Soudce a vdova.

Václav Svatopluk Štulc

Soudce a vdova. [Luk. XVIII. 2–7.]
Ve městě jistém soudce byl, Jenž nic se nebál Boha, A pro bezpráví mnohá Sám u lidí se zostudil. V témž městě byla vdovice, Jež s prosbou přišla k němu, A řekla soudci zlému: „Tvá ujmi se mne pravice, A pomsti mne na škůdci mém, – Ach, protivníku úkladném!“ Než soudce nectný prodléval, Až po dlouhé pak době Sám kdysi řekl v sobě: „Již čas, bych při tu před se vzal. Nebo, ač nic nebojím se Boha, A duše, hanbě zvyklá, lidí 110 Se neštítí a nic nestydí: Již pro dotírání té vdovy mnohá, Chci pomstiť ji a strestám škůdce, By konec byl té celé šrůtce, A vdovice mne nezhaněla prudce.“ Již ale všickni slyšte, A do paměti sobě pište, Co soudce ten nepravý Sám sobě praví! – Chtě pokoj ode vdovy míti, Chce posléz jí na škůdci mstíti. A když nepravý ten soudce jedná tak: Lze-li pak, Aby zůstavil Bůh bez pomoci, Bez ochrany svojich vyvolených, Týraných a světem usoužených; Volajících k němu dnem i nocí? – Byť si prodléval Bůh s pokutami svými: On na jisto svých Věrných, zkušených Brzo pomstí nad škůdci jich násilnými! 111