Vládař nespravedlivý.

Vládař nespravedlivý. [Luk. XVI. 1–9.]
Vládaře kdys boháč jistý měl, A o něm se časem dozvěděl, Jak mu mrhá statek jeho. I povolav sluhu nevěrného, Tak mu vece: „Co to slyšímslyším, nevěrníku? Ty mně nectně mrháš, hubíš statek můj! To-li důkaz povinného ke mně díku? Nuže, slyš a věziž další osud svůj! Ze svého mi vydáš počet vladaření, A vše odevzdáš mi zboží mé a jmění, A nebudeš u mne vladařiti dél!“ Tehdy vladař k sobě takto děl: „Co si počíti a kam Vrhnouti se mám? Teď již všecko můj se dozví pán, V čemkoli jsem byl obžalován; 48 Po mém vládařství jest veta! Ach, vyvržen na potupu světa, Nemohu kopati, Stydím se žebrati! – Ale vím, Co as učiním. Přátel zjednám sobě, Aby při žalostné době, S vládařství když ssazen budu, Neměli mne za poludu, A přijmouc mne do svých domů, Osladili trpkou mi pohromu.“ A jak u sebe byl děl, Ihned k činu spěl. Svolav dlužníky vše, ku prvnímu řek’: „Mnoho-li jsi dlužen pánu mému?“ „Sto tun oleje!“ Dlužník odpověděl jemu. A vládař zas: „Měhoděk! Doufám, že ti slovo moje prospěje: Vezma úpis svůj a sedna již, Padesáte piš!“ 49 Po té obrátiv se ke druhému, Dí: „Mnoho-li tys dlužen pánu mému?“ A ten na to: „Ach, sto korců pšenice!“ Vládař pak zas vece jemu: „I tvé poulehčím třenice. Vezma úpis svůj a sedna již, Osmdesáte si piš!“ A když pán i o tom zvěděl, Jak o sebe vládař postarať se hleděl, Nemoha sic schváliť zlého činu, Kterým sluha jeho, šidě znova, Novou na se uvaloval vinu, Tato pověděl jest slova: „Nedbav druhdy o sebe, dbá aspoň nyní, A opatrností svojí Na budoucí časy přístřeší si strojí, Z mého zboží jiným čině dobrodiní. A tak chytrák se světáky – tovaryši Zahanbuje mnohé lidi, Již, ač slovo věčné Boha svého slyší, A ve světle pravdy dobře vidí, 50 Že svět mine, Tělo zhyne, A soud Páně Čeká na ně: Nedbajíce o ubohou duši svoji, Na smrť svou a na soud Páně zle se strojí.“ A tak, kdož býť učni mými chcete, Na to dbejte, na to veždy mněte, Co vám slovem vřelým Po zákonu velím: „Z vezdejšího zboží, ježto světa zlobou Mamonou se stává nepravosti, Dobře činíc lidem, milé svojí bráti, Čiňte sobě přátely, by příští dobou, Když smrť života vás vezdejšího zhostí, A vám bude tam na soudě Božím státi, Pro vše, čím jste vděčili se nebes Pánu, Přijali vás do pověčných v ráji stanů.“ 51