věčné lásky řečí: O království Boží dbejte, A spravedlnosti jeho si hledejte, V pravdě, v ctnosti, V lásce a milosti Denně více prospívejte: A vše jiné věci zemské vám Nebeský váš Otec přidá sám! 54
Klamné starosti a naděje. [Luk. XII. 16–21.]
Člověku se bohatému pole Hojnou obrodilo úrodou, Tak že nezbývalo ve stodole Místa na žeň bohatou. Tehdy boháč myslel sám u sebe: „Co si mám počíti, Kam s tou úrodou se díti, Již mi přálo nebe?“ – Konečně si řekl: „Vím, Co učiním! Pobořím své stodoly, Vzdělám pak si věčších znovu, A co úrody jest na poli, Všecko zboží, jež svým zovu, Shromáždím v ty nové stodoly. 55 Po té řeknu utěšené duši svojí: Hle, ty statky stačí po mnohá ti leta Na rozkoše rozmanité toho světa; Nuže, odpočívej, hov si v pokoji, Jez a pij a dobré mysli buď, A svou rozkošemi opájej si hruď!“ K boháči však řekl Bůh: „Blázne, této noci požádá se I odejde od tebe tvůj duch. A cos, neprohlédaje nic k spáse, Připravoval jedno sobě, Nedbaje tím krmiť chudé, V krátké době Čí to bude? Všecko, což svým zoveš, mine A tvá duše – zhyne!“ Boháči se tomu podobá Každá lidská osoba, Ježto poklady si zemské shromažďuje, Bohatou však v Bohu býti nepečuje. 56
Velbloud a ucho jehelní. [Mar. X. 23–27.]
Vězte, synáčkové, není věcí snadnou Těm, kdož statky mají, bohatstvím kdož vládnou, Pokud v srdci nosí chtíč a lásku k zboží, Aby vešli se mnou ve království Boží. Jehelním snáz velbloud sporý projde uchem, Nežli boháč v království mé šírou branou, Pokud lakota mu vládne myslí – duchem, Pokud v duši chtíč a láska k statkům planou. Taká duše nepohne se lidským slovem: Pomoci jí může jedno láska Boží, Která křísí k životu, což páchlo rovem, A kosť mrtvou masem odívá i koží. 57
Boháč a Lazar. [Luk. XVII. 19–30.]
Byltě člověk jeden, pán to bohatý, Který obláčel se v kmenty, šarlaty, A vždy veselými druhy otočen, Skvostně hodovával, hýřil každý den. Byl též jeden žebrák, Lazar přezděný, Na celinkém těle vředy zhyzděný; U bohatcových ten Lazar leže vrat, Žádal nasytiť se, zahnati svůj hlad Drobty, se stolův jež na zem padaly – A psi přicházejíce mu rány lízali. Stalo se, že umřel žebrák ten I jest od andělův donešen V lůno Abrahámovo a v rajský stan. – Boháč umřev též, jest v pekle pochován. 58 A když kvíle v mukách pekel strašlivých, Nešťastný ten boháč pozdvih’ očí svých, V jasné dáli Abraháma uviděl, U něhožto nyní Lazar v lůně dlel. Tehdy zalkal boháč s pokřikem: „Abraháme, otče můj! Nade mnou se ulituj A Lazara pošli sem: Nechať u vodě V libé lahodě Omočí jen konec prstu svého, A ovlaží žáhu mého Jazyka již zpraženého; Nebo v plamenů těch hrůze Mučím já se tuze!“ Abrahám pak řekl: „Synu, Rozpomeň se na svou vinu! Pomni, že jsi ve svém životě Jedno dobré věci bral A rozkoší požíval. – Lazar, maje se zle, v nuzotě Kříž svůj mile na se vzal: 59 Za to ten se nyní těší svými činy, A ty mučíš se, ach, za své těžké viny! Nade všecko ale nelze mi Pomoci ti ve strašlivém podzemí: Velikáť jest propast mezi námi Na vysostech a tam mezi vámi; Odsud nikdo nemůž’ přijít k vám, – Od vás nikdo k našim výšinám.“ A bohatec dí opět: „Prosím tedy, otče, tebe, Lazara by poslal s nebe Na pozemský svět! Mámť já ještě bratří pět V domě otce svého; Nechť jim Lazar jasnou řečí O mém smutném konci svědčí, Aby, odřeknouc se žití zlého, Nepřišli do jista V strašlivých muk těchto místa!“ Odpověděl pak mu Abrahám: „Ale bratří tvoji tam 60 Mojžíše a proroky své mají: Těchto nechať poslouchají!“ Na to boháč ještě děl: „Ne tak, otče Abraháme! Člověk člověkem se lehko klame; Kdy by ale z mrtvých někdo šel A jim, co je čeká, pověděl: Bez meškání Dali by se na pokání.“ Abrahám však vece mu: „Kdož Mojžíše, kdož proroky mají, A jich nic neposlouchají, Byť pak někdo z mrtvých vstal A jim pravdu živou zvěstoval, Neuvěří žádnému.“ 61
Opatrný a opozdilý sluha. [Luk. XII. 42–46.]
Blahoslaven věrný, opatrný sluha, Jejž pán ustanovil zprávcem chasy, Aby čeleď druhá Pod dohlídkou jeho pracovala, A pak z rukou jeho svými časy Vyměřený pokrm brala. Blahoslaven taký sluha, nalezne-li Pán, když přijde, že vševše, jak měl dělať, dělá, A že zpráva jeho celá Jedno ku plnění vůle páně čelí! – Nebo vám to dím Pravdivými slovy, Pán že nade vším Statkem svým Služebníka toho ustanoví. 62 Ale běda služebníku tomu, Kdy by – mysle v srdci svém Zpozdilém: „Pán můj nepřichází domů; Mohuť tedy, co chci, dělati“ – Počal svojí služby nedbati, Služebníky, služky týrati, A ubohou odíraje chasu, Hleděl si jen hýření a kvasů, Pije, žera Z večera do rána – z rána do večera. Aj, pán sluhy toho přijde domů zas! Přijde v den a v hodinu a čas, Když se toho nevěrník ten nenaděje, A naň vydá nález jako na zloděje, I vyvrhna z domu S nevěrnými dá díl zprávci tomu. 63
Pravé poklady. [Mat. VI. 19–20.]
Nepečujte o pozemské o poklady, Neukládejte jich na té zemi tady, Kdež mol i rez klenoty a skvosty kazí, Kdežto lidem kradou zloději a vrazi. Za to ale vedle upřímné mé rady Na nebesích ukládejte si poklady, Kdežto jich ni moli ni rez nepokazí, Kdež jich neukradnou zloději ni vrazi. 64
Bděte a modlete se! [Marek XIII. 35–36.]
Bděte, učeníci moji, bděte A bedlivě se modlete: Nebo neví nikdo z vás, Kdy mu dojde jeho čas! Syn člověka muži podobá se, Který zašel do dalekých zemí, A ohlásiv, že se vrátí zase, Mezi služebníky svými všemi Ustanovil, jak co náleželo; Odevzdal jim dům a svěřil vládu I vykázal práce vedle řádu, By dle vůle jeho vše se dělo, A nařídil vrátnému, by bděl. – Sám pak do dalekých zemí šel. – 65 Nuže bděte! – Neví nikdo z vás Aniž bude zvěděti to moci, Kdy se pán váš domů vrátí zas, Zdali večer aneb o půlnoci, Čili snad při samém kuropění, Aneb ráno za jitřního rdění. Bdětež tedy, by pán, přijda z nenadání, Nenašel vás v těžkém pohřížené spaní! 66
Svatební hody. [Mat. XXII. 1–13.]
Byl král a ten, stroje svatbu svému synu, Hostí mnoho sezval hlučnou na hostinu. Když pak žádoucí té svatby přiblížil se den, A vše bylo uchystáno, kvas byl připraven, Tehdy král dí sluhům: „Na vše strany jděte, A pozvaným mojim tato slova rcete: Svatební již připraven je kvas, Pojďte na hody – král na ně volá vás!“ I šli služebníci, jakž jim rozkaz dán; Řekli, kde co komu měli díti: Pozvaní však nechtěli přijíti. – Zvěděv pak to, zarmoutil se pán. Ale jiné ještě sluhy poslal k hostům král, Jež byl na svatební hody syna svého zval. 67 A tak sluhům velel: „Jděte A pozvaným rcete: Aj, já připravil již oběd svůj; Krmný dobytek je zbit a jaří voli, Vše jest hotovo: nuž přijďte, komu koli Milý jsem já, komu milý syn je můj!“ I šli sluzi volat hostí na svatební kvas: Ale s nepořízenou se navrátili zas. Jeden z pozvaných jim děl: „Já koupil ves, A třeba jest mi shlédnouti ji dnes; Hleď, by král mne omluvena měl!“ Druhý zas, Nechtě jíti na svatební kvas, Tak se vymlouval: „Patero mám spřežení volů koupených, Třeba mi dnes jíti, bych dobře zkusil jich: Nechť mne vymluvena má již král!“ A jiní nad to královy posly zjímali, Je na potupu, na posměch mrzce vydali, 68 Ano, lidé zlotřilí, Posléze je – ubili! Uslyšev to král, Velice se rozhněval; Vojska svoje vyslal, zhubil vrahy ty, Město jejich spálil, sídlo holoty. Tehdy služebníkům vece král: „Svatba má jest sice hotova, Ti však, jež jsem na ni zval, Nebyli jsou hodni stolu králova. Protož na rozcestí vyjděte, A kde koho najdete, Na mou svatbu pozvete!“– I šli sluzi na rozcestí mezi ploty, A chudáky, živící se od žebroty, Hluché, nevidomé, Kulhavé i chromé, Dobré i zlé zhromáždili na hostinu, Na tu svatbu, již král strojil svému synu. A když naplněno bylo večeřadlo Hodovníky, vešel i král mezi ně K hlučné hostině. 69 I hle, an tu na ně hledí, Do oka mu padlo, Že zde člověk sedí, Který v svatební se roucho neoblekl. Uzřev to král, jemu řekl: „Kterak vešel jsi sem, příteli? Kam se šaty svatební ti poděly, Jimiž i tvé tělo Přioděno býti mělo?“ Nevěda, co by tu říci směl, Hodovník ten oněměl. Tehdy služebníkům svým král káže prudce: „Svažte jemu nohy, svažte ruce, Vezměte ho, Vrhněte ho Do temností zevniterných na záhubu: Tamť pláč bude a skřípení zubů!“ Na svatbu a na hody ty požehnané, Do své Církve svaté i mne pozvals, Pane! Tvojí pravdy chléb a milosti Tvé manna Za pokrm mé duši rukou Tvou tu dána, 70 A předrahým vínem, vzácnou krví Tvojí, Dobroty vší slastmi srdce mé se pojí. A má duše bídná Tvojí lásky šatem, Na hody ty oblečena při křtu svatém. Nuže, dej a pomáhej mi, věčný Pane, Ať Tvou láskou svatou srdce mé vždy plane, A já za Tvým stolem ve svatebním šatě Z milosti a pravdy Tvojí žiji svatě, A po smrti smím v Tvém nebi patřiť na Tě. 71
Syn plnící a slibující. [Mat. XXI. 28–31.]
Ne snad kdo mi říká: „Pane, Pane!“ Spolehaje na sliby a řeči plané, Ne kdo slibuje: leč ten, kdo činí vděčně, Co káže Bůh, Můj bude druh A u Boha radovat se bude věčně. – – Dva syny otec jistý měl A jednomu z nich takto děl: „Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou, A dělej, co tam třeba, s pílí horlivou!“ Syn ale otci ihned na to řek’: „Já nechci – práce tvá mi není vděk!“ Než zatím v krátké době Syn tento usmyslil sobě; 72 A že mu vzpoury proti otci bylo žel: Jak otec byl mu velel, na vinici šel. A otec k druhému též synu vece: „Jdi, synu milý, jdi mi na vinici mou, A dělej, co tam třeba, s pílí bedlivou!“ Syn tento řekl otci: „Půjdu, pane! VšeVše, co mi kážeš, jak chceš, hned se stane.“ Než, ač byl připověděl, nešel přece. – I který z těchto synu dvou Se lépe řídil vůli otcovou? Vy však, jižto učni mými slouti chcete, Vždy vše čiňte se synovskou ochotou, Což a jak vám Otec káže řečí mou: A tak pokoj dušem svojim naleznete! 73
Pastýř a ovce. [Jan X. 1–9.]
Kdož nevchází dveřmi do ovčince, Ale jinudy: skrz okna, střechu, Za zloděje jmín a za zločince, Stíhán bývá takou pro neplechu. A kdo vchází dveřmi dověrně a směle, Pastýřem jest, kterého zná stádo celé. Vrátný otvírá mu, chce-li s ovečkami Na pastvu jíť z domu; a ty ovce samy Po hlase ho znají, každá zná dle jmena, Jímž ji volá pastýř, jímž je vyznačena. A když volá pastýř, vypouští je z domu: Ovečky se hrnou vše až mile za ním; Kam jde, jdou, a netřeba jich nutiť k tomu Ani křikem ani násilím a štvaním: 74 Ovečky jdou samy po hlase a slovu Pastýřovu. Cizince však, který pastýřem jim není, Mimo sebe věčší jeho lahození Neposlechnou, ale před ním na útěk se dají; Neb, že jeho nejsou, po hlase to znají. A ty pravé dvéře do ovčince já jsem: Kdo skrze ně vchází, mým se řídě hlasem, Dojde spásy, ovcí pastýřem se stane, I nalezne pastvy hojné, požehnané. 75
Hřivny a služebníci. [Mat. XXV. 14–28.]
Člověk jistý chtěl jíť ve daleké kraje, I sluh mnoho a též zboží mnoho maje, Před odjezdem povolal své služebníky, Poručil jim v péči statek svůj všeliký. A jednomu z nich pět hřiven dal, Jinému dvě, a jinému jednu jen, Jakž byl kterého z nich schopnost znal. A když pak byl statek rozdělen, Na svou cestu do ciziny pán se bral. Sluha ten, jenž od pána pět hřiven měl, S péčí svědomitou těžit jimi šel, A tak jiných hřiven pět z nich obdržel. Rovněž i ten, kterýž byl dvě hřivny vzal: Téže jimi – též dvě jiné vyzískal. 76 Třetí ale, jemuž jedna hřivna dána, Nedbaje nic o zisk svého pána, Odešed, motyku si vzal, Hřivnu v zemi zakopal, A tak peníze ty uschoval. Po mnohém čase Navrátil pán se zase, A povolal svojich sluhů, By složili počet z dluhu. Nejprv přistoupil ten, jenž pět hřiven měl, A ten pánu počet klada, takto děl: „Tyť jsi, pane, hřiven dal mi pět; Navracuje hřiven těch ti zpět, Nad to jiných pět ti podávám, Jež jsem, těže tvými, získal sám.“ I bylo to pánu vděk, A proto též služebníku řek’: „Dobře, věrný, dobrý služebníku! Žes byl věrným v mále, Věrnou péči tvoji chvále, Důkaz dám ti svého díku, 77 A moc nad mnohem ti bude dána: Vejdi v radosť svého pána!“ Přišel druhý, co dvě hřivny měl; A ten pánu, počet klada, takto děl: „Pane, tyť jsi hřivny dvě mi dal; Jima já dvě jiné vyzískal.“ I bylo to pánu vděk; A proto sluze svému řek’: „Dobře, věrný, dobrý služebníku! Žes byl věren v mále, Věrnou péči tvoji chvále, Dám ti důkaz svého díku, A moc nad mnohem ti bude dána: Vejdi v radosť svého pána!“ Přistoupiv pak i ten, jenž vzal jednu hřivnu, Vece: „Pane, znaje povahu tvou divnú, Vím, žes člověk tvrdý, jenž chce žíti, Kdež sám nedbal síti, Který sbíráš rád, Kdež jsi nechtěl rozsýpat. A proto se tebe boje, 78 Šel jsem, hřivnu skryl jsem tvou V zemi hlubokou. – Aj, teď máš zas, což je tvého, A vezmi si svoje!“ – Odpovídaje pak mu pán jeho, Vece: „Služebníče zlý a líný! Znaje tvrdosť mou a zlé mé činy, Věda, že chci žíti, Kdež jsem nedbal síti, Že bych sbíral rád, Kdež jsem nechtěl rozsýpat: Peníze mé měl jsi tedy vzíti, Ku penězoměncům s nimi jíti, A já přijda, což jsem tobě dal, S užitkem, což mého, byl bych vzal.“ Nyní ale od něho tu hřivnu vezmete; Tomu, kdož má hřiven deset, ji donesete; Neužitečného sluhu pak mi vrhněte Do zevnitřních mrákot na záhubu – Tamť pláč bude a skřípení zubů! 79 I já, dítko Tvoje, Bože můj a Pane, Z milosti Tvé štědré, z lásky nepřebrané, Hřivny od tebe mám: drahé, vzácné dary, Jimiž těže, množit mohu život jarý V sobě – vůkol sebe – po veškeré zemi Mezi bratry svými, mezi tvory všemi: Na oslavu Tvoji – všeho míra k blahu, Věnuje Tvé dary – věnuje svou snahu. Vše, co mám, to hřivnou – Tvojí lásky darem! Duše rozumná i volná v těle jarém; Pravda, jež mé duši, oku mému svítí; Láska, jíž mé srdce rozkoš nebes cítí; Síla, ježto plynouc z milosti Tvé zdroje, Proniká mou vůli, tuží síly moje, Abych, v díle svatém angelův jsa druhem, Vítěziti mohl v boji s vrahy tuhém. Vše, co mám, čím vládnu – v duši, v těle, Tvou je hřivnou, darem lásky Tvé jest celé; Nemám ničehož, leč co tvá láska dala, Jež mne stvořila, do Církve povolala. A cos dal mi, cos mi svěřil na té zemi, Bože můj, pod věčné lásky perutěmi 80 Dav mi blahé bydlo, uchystav mi nebe, Za strážce a vůdce dávaje mi sebe; To vše, což jsi koli složil do mých rukou, By mi bylo k spáse a nebylo mukou; Toto všecko v plném, vyměřeném čase, Při smrti mé, z rukou mých požádáš zase, A vše vážit budeš, zdaž jsem pílí svojí Těžil hřivnami, jež měl jsem z lásky Tvojí. Bože můj a Pane, bohat Tvými dary, Pomoz, ať vždy v těle jarém duch jest jarý; Pomoz, abych každým darem lásky Tvojí Množil slávu Tvou a světil duši svoji, Po Tvé vůli svaté, dle Tvé lásky vzoru Množe blaho bratrů svých a Tvojich tvoru. To dej dítku svému, Otče můj a Pane, A má láska, ježto z lásky Tvojí plane, Tak se radosti Tvých nebes hodnou stane! 81
Farisej a publikán. [Luk. XVIII. 10.]
Muži dva kdys modliti se chtěli, A touž dobou do svatyně spěli. Jeden farisej byl, hrdý pán, Druhý – pohrdaný publikán. Farisej ten, hrdě stoje, Uvažoval činy svoje, A tak sám se modlil v sobě: „Bože, díky vzdávám tobě, Že nejsem jak lidé jiní, Jenž hřích páší a zle činí; Jak ti dráči, násilníci, Škůdci a cizoložníci, Aneb jak i tam ten publikán. – 82 Držím vždy na kázeň řádnú, Postím se dvakráte do téhodne, A desátky dávám hodné Ze všech věcí, jimiž vládnu.“ – Publikán pak povzdálečí stoje, Očí k nebi pozdvihnouť se boje, Jedno bil se v prsy svoje A modlil se skroušenými slovy: „Ó Bože, buď milostiv mně hříšníkovi!“ Již ale řku vám A na jisto dokládám: „Od Boha, od Hospodina Publikánu odpuštěna jestiť vina. Farisej však v drzé své hrdosti Z chrámu navrátil se bez milosti. Neb ponížen bude, kdož se povyšuje, A povýšen bude, kdož se ponižuje.“ 83
Břevno a mrva. [Mat. VII. 3–5.]
Čím to, že tvé oko bystro vidí Mrvu ve tvého to bratra oku, Ale břevna, jež zří na sta lidí, Ani neznamenáš ve svém oku? A jak můžeš na poskoku Bratru svému hrdě říci: „Nech, ať vyjmu mrvu, ve tvém oku Semo tamo těkající!“ Viz pak břevno na své zřítelnici, Pokrytče a hrdý, nectný soku! Vyjmi nejprv břevno, jež ti trčí v oku, Tehdy prohlédne zrak oka tvého, By moh’ vyjmouť mrvu z oka bratra svého! 84
Smír před obětí. [Mat. V. 26.]
Nesa dar svůj věnovaný ku oběti, Před oltářem tane-li ti na paměti, Že by měl tvůj bratr něco proti tobě: Oběti své neobětuj v této době; Ale před oltářem zůstav svého daru, Odejdi a uhas doma jiskry sváru! – A když usmíří se s tebou bratr tvůj, Přijda, na oltáři dar svůj obětuj! 85
Milosrdný pán a nemilosrdný sluha. [Sv. Mat. XVIII. 23–35.]
Jistý král kdys, pán to mnohých vlastí, Se služebníky chtěl počet klásti, A když na to došlo, sluha jeden Ku králi a pánu jest přiveden, Jenžto deset tisíc hřiven dlužen byl, Neměl ale, čímž by – zaplatil. Tu král káže přísně: „Prodejte ho, Ženu, děti a vše což jest jeho!“ Tehdy služebník ten králi k nohoum pad’, Za milosrdenství prose, jal se lkát: „Pane, poshověj mi v této době, A já časem zaplatím vše tobě!“ I slitoval se nad sluhou tím pán: Dlužník propuštěn, a dluh mu darován. 86 Na to od krále když vyšel šťastný sluha, Našel ze svých spoluslužebníkův druha, Kterýž byl sto peněz dlužen jemu. Jedva však ho zočil, Divě po něm skočil, A jak lítá saň Zuřil proti ubohému I úžasně křičel naň: „Zaplať, cos mi dlužen – zaplať všecko hned, Sice dám ti v žaláři dluh odsedět.“ Tehdy služebník ten k nohoum jemu pad’, Za milosrdenství prose, jal se lkát: „Bratře, poshověj mi v této době, A svým časem zaplatím vše tobě.“ Ale sluha tvrdý, nechtě poshověti, Rozlícený k soudci se žalobou letí, Do žaláře vsadit káže druha sluhu, Dokud by mu nezaplatil dluhu. Druzí služebníci s bolestí to zřeli, Na zlobocha sluhu hněvem zanevřeli, A vše, co se stalo, pánu pověděli. 87 Jak to zvěděl pán a král, Nehodného sluhu povolal, A tak jemu dí: „Služebníče zlý! Žes mne prosil, já tě sprostil dluhu, A vše milostivě odpustil jsem tobě. V takovéto době Zdaliž milostiv byť neměl’s i ty druhu? A nad tebou jakož smiloval jsem já se, Zdaž jsi neměl i ty smilovat se zase Nad tím spoluslužebníkem svým? – A proto věz již, co katům dím: „Zlosyna se chopte i podržte ho, Dokud, což mi dlužen, nezaplatí všeho! – –“ Již to ale každý slyš a pozoruj, I zpravuj se vedle toho sám, Což tu dím: Nejinak nebeský Otec můj Učiní též vám, Neodpustíte-li každý bratrům svým Provinění jich Ze srdcí svých. 88
Brány a cesty. [Mat. VII. 13–14.]
Těsná brána jest a úzká cesta, Do nebeského jež vede města – Do věčného v ráji života: Neprojde tou branou zloba, pýcha, Neostojí na té cestě chtivosť lichá, Rozkoší a zboží lakota. Prostranná však brána, široká je Dráha, ježto dále vždy od ráje Schvácí ku propasti mrákoty: Na té cestě rýdí hřích a klamy, A prostrannou branou vábí mamy Ve záhubné smrti zámoty. I jak mnoho lidí sebe šidí – Ku prostranné bráně klopotá; A jak málo bratří oko vidí Kráčejících cestou života! 89 Vy však, věrní učeníci moji, Prohlédajíc duší ku pokoji, Široké se chraňte cesty klamné: Ale jdouce za mnou, hledíc na mne, Těsnou usilujte vcházeť branou V radosť Pána svého svrchovanou! 90
Dobrý pastýř. [Jan X. 11–16.]
Já, váš Mistr, dobrý pastýř jsem, A své ovce nosím v srdci svém; A mé ovce jsou, jež v každém času Jdouce za mnou, šetří mého hlasu. Ale již to každý slyš i pozoruj! Dobrý pastýř za své ovce život dává svůj, Leč kdo není pastýř, kdo jen ze mzdy pase, Ovcí nemá za své a jen myslí na se, Sám se nikdy neodváží pro ně života: Uzřev, an vlk dravý z dáli klopotá, Utíká hned, jako zrádce Ubohé opouští stádce, 91 A vlk přijda dravý Ovce rozhání a lapá je i dáví. Není pastýřem ten, jenž utíká, Ovce chrániť maje; Vidíte tu jedno nájemníka, Který o sebe a o mzdu dbaje, O ovečky nemá péče. Pastýř dobrý od svých ovcí nikdy neuteče: Vida, ano vlk se žene dravý, Zmužile se proti šelmě staví, A své ovce svojím chrání životem. Takový já dobrý pastýř jsem! Ovečky své nosím v srdci svém, Ovečky pak mé mne znají, Hlasu mého poslouchají; Jakož já je všecky znám, A svůj život i sám sebe za ně dám. Jsou však ještě lidé na zemi, Kteří nejsou mými ovcemi, Do tohoto času Neslyševše, nepoznavše mého hlasu. 92 Než má láska oddechu si nedá, Neustane, leč až i tyto shledá, Až i tito po mém hlase Poznají, co jest jim k spáse; Po té na všem světě všude Jeden ovčinec a jeden pastýř bude. 93
Ztracená ovce a ztracený groš. [Luk. XV. 1–10.]
Fariseům, srdcem hrdým – řečí zlostnou Reptajícím na tu lásku na milostnou, S jakouž Pán, chtě všechněm býti spasitelem, Hledal, zdvihal, nosil na svém srdci vřelém Hříšníky a pohrdané publikány – Takto vece Mistr a Pán milovaný: „Syn člověka na svět přišed, tady hledá Nešťastných, kdož, ač jsou živi, zahynuli; A za nimi chodí, s nimi za stůl sedá, By se jemu k vůli z pádu pozvednuli; Aby obnovíce lásku svou a víru, Došli odpuštění, s Bohem došli smíru. To můj velký úkol! – Proto chodě vůkol, Obracím se s vřelou duší na vše strany, A přijímám hříšníky a publikány. 94 To již tedy všickni vězte – Či na má mi slova Sami odpovězte! Který z vás, jenž ovcí sto si chová, Kdy by jedna z nich mu ztratila se, Zdaž jí nejde hledat, by ji našel zase? Ano, devadesáte jich devět v poušti nechá A sám za ztracenou spěchá, I hledaje, pokoje si nedá, Dokud ztracené se nedohledá. A když pak ji najde, raduje se, Ztracená že ovce zas je nalezena; I vloživ ji na ramena, Zpět ji domů nese. A když dojde domů, kol do kola Sousedy a přátely své volá, A jim oznamuje, Kterak se raduje, I je žádá řečí dověrnou a jemnou: „Radujte se spolu se mnou; Neboť ovci, jež mi byla ztratila se, Nalezl jsem zase!“ 95 Proto slyšte, pronikavým Vám co hlasem pravím! „V nebi radosť veliká je, Hříšník na zemi té když se kaje. Nad hříšníkem jedním činícím pokání, Za příčinou Otce mého smilování V nebi radost bývá věčší, Než jest nad devíti a devadesáti, Jimž nehrozí nebezpečí, Kterým netřeba se z hříchů káti.“– – Aneb která starostlivá žena, Grošův deset čítající, Ztratila-li jeden, zkormoucená Zdali nezanítí svíci, Nemete-li po všem domě všade, Nehledá-li pilně, dokaváde Nenalezne ztraceného Groše svého? I když nalezla jej, oč že kol do kola Sousedky a přítelkyně svolá, A jim oznamuje, Kterak se raduje, 96 I je žádá řečí dověrnou a jemnou: „Radujte se spolu se mnou; Neb já zkormoucená Ztrátou svojí žena Ztracený groš nalezla jsem znova.“ A tak i vy dle mého se spravte slova: „U angelův Božích na nebesích všude Velká radost bude Nad hříšníkem jedním, který se obrátí A upřímně z hříchů svých se bude káti.“ 97
Marnotratný syn. [Luk. XV. 11–32]
Člověk, otec bohatý, dva syny měl, A nad nima přísně s moudrou láskou bděl. Mladší pak tu kázeň sobě znechutiv, A chtě jedno po své chuti býti živ, Otci vece, hrdě ukazuje na leta: „Otče, dej mi podíl, a já půjdu do světa!“ Otec dobrý synu podíl jeho dal, A syn v šírou dáli do světa se bral; I jda, zašel do daleké krajiny, A tam tovaryšům hlučné stroje hostiny, Hýřil, mrhal statek, až vše na celo, Což měl, utraceno jest a zmizelo. Tehdy v oné zemi velký stal se hlad, A ochudlec, nouzí dohnán, ač nerad, Musil u cizince do služby se dát. 98 Měštěnín ten, útrpnosti nemaje Sluhu nešťastného zaslal do kraje, Aby na polích mu jeho vepře pás’. – Že však neúroda byla i zlý čas, Pasák i na službě nectné hlady mřel, Tak že mláta krmným vepřům záviděl, Přeje aspoň tak se najísť do syta, Čehož nedopouštěl bohatý pán – necita. A v té trudné době Pobloudilec přišed k sobě, Vece, zalkav hluboce: „Ach, jak mnozí nájemníci u otce Hojnosť mají chleba I všeho, co třeba! – A já tady Mru, nastojte, hlady! – – Ach, ubohý kam se díti, Co si mám počíti? – – Ale vím, Co zde učiním! – – Vstana, půjdu k otci svému, Vyznám svoji vinu, 99 A skroušeně řeknu jemu: „Otče, odpusť synu! Já jsem zhřešil proti nebi, proti Bohu, Ach, já zhřešil před tebou! – Znaje vinu svou, Nejsem hoden, aniž smím a mohu Synem tvojím slouti; Ale do počtu jen služebníků, Jako jednoho svých nájemníků Račiž mne přijmouti!“ – Na to nešťastný syn rychle vstal, K otci svému zpět se bral. A když byl ještě opodál: Otec uzřev jej, hned se nad ním slitoval. Jsa milosrdenstvím hnut, Všechen láskou proniknut, Vyběhl mu vstříc, Na šíji mu pad’ A jej v líc Jal se celovat. – Tu syn otci laskavému, Vyznávaje svoji vinu, 100 Vece jemu: „Otče, odpusť synu! Otče, já jsem zhřešil proti nebi, proti Bohu – Nejsem hoden, aniž smím a mohu Slouti synem tvým....tvým...“ Ale otec káže služebníkům svým: „V hodině té blahé Přineste sem roucho drahé, A jím syna mi odějte, Prsten na ruku mu dejte, Obuv obujte mu na nohy! Přivedouce, zabijete tučné tele, A na hody upravíte se vesele: Nebo tento můj syn ubohý Byl mi umřel, ale zase ožil; Byl mi ztracen, a já toho dožil, Že mi nalezen jest znova.“ I stalo se vše dle páně slova. Hody připraveny jsou a nastal kvas, I hluk počal rozléhati se a jas. Leč v týž právě čas Na poli syn starší byl; 101 A jda, když k domovu se přiblížil, Uslyšel-tě zdaleka Veselý hluk, an z domu vyniká. Tu jednoho ze sluh povolal, A co by to bylo, se ho ptal. Sluha tento pak mu řek’: „Aj, tvůj bratr domů přišel! Otec tvůj, náš pán, vstříc jemu vyšel, A tak návrat tento jest mu vděk, Že zabiti tele dal, A ustrojil kvas, Aby veškeren dům s ním se radoval: Zdráv že syn tu ztracený je zas.“ Uslyšev to mladý pán, Velice jest rozhněván. A již ani domů nechtěl jíti. Otec ale o hněvu se dozvěděv, A u sebe oba syny chtěje míti, Vyšel ven a zjevný hněv Slovem otcovským chtěl ukojiti. Syn však, neuměje se přemoci, Takto odpověděl otci: 102 „Aj, já tolik let již tobě věrně sloužím, Já se nikdy neprotivil vůli tvojí, Leč vždy vedle ní se zachovati toužím: A tys nikdy nedal kozelce mi, Abych s tovaryši svými všemi Poveselil se dle chuti svojí. Ale když syn tento přišel zas, Jenž tvůj statek nectně promrhal, Tys mu tele tučné zabiť dal A veselý upravil jsi kvas.“ Tehdy dobrý otec vece: „Synu, považ přece S myslí bratrskou a jemnou, Ty žes vždycky se mnou, A vše věci mé Že jsou tvé. Ale s utěšenou duší Veseliť a radovať se sluší, Že tento bratr tvůj A tolikéž syn můj, Jenž byl umřel, zase ožil nám, A zahynuv, našel se a vrátil sám!“ 103
Dva dlužníci. [Luk. VII. 36–50.]
Šimon farisej když u sebe kdys hostil Pána, Přišla žena, jíž od Pána milosť dána, Že procitla z hříchů svých a světa zlostí. A ta žena, ani na to hledí hosti, Padši na zem, jak jí láska v duši káže, Mistru nohy slzou kropí, mastí maže, A pak vlasy hlavy svojí vytírá je. Pán to vida, cítě – žehná ženě tiše. Ale příčí se to farisejské pýše, A ta pýcha ženě té i Mistru laje. Leč Pán řečí takých v duši naslouchaje K Šimonovi hostiteli takto děl: 104 „Dlužníky dva měl Jistý věřitel; Pět set peněz u prvního vážil dluh, Padesáte dlužen pak byl druh: Pán však odpustil vše oběma. Nuže, pověz, který asi z těchto dvou Za tu lásku, za štědrotu velikou K dobrodinci lásky více má? – Který z nich Za dnů svých Víc jej bude ctít a milovat?“ Na to Šimon fariseus řek’: „Mám já za to, ten že snad, Jemuž více odpuštěno, Pána více bude ctít a milovat.“ A Pán Šimonovi vece: „Měhoděk, Právěť tebou usouzeno! – A tak každý již Pozoruj a slyš! Kdo to ví a cítí, že mu Bůh Mnohou vinu odpustil a těžký dluh, 105 Blahem oplývaje z daru toho, Jako tato žena, S Hospodinem usmířená, Boha svého miluje též mnoho.“ 106
Otcovské dary. [Luk. XI. 11–13.]
Otec či by který synu svému kamen dal, Jenž ho za chléb důvěrně byl požádal? Který otec synu svému podá hada, Jenž synovsky, aby dal mu rybu, žádá? A rapuchu kdo dá ubohému dítěti, Ježto vejce prosíc chtělo jest obdržeti? A vy, ježto zlí jste, porušeni světem, Umíte-li dávať dobré dary dětem: Čím víc Otec dobrotivý na nebi Dá vám všecko, čehož jest vám potřebí – Ducha lásky, ducha dobrého dá těm, Kdož prosíce, důvěru svou mají v Něm! 107
Soused u souseda. [Luk. XI. 5–9.]
Kdo z vás, dojda ku příteli o půlnoci, Darmo bude prosiť jej, kdy toho třeba: „Příteli můj drahý, přispěj ku pomoci A zapůjč mně mile tři bochánky chleba! Nebo přítel davný, milovaný Právě z daleké mi došel strany, A dnes u mne ničehož nic není, Co bych předložil mu k občerstvení. Pomoz tedy ty mi Chleby žádoucími!“ A byť soused onen v první době, Vytržen byv ze sna, zamrzel se v sobě, I řek’ nevlídnými slovy Prosícímu sousedovi: „Nečiniž mi také nevole té noci! Dvéře zavřeny jsou, a svých dětí 108 Nesmím, nechci ze sna buráceti; Nemohu vstáť – tobě přispět ku pomoci.“ Byť by takto soused mluvil k sousedovi, Odbyti jej chtěje nevlídnými slovy, Zůstane-li prositel, na dvéře tluka, Prositi-li neustane: Oč, že soused posléz předce vstane, Dveře otevře, a štědrá podá ruka, Čehož prosícímu třeba: Tři bochánky chleba. – Podá mu je, možná, ne že přítelem se cítí, Ale že již chce se nezbedného prositele zbýti. A proto i slyšte, I do srdcí si pište, Co tu sám Pravím vám: „Proste, a vám bude dáno, Hledejte a naleznete; Čeho si přejete, Od Boha vám bude přáno; Tlucte vždy a všude: A vám otevřeno bude!“ 109
Soudce a vdova. [Luk. XVIII. 2–7.]
Ve městě jistém soudce byl, Jenž nic se nebál Boha, A pro bezpráví mnohá Sám u lidí se zostudil. V témž městě byla vdovice, Jež s prosbou přišla k němu, A řekla soudci zlému: „Tvá ujmi se mne pravice, A pomsti mne na škůdci mém, – Ach, protivníku úkladném!“ Než soudce nectný prodléval, Až po dlouhé pak době Sám kdysi řekl v sobě: „Již čas, bych při tu před se vzal. Nebo, ač nic nebojím se Boha, A duše, hanbě zvyklá, lidí 110 Se neštítí a nic nestydí: Již pro dotírání té vdovy mnohá, Chci pomstiť ji a strestám škůdce, By konec byl té celé šrůtce, A vdovice mne nezhaněla prudce.“ Již ale všickni slyšte, A do paměti sobě pište, Co soudce ten nepravý Sám sobě praví! – Chtě pokoj ode vdovy míti, Chce posléz jí na škůdci mstíti. A když nepravý ten soudce jedná tak: Lze-li pak, Aby zůstavil Bůh bez pomoci, Bez ochrany svojich vyvolených, Týraných a světem usoužených; Volajících k němu dnem i nocí? – Byť si prodléval Bůh s pokutami svými: On na jisto svých Věrných, zkušených Brzo pomstí nad škůdci jich násilnými! 111
Moc víry a modlitby. [Mar. XII. 22–24.]
Mějte víru Boží: jasnou, živou, silnou, Ježto, živouc láskou pravdy neomylnou, Pramenem jest míru, odvahy a síly, A vás v díle, v boji svatém neomýlí. Nebo vězte, což vám, věrní, dím na jisto: Kdo dbá, by v něm srdce bylo čisto, A v tom srdci nepochybnou víru chová, Bůh že může všecko vedle svého slova; Taký člověk řekl-li by této hoře: „Pozdvihni se a již sebou vrz do moře!“ – Žádal-li by věci, nemožnou jež zdá se, Avšak čelí Otci ke cti – duši k spáse: Taký učeník můj s pevnou vírou v duši, Že se stane, co chce – čeho sobě tuší, Aj, ten na své oči uzří, pozná, zkusí, Že což chtěl on, z vůle Boží stáť se musí. 112 A proto též to vždy mějte na paměti, Co vám káží ústa moje neomylná: Když„Když vám bude na modlitbě k Bohu spěti, Hleďte, ať je v srdci čistém víra silná! Slovo mé nechť stále na mysli vám tane, Že začkoli s věrou na modlitbě vroucí Prosiť budete, dá Bůh vám všemohoucí – Vezmete, což chcete, – všecko vám se stane!“ 113
Zrno hořčičné. [Mat. XIII. 31–32.]
Království mé, Církev moje dosud malá – Časem bude veliká i neskonalá: V ní se lidé sejdou zemí všech a řečí, V lůně jejím najde blaho rod člověčí, Najde poklad milostí a dobrodiní. A proto ta Církev moje malá nyní, Hořčičnému zrnku jenom podobá se, Jež všech jiných semen menším býti zdá se. Člověk vezma seménko to, seje-li je Na svém poli, z požehnané této síje Stromek zrůstá mu vždy víc a více věčší, Tak že nad byliny všecky v poli předčí, A nebeští ptáci, vidouc ratolesti, Přiletují, na nich bydlí, hnízda městí. 114 A tak Církev moje velkým bude stromem, Všemu lidstvu žádoucím se stane domem, V kterém blaze budou přebývati spolu Lidé všechněch končin, zemí, hor i dolů. 115
Kvas. [Mat. XIII. 33.]
Církev moje toho času Podobá se hrstce kvasu, Jižto žena holou dlaní vzala, Do tří měřic mouky zadělala, By ta mouka prokysala. A ta hrstka kvasu malá Svými časy Všecku mouku v díži zkvasí. Nejinak má Církev jesti kvasem, Jejž já právě v lidstvo celé vložil, Aby každý člověk svojím časem Pravdou, milostí a láskou ožil. Láska, milosť ta i pravda moje, V Církvi všemu lidstvu zůstavená, 116 Přečká všecky s bludem a neřestmi boje, A pronikne všecka ve plemena. Po té za potomních věkův i svět shlédne: Jak jsou všickni lidé děti matky jedné. 117
Síť. [Mat. XIV. 47–50.]
Království mé na té zemi – Církev moje – Síti, uvržené v moře, podobá se; Do níž ryb a žížal síla nachytá se, A když naplní ji ulovené roje, Vytáhnou ji rybáci, a usednouce, I což naloveno, pilně prohlednouce, Ryby dobré do nádoby sobě berou, A pryč vrhou zlé i havěť všelikterou. Tak to jest a tak to bude s Církví mojí, Pokud na hlubinách toho světa stojí, Duše lovíc slovem mým a pílí svojí. Dobří, věrní, zlostníci a nevěrníci Sejdou se tu druhdy jako účastníci. Leč mou věrnou čeleď a zlou onu chasu Spolu nenechám leč do jistého času. 118 Přijde konec světa, vyprší mu leta, Lidé stanou, kde jim uložená meta. Tehdy vyjdou angelů mých sbory, Lásku od nelásky, pýchu od pokory, Dobré od zlých oddělí na věky věků. Spravedlivé pojmu v slávu mojich reků, A zlostníky káži meci Ve ohnivou peci, Na útrapu, věčnou na záhubu: Tam pláč bude a skřípení zubů! 119
Pšenice a koukol. [Mat. XIII. 24–30. 37–42.]
Království nebeské jestiť pravdy říše, Již jsem z lásky Otcovy sám s jasné dones’ výše, V které blaho nesmrtelné lásky dýše, A ovoce milé všech má zráti ctností Na oslavu Otci – tvorům k blaženosti. Království to a král jeho od věků Podobá se rozsevači člověku, Kterýž kdysi nasil dobrou pšenici Na poli svém ve úrodnou ornici. Minul den, a se svými noc přišla mraky, Tvrdý sen pak lidem sevřel jasné zraky, A když všickni zesnuli: tož nepřítel Na oseté pole šel, Na něm koukol kradmo sel, A pak – po svých odešel. – 120 Minul čas, A osení vzešlo na poli, Ukázal se klas, I ukázalo se též plémě koukolí. Tehdy služebníci k hospodáři jdou, A tážíce se, úzkostlivě jemu řkou: „Co to, pane?! – Všakť jen dobré semeno Tebou na tvém poli bylo vrženo! Odkud se tam tedy koukol vzal?“ „Ach, to člověk nepřítel,“ – Tak pán sluhům děl, – „V divé zlosti udělal.“ „Chceš-li, pane,“ služebníci řkou, „Půjdem a bylinu divokou Vytrháme – od koukole Očistíme pole.“ „Nechte zatím!“ pán dí: „Mohli byste snad Trhajíce koukol, pšenici též vytrhat. Nechť si do žní ve úrodné ornici Roste koukol spolu s pšenicí! 121 A když nastane žeň, tehdy dím Žencům svým: Koukol sebeřte a ve snopky ho svažte, Na oheň ho vrzte, a jej ohněm zkažte, Pšenici pak z mojí setby na mém poli Shromáždíte, svezete mi do stodoly.“ A já král své říše i pán světa, Podoben jsa hospodáři-rozsevači. Povím sám, co řeč má v pravdě značí, Co tu koukol značí – co pšenice setá. Já, Syn člověka, jen dobré símě seji Na své roli, světě šírém – činem, řečí Pravdu, lásku, milosť v duši ve člověčí, V rozum, cit a vůli – v celý život její. A kdož pravdě, lásce, milosti se oddá: Království syn – pšenice je blahoplodá. Koukol, nepřítel jejž seje – ďábel lítý – Klam i hřích jest, šalba, blud i neřest kletá, Nešlechetní synové jsou zlého světa, Kteří ve zlém tonou činy, slovy, city. 122 Žeň pak toho světa zlého je skonání: Ženci – angelé jsou, blazí nebešťani. A jak o žních koukol na oheň se metá: Tak to bude při skonání toho světa. Člověka syn pošle angely své svaté, I vyberou z jeho království a říše Všecka pohoršení, jimiž ďábel dýše, A vše nešťastníky, bludem hříchu jaté. I vše činitele nepravosti mecí Ve ohnivou peci Na útrapu věčnou, na záhubu: Tam pláč bude a skřípení zubů! 123
Zrůst semene. [Mat. IV. 26–29.]
Království se Boží na té zemi daří Tiše ve hlubinách zasvěcených duší, Jak se v zemi daří símě hospodáři, Který, ať spí anebo bdí dnem i nocí, Toho ani sám netuší, Jakou vzchází símě to a roste mocí. Hospodář – ten seje; země mocí plodnou Oživivši semeno, Jež v ni bylo vrženo, Na světlo je pudí, dobou vhodnou Aby rostouc na bylinu na úrodnou, Vzrostlo v plné klasy, A pak svými časy Dozrávalo ke žni – dozrálo – Pod srp padlo – v stodolu se dostalo. 124 Jak to símě, skryté v roli upravené, Tajnou mocí klíčí, roste, na klas žene: Tak i pravda Boží, daná duši prosté, Ujavši se v duši této, k výši roste. Neroste však jenom o člověčí síle Na klas bohumilý ctnosti ušlechtilé; Ale tajnou mocí, z Boží lásky jdoucí, Jížto neviditelný Duch všemohoucí Rozlévá svou milosť v duši ve svobodné. A tak zúrodněno pravdy blahoplodné Símě láskou Boží zraje v klasech ctnosti Na žeň při úmrtí k věčné blaženosti. Ta pak duše, v níž dozrály ctnosti klasy. Ve stodole nebes dojde věčné spásy. 125
Farisejský kvas. [Mat. XVI. 6. Mar. VIII. 15. Luk. XI. 39. XII. 1.]
Učeníci moji, věrní mému hlasu, Farisejského se pilně hleďte kvasu, Jenž se pravdě mé a lásce Boží příčí, A k nebesům o pokutu s nebe křičí. Kvasem tím je pokrytectví lícoměrné, Kterým na bílo se líčí duše černé, A šlapouce po zákoně Otce svatém, Nelásku svou halí pobožnůstek šatem. Roucha – čela lid ten slovem Páně zdobí, Ale nepouští ho duší do útroby; A co vešlo v mysl, nálezkův svých kusy Ve ubohé duši hatí si a dusí, Konvice a mísy zevně lid ten čistí, Pln jsa uvnitř loupeže a nenávistí; 126 Chválívaje Boha ústy jen a řečí, Srdce daleko má v zhoubné světa léči. Neb jen vizte na pokrytcův těchto skutky, Na šeredné činův jejich na pobudky! Neníť ovoce to sladké z lásky Boží: Kyseléť to trnky na trní a hloží. Modlitby jich plané, almužny a posty Nejdou z lásky, nejsou marné chvály prosty. K almužně když který pootevře ruku: Děje se to s povykem a při trub zvuku; A když modlitbou se počne který baviť: Nechce tudy Boha, leč sám sebe slaviť; A když postempostem, který tělo svoje suší, Nepoutá své chtíče, jedno tváře smuší. Marné chvály chtivost, lakota i pýcha Všelikými skutky pokrytcův těch dýchá. U nich všecko, co se činí aneb seje, K vůli oku a jen na oko se děje, Vždyť ne v skrytě, nebeský kdež Otec vidí, Ale jen tam, kde jsou na odivu lidí, V školách, na ulicích, kde se lidstvo rojí, S posty, modlitbami, almužnami stojí, 127 By je každý viděl, – vida, chválil za to, Co se Bohu příčí, ano není svato, Není z lásky po zákonu věčném svatém, Ale z pýchy, kryté pobožnosti šatem. Nuže, učni moji, věrní mému hlasu, Farisejského se veždy chraňte kvasu, Který páchne hrobův plísní, rakví puchem, A zlým po všem světě rozchází se duchem. Hodnými kdož Mistra chcete učni býti A pro život věčný símě skutků síti: Ne po marné chvále toho světa tužte, Ale s láskou, v duchu – v pravdě, Bohu služte! 128
Služebníci neužiteční jste! [Luk. XVII. 7–10.]
Slouže Bohu, chraň se veždy, myslit sobě, Že by lze ti bylo poroučeti Bohu, Za vykonanou by za úlohu Dle tvé chuti vděčil se a sloužil tobě. Nebo suďte již a rcete sami, Či vám zdá se, Že to právem, obyčejem mezi vámi, By směl sluha, kterýž orá, stádo pase, Jak se z pole, z pastvy domů vrátí, Na tom tvrdě státi, By pán ihned sloužil, vděčil se mu, Čeledínu svému? – Kdo z vás, takového maje sluhu, Když by navrátil se domů z pole, 129 Jako z povinnosti aneb dluhu Řek’ by: „Pojď a sedni při mém stole?!“ Aj, po vašem obyčeji Věci ty se jinak dějí. Služebníku tomu, An se z díla vrátil domů, Káže hospodář a pán : „Večeři mi připrav nyní, A, jak sluší, opásán, Posloužíš mi při ní; Až pak najím já i napiji se, Potom najez, napij také ty se!“ A o zvláštním díku Dotčenému služebníku Za to, že byl dělal, což mu ráno Bylo uloženo, rozkázáno, O tom u vás – jak se zdá mi – Neslýcháte, nemyslíte sami. Protož i vy, učeníci moji! Když vše vykonáte, což vám za úlohu Bůh dal vedle svaté vůle svojí, S pokorou tak rcete Bohu: 130 „Neužiteční jsmejsme, Pane, sluzi tvoji! – Učinili jsme, což sluší na tvé sluhy, Splácejíce dary Tvé a svoje dluhy, Na Tvou milosť ždáme: myť jsme bez zásluhy!“ 131
Vlci v rouše ovčím. [Mat. VII. 15–16.]
Pilně varujte se za zlých časů Lživých prorokův, co chytře klamou. Dělajíce, jakby pravdou samou Zvěstovali vám i mír i spásu. Vlci hltaví to ve svém nitru Ovčím rouchem na odiv se staví, Aby líčenými řečmi, mravy Zmámili a chytli vás po chytru. Vy však hleďte na ovoce činův, Jež se zrakem osvícených lidí Na životě vlkův těchto vidí – Lživých prorokův a světa synův. 132 Po ovoci poznati lze stromy, Po činech pak plémě těchto šelem, Ježto hříchu bídou, hořem, želem Hubí duše, vyvracejí domy. 133
Žeň veliká – dělníkův málo! [Mat. IX. 37. 38. X. 5–32.]
Vás je málo: a žeň, ježto zraje, Jež se v poli bělá, veliká je! – I ač velké dílo na vás čeká, Nechť z vás nikdo díla se neleká; Ale proste a volejte k Otci: Dělníkův ať pošle ku pomoci. Vás je málo: chudí jste a prostí; Já vás daře láskou a milostí, Káži vám již důvěrně a směle: K zahynulým ovcím z Israele, K pohynulým bratrům svojim jděte, A všem, co i jak vám káži, rcete! – O království mém, že blízko, kažte, Všude dobře činiti se snažte: Uzdravujte choré, malomocné, 134 A ďábelství slovem víry mocné Vymítejte, mrtvé bratry křeste; Při tom ale, jak vám velím, vězte: Darmo vzavše, darmo přisluhujte, O zisk svůj a slávu nepečujte! Co vám z lásky milostí mou dáno: Z lásky od vás budiž rozdáváno. Vás je málo: chudí jste a prostí! A já nad to ještě přísně káži, Ať se zbytečností každý zhostí, Ať mu ten svět v ničem nepřekáží. V srdci nosíc pokoru a lásku, Zlata nebeřte si do opasků, Ani stříbra, peněz v měšci noste. S důvěrou však pevnou v duši prosté Přes hory a doly, luhy, pole, Ode města berouce se k městu, Nebeřte již na tuto svou cestu Mošny, obuvi, dvou sukní, hole: Jedno s důvěrou a láskou jděte! – Kde mé slovo vámi bude seté Otci ke cti, lidem ku pokoji: Najdete vždy krmě a mzdy svojí. 135 A tak jdouce, vejdete-li v místo, Hledejte a ptejte se na jisto, Kdo by tu byl hoden, vaším slovem Zvěděť o království Božím novém: K tomu jděte a tam pobudete, Dokud ve městě tom zůstanete. Vcházejíce do takého domu, Rcete: „Pokoj domu budiž tomu!“ Kde vás přijmou, a dům bude hodný, Pokoj váš naň přijde blahoplodný. A kde nepřijmou vás, vašich řečí Neslyšíce leč jen pod bezděčí, Nechtíce se na pokání dáti: Pokoj váš a láska k vám se vrátí. A vy vyjdouce ven, i prach z nohou Na čeleď vyrazte na nebohou! – Vězte pak, že Sodomě, Gomoře Bude nésť v den soudný menší hoře, Nežli městu tomu v jeho vzdoře! Málo je vás: – a vy máte jíti, Jako ovce mezi vlčí plémě, 136 Máte hlasateli pravdy býti U lidu a králů této země; Co vám pravím ve tmách: to vy Za dne ohlásíte mými slovy; Co slyšíte nyní skrytě v uši: Na domech to kažte každé duši! Při tom ale, jak má láska radí, Opatrni buďte jako hadi, Jižto hledí, kde a co jim vadí. Sprostní buďte jako holubice, Slovo mé v své duši chovajíce, Lidí zlých se nic nestrachujíce. Neb, ač pokoj lidem hlasat jdete, Vzdor a záští u zlých naleznete. A tak předkem můžete býť jisti, Že vás budou ve své nenávisti Poháněti na soudy a sněmy, Stíhať budou útrapami všemi, Před vládaře, krále budou vodiť, Proti vám je štváti a vám škodiť Pro mne, že se ke mně s láskou znáte, A že z lásky ke mně vy je máte Pravdou mou a láskou vysvobodiť. 137 A když o vás, beránkové moji, Vlci zlostní budou chtíť se rváti, A vám před vládaři bude státi: Tož netrapte péčí duše svojí, Co by mluviť jste a říci měli. Doufajíce v Otce, buďte smělí, A vám v hodinu tu bude dáno, Co má soudcům býti domlouváno: Ne vy na obranu díla svého, Leč Duch bude mluvit Otce mého. Nechť pak bratr vydá bratra, Syna otec, rodiče své děti, Nechať zloba zuří si, a chatra Odsuzuje na smrť, na prokletí, Nenávisť nech proti vám se rojí Pro jmeno mé a pro pravdu moji; Kdož setrvá se mnou, kdož ostojí Až do konce: – spasí duši svoji! Zhrzí-li však vámi v tomto městě, Příčíce se vám a vaší řeči, Jinam utečte a na své cestě, Kde lze, vyhněte se nebezpečí. 138 A vždy při tom mějte na paměti: Israelských měst že nezchodíte, I jak Jerusalem, jak zlé děti Syn člověka soudí, sami zvíte. Protož nebojte se, věrní moji, Kteří vůli mou a lásku znáte, A jak beránkové jíti máte Mezi vlky na dílo a k boji. Nechať sápají se vlci tito: Vy jim zjevte, co je dosud skryto, A co tajno, nechať zvědí cele. Což vám pravím ve tmách, pravte směle Na světle; co slyšíte tu v uši, Se střech hlásejte to každé duši. – Nebojte se těch, kdož vraždí tělo, Nijak ale, a byť jim se chtělo, Nedovedou zahladiti duši. Bojte však se Toho, jak to sluší, Jenž i duši s tělem může meci A zatratiť ve pekelnou peci. Touto bázní Boží se ozbrojte: Lidí ale již se nic nebojte! Nebo vizte vrabce, bídné ptáky, 139 Z nichž dva za penízek dávají se, A kde bez vašeho Otce jaký Padá na zemi a zabíjí se? A týž Otec váš, jenž vrabce vidí, Zná též, kdo i proč vás nenávidí. A ten Otec váš i všecky vlasy Na hlavě má spočítané vaší: Nebojtež se tedy zlostné chasy, Ježto stíhá, děsí vás a straší; Otec váš ví o vás – duše spasí: Nebo nad vše vrabce jste mu dražší. A tak jděte, mocni sílou víry, K pohynulým bratrům ve svět šírý! Nic se nebojíce lidské zloby, Já co kázal, kažte každé doby: Milosť pravdy, blaho lásky mojí Otci ke cti, lidstvu ku pokoji. A kdo před tváří mne vyzná světa, Hotov ke mně v tuhém boji státi: I já k němu chci se v nebi znáti Před Otcem svým po všech věkův leta. A tak jděte na dílo a k boji, Učeníci a poslanci moji! 140 Jeť vás málo, a žeň veliká je, Ježto se již bělá – v poli zraje; Vás jest málo, mnoho ale vrahů, Příčících se mně a lidstva blahu; Málo vás, a boj vás čeká tuhý S pekel otroky a světa druhy! – Ty však nic se neboj, malé stádce, V díle tom a tuhém s vlky boji; Aj, nebeský Otec můj a vládce Vítězství dá tobě láskou svojí! 141
Sluha služebníkův. [Mat. XX. 25. Mar. X. 42. Luk. XX. 25.]
Jakož sami znáte, u pohanů Ať zajdete v kteroukoli stranu, Na veškerém světě v šíři, v dáli Nad národy knížata i králi Pány jsou a vedou panství svoje: Kolem nich jsou služebníkův roje. – Kdož pak velikými u nich slují, Nad lidmi moc provozují. Ne tak, učeníci moji, u vás bude V říši mojí po všem světě všude! Kdož by mezi vámi velikým chtěl slouti, Z pánovitosti mu třeba se vyzouti A býť služebníkem sebe menších bratří, Nad nimiž mu vlásť a zprávu vésti patří. 142 Kdož si předním vůdcem bratří býti žádá. Mile oddávať se bude na úsluhu Jako sluha všechněch bratří svých a druhů: Nebo lásky službou v říši mé jest vláda. Však Syn člověka, jenž sešel s nebes hůry Na pozemské kraje, doliny a zvůry, Nepřišel, by lidé sloužili tu jemu, Ale sám by sloužil lidstvu veškerému A svůj život, duši svou dal pro spasení Na výkupu za ubohé pokolení. A jak na mně, Mistru, příklad máte: Takť i vy se po mně zachováte, Věrně kráčejíce šlépějemi, Jež já zůstavuji na té zemi. 143
Moudré a blahové panny. [Mat. XXV. 1–13.]
Ženich vzácný odjel na dalekou cestu, Jeda sobě vyvolenou pro nevěstu; Deset panen, by jej slavně uvítaly, Na ústretu jemu s lampami se braly. A pět panen moudrých bylo z těch desíti, Ježto jdouce ve nádobách olej měly; Druhých blahových pět oleje si vzíti S sebou do lamp svojich zapomněly. Minul den, a ženich že prodléval déle, Zesnuly vše panny ty snem ochabělé. – O půl noci stal se křik: Hle, ženich je tu! Již jde! – Vyjděte mu rychle na ústretu! 144 Tu ty panny všecky vstaly, Lampy zdobiti se jaly. Jak se ale blahovkyně lekly: Lampy hasnou a oleje není Na dolití a na zanícení! – Tož nemoudré k moudrým s pláčem řekly: „Lampy naše hasnou, litosť s námi mějte, A z vašeho oleje nám trochu dejte!“ „Nelze dáti!“ – moudré praví. „Stačí Jedno nám, co oleje tu máme. Ale jděte rychle k prodavači, Kvapte, ať se vás tu dočekáme!“ A když děvy odkvapily koupit sobě Oleje, jak třeba bylo k slavné době, Přišel ženich. – S průvodem, an s ním se béře, Kráčejíce moudré panny ve ozdobě, Na svatbu též vešly; pak se zamkly dvéře. Na to prudkým chvatem uondané Přikvapily také druhé panny, A stojíce u zavřené brány, Prosí: „Otevři nám, pane, pane!“ 145 Ale ženich na ně rozhněvaný Tak se ozval, taký vydal hlas: „Amen, pravím vám: já neznám vás!“ Kdos to slyšel, na své podrž to též duši, Co tvá mysl pravdy v obraze tom tuší. Však i ty máš s lampou v ruce čekať pána, Který sešed s nebe na pozemskou cestu, Lidstvo veškeré si vybral za nevěstu, Chtě je v nebi míť, kde sláva uchystána. Bude-li tvá duše jako panna čistá, Prostá chtíčův, tělem poutajících k zemi; Bude-li ti v mysli zářiť světlo z Krista A tvé srdce oživeno ctnostmi všemi; Bude-li to srdce lampou, v které plane Světlo pravdy, ježto hoří láskou Boží, A z oleje milosti, kde noha stane, Slávu Páně, blaho bratří svojich množí: Pak se raduj, doufej! Jako moudré panny, Na Kristově svatbě vejdeš v nebes brány; Mír a sláva věčná mzdou ti budou dány! 146 Ale věda, jaké běda čeká na tě, Kdy by pošetilosť ducha schvátila tě, Kdy bys jako blahové ty panny Zůstal zapuzený od nebeské brány, Bdi a hleď, ať veždy lampa tvoje plane Světlem lásky z milosti a pravdy dané. Nebo kdyby lampa tvoje přestala ti Světlem ze oleje milosti té pláti, A ty nedbav oleje míť ve zásobě, Tehdy teprv hleděl koupiti ho sobě Shonem jalovým a opozdilou pečí, Když zahrozí blízké smrti nebezpečí: Ach, tu boj se záhy: Pán tvůj vejde v nebe, Zamkne je a řekne tobě: „Neznám tebe!“ 147
Vůdcové slepí. [Mat. XV. 14. XXIII. 24.]
Běda slepci, jejžto vede nevidomý Cestou mezi rovy, srázy, roklinami; Neuchováť vedeného od pohromy Vůdce, sám zrak maje kalný mrakotami: Jdouce, tápajíce za dne nocí děsnou, Ach, do jámy otevřené oba klesnou! Vy pak, věrní moji, znajíce již drahu, Po níž světlem k spáse vedu vás a blahu, Cestou světla choďte, bratr bratra veďte, A osleplých vůdcův bedlivě se hleďte! – Vinou vůdcův slepých zhynuli již mnozí, Vinou jejich zkáza všemu lidu hrozí. Pokrytci jsou vůdci tito beze zraku, Jimž se líbí tápať klamném ve přímraku. Slepci jsou, an brojí proti pravdě mojí, A dle chuti své si zákon Páně strojí; 148 Slepci jsou, an svoje návyky a mravy Nad rozkazy Otce mého hrdě staví. By vše zevně oku bylo čisto, hledí, Lehké věci váží a komáry cedí, Velbloudy však požírají, neřesť páší, Jíž se duše dává pod moc satanáši. Soud a spravedlivosť, věrnosť v lásce stálá, Jíž se množí Otce mého česť a chvála, O to o vše nedbá plémě zákonničí, A ctnost pokrytcům se farisejským příčí. Dbalí na desátky z kopru, kmínu, máty, Neděsí se bratrův dráči býť a katy, V chrámě zlata lesk a dary na oltáři Víc jim váží než chrám skvělý Boží září, A chrám zas i nebe i Bůh méň jim platí, Nežli klamy, jimiž sobě zákon hatí. Třebať i co zevně jest, míť na paměti, Leč jen láskou k Bohu duch své činy světí. A tak slepcův, vůdcův slepých vy se hleďte, A druh druha cestou mého světla veďte; Hleďte, ať duch lásky Boží všemi vládne: Tehdy nikdo z vás do jámy neupadne. 149
Hospodář a zloděj. [Luk. XII. 39–40.]
Bděte, učeníci moji, bděte! A u sebe na to veždy mněte, Smrt že může přijíť, když se nečeká, A v hodinu, které se nenadějete, Soudit Syn že přijde člověka. – I proto se záhy sami dobře suďte, Hotovi a připraveni buďte, Ať, jak na mé učeníky sluší, S myslí čistou, s osvícenou duší Smrti nikdo již se neleká, Leč na příchod čeká Syna člověka. Bděte, učeníci a se pilné střežte! Nebo pomněte a vězte, 150 Jak bdí hospodář i hlídá domu, Dána-li mu zpráva jistá, V kterou hodinu se zloděj chystá, Jemu na škodu a na pohromu Vloupati a dobýť se do domu. Hospodář bdí, domu střeže, A se chráně od loupeže, Nedá zlodějům Ve svůj přikrásti se dům. A tak i vy bděte, sami sebe střežte – I co víte, dobře veždy vězte, Smrť že jako zloděj otvírá si dvéře, A člověku život na zemi té béře. 151
Zlí vinaři. [Mat. XXI. 33–40.]
Hospodář byl jeden, který vinici Krásnou sobě štípil a ohradil plotem, V ní pak mnohou pečí, nákladem i potem Vykopal pres i ustavěl věžici; Načež vinařům ji najal, aby jemu Užitek z ní dávali co pánu svému. A když nastával již milý vinobraní čas, K vinařům své služebníky poslal pán, Aby, jakož závazek byl smlouvou ujednán, Vzali užitek a s ním se navrátili zas. Než nastojte, vinaři ti Jako lotři, vrazi lítí pána svého zjímali, Jednoho z nich nectně zmrskali, 152 Druhého i na smrť vydali, A jiného kamenovali! Tu pán poslal na novo své sluhy, A jich poslal více nežli prve; Vinaři však, neštítíc se krve, Pobili je jak předešlé druhy. A když nikdo ze sluh nevracel se zpět, K vinařům pán poslal ještě naposled Svého syna. Řeklť sobě: „Mého syna Ustydíť se a poslechne lotrovina!“ Vinaři však shledše syna páně – dědice, An jde k nim, hned jako vzteklí Mezi sebou řekli: „Hle, toť dědic – Pojďme – zabijme ho! A v dědictví uvážem se jeho. Naší na vše časy bude pak ta vinice.“ I stalo se, jak zlosynové řekli! – Pochytivše dědice, ven z vinice ho vlekli, A nic nedbajíce na stav, na leta, Syna páně zprovodili ze světa! 153 Nuže rcete již po smyslu mi svémsvém, Pán co učiní as vinařům těmtěm, Kdyžto s mocí svou přijde na zlosyny, A jich krvavé vážiť bude činy? Pán je mocí hněvu svého schvátí, A zlosynům hlavy mečem sklátí; Vinici pak vinařům dá jiným, Věrným, spravedlivým, řádným, činným, Kteří odváděti budou jemu Užitky vždy k času příhodnému. 154
Služebníci bedliví a laskavý pán. [Luk. XII. 35–38.]
Bděte, pilně bděte, učeníci moji! Bedra, jak to sluší, mějte přepásána Jako poutník, jenž se na pouť milou strojí, A hořící svíce mějte v ruce svojí Jako lidé, čekající svého pána, Který za nočního času Ze svatebního se vrátiti má kvasu. Aby, jakby přišel pán ten od veselí A na dveře tloukl, hned mu otevřeli. Blaze takým služebníkům dbalým, Jež pán, přijda v noci, najde bdící, S pochodněmi hořícími čekající! – Na odměnu sluhům zachovalým Pán svou dobou hody připraví A je oslaví: 155 I jak sluha přepáše se, Za stůl usadí je, Pochotných jim krmí snese, Do kalichů vína jim nalije. A sám při tom slavném hodě Po všem večeřadle chodě – Všechněm všude Sloužit bude. – Blaze tehdy služebníkům zachovalým, Hotovým vždy, věrným, v službě dbalým, Ať již pán je najde v druhém, třetím bdění, Ani bdí, naň čekajíce, Bedra přepásána i hořící svíce V rukou svých majíce: Sluhové ti budou oblahoslaveni! 156
Poslední soud. [Mat. XXV. 31–46.]
Na soud Syn člověka, král to věčné slávy, Přijde ve vší slávě s angelů svých davy, A na trůně velebnosti svojí sedne; Vůkol stane lidstva množství nepřehledné. A král slávy, zasedaje na soud s angely, Lidstvo shromážděné na různo si rozdělí, Jako pastýř od oveček odděluje kozly: – Na pravici dobří budou – na levici, kdo zlý. Po té kyne král těm, kdož jsou na pravici: „Pojďte, požehnaní Otce mého služebníci, Pojďte již, mzdu nechať slušnou vezmete, A královstvím slávy mojí vládněte, Jež vám na všech věkův příštích leta, Připraveno od ustanovení světa! – 157 Nebo, když jsem lačněl, přebývaje na zemi: Aj, vy krmě, chleba k jídlu podali jste mi. – Žíznil jsem i práhnul, schvácen od nehody: A vy k pití dali jste mi čerstvé vody. Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě: Vy jste pod střechu svou mile přijali mě. Já byl nahý: vy jste oděli mne šaty. Nemocen jsem byl a sklíčen na svém loži: A vy navštívili jste mne s láskou Boží. V žaláři jsem seděl, od zlostníků jatý: A vy ke mně s potěchou jste přicházeli, Pro mne potupenu býť se nestyděli.“ Tehdy řeknou k nebes králi spravedliví: „Ach, kdy, Pane náš a králi milostivý, Lačného a žíznivého jsme Tě zřeli, Bychom krmě, nápoje ti podať směli? Aneb kdy jsme hostě vídávali Tebe: Bychom byli hostiť mohli Tě u sebe? Kdys byl nahý, bychom oděli Tě šaty? Kdys byl nemocen, kdys v žaláři byl jatý: Bychom byli v žalostivé také době S potěchou a láskou směli přijíť k Tobě?Tobě?“ 158 Odpovídaje král řekne lásky slovy: „Amen, vám již pravím A na jisto stavím: Cožkoli jste učinili chudákovi, Nejmenšímu z těchto mojich bratří, Mně jste zděli: a vám za to nebe patří!“– Potom král dí k těm, kdož budou na levici: „Jděte ode mne již pravdy věčné protivníci! Ode mne preč v oheň věčnývěčný, zlořečencizlořečenci, jděte, Připravený ďáblu a družině kleté! – Neb jsem lačněl, přebývaje na té zemi: A vy krmě, chleba nepodali jste mi. Žíznil jsem a práhnul, schvácen od nehody: A vy neposkytli jste mi čerstvé vody. Já byl hostem, složiť nevěda kde týmě: A vy pod střechu svou jste nepřijali mě. Já byl nah a neoděli jste mne šaty. Já byl nemocen a ve žaláři jatý: Ale vy mne – na důkaz své lásky čisté, Chorého a vězně nenavštívili jste. Tehdy odpovědí králi nešťastníci, Třesoucí se hrůzou – žalem vzlykající: 159 „A kdy, Pane, viděli jsme za života, Že by trápily tě žízeň a lačnota; Že bys hostem byl a nahým, vězněm, chorým: A my nesloužili tobě krokem skorým?skorým?“ Na to král jim řekne hněvu slovy: „Amen, vám již pravím, A na jisto stavím: Co jste zdráhali se činiť chudákovi, Nejmenšímu z ubohých těch mojich bratří, Mně jste odepřeli: – zač vám peklo patří!“ A tak půjdou tito věčných útrap do žaláře, Spravedliví ale ku patření Boží tváře, Života kde věčného se blahá leskne záře. 160 OBSAH.
Str. Staré a nové3 Rozsevač a semeno5 Vinný kmen10 Poklad skrytý a drahá perla13 Dům na skále a na písku15 Vy přátelé moji jste18 Jho sladké a břímě lehké20 Dva páni21 Vrch dokonalosti22 Stavitel a král23 Blahoslavenství27 Strom fíkový a vinař30 Strom po ovoci32 Oko34 Světlo světa35 [161] Str. Svíce na svícnu36 Sůl země38 Dělníci na vinici40 Milosrdný Samaritán44 Vládař nespravedlivý48 Ptactvo a kvítí52 Klamné starosti a naděje55 Velbloud a ucho jehelní57 Boháč a Lazar58 Opatrný a opozdilý sluha62 Pravé poklady64 Bděte a modlete se65 Svatební hody67 Syn plnící a slibující72 Pastýř a ovce74 Hřivny a služebníci76 Farisej a publikán82 Břevno a mrva84 Smír před obětí85 Milosrdný pán a nemilosrdný sluha86 Brány a cesty89 Dobrý pastýř91 Ztracená ovce a ztracený groš 94 [162] Str. Marnotratný syn 98 Dva dlužníci104 Otcovské dary107 Soused u souseda108 Soudce a vdova110 Moc víry a modlitby112 Zrno hořčičné114 Kvas116 Síť118 Pšenice a koukol120 Zrůst semene124 Farisejský kvas126 Služebníci neužiteční jste129 Vlci v rouše ovčím132 Žeň veliká – dělníkův málo134 Sluha služebníkův142 Moudré a bláhové panny144 Vůdcové slepí148 Hospodář a zloděj150 Zlí vinaři152 Služebníci bedliví a laskavý pán155 Poslední soud157
E: lk + lp; 2002 [163]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Grégr, Eduard
(Tisk a náklad kněhtiskárny Dr. Ed. Grégra.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [XIII]+163

Věnování: Riegrová, Marie
(Spanilomyslné šlechetné paní Marii z Palackých Riegrové upomínkou na posvěcení chrámu Páně v Karlíně dne 18. Října 1863 s všelikou šetrností a úctou věnuje skladatel.)