Stavitel a král.

Stavitel a král. [Luk. XIV. 26–33.]
Není učeníkem mojím aniž může býti, Kdo se mého jha i zákonů mých leká, A kdo za mnou, kříž svůj nesa, nechce jíti, Komu více platí láska u člověka Než má milosť blahoplodná, věkověká; Kdo se nechce světa zbýti – odřeknouti, Nemůž’ učeníkem mojím býti – slouti. Podle toho sami již se suďte, A všech sebeklamů prosti buďte, Aby na úhonu těžkou sobě, U všech vidoucích vás ku posměchu Po kratinké době Nebylo všem zjevno, že jen jako věchu Měli jste mé jméno, ke mně jste se znali, Zákonem mým ale že jste pohrdali. 23 A proto již prvé suďte se a zkuste, Srdce-li je čisté a není-li pusté; Zdaž je vůle Bohu věrná, přímá, pevná, By má láska ve vás mohla býti zjevná Blahoplodném dobrých skutkův po ovoci, Vedle vůle mojí na oslavu Otci. Či by z vás kdo, chtěje stavěti si věži, Nezasedl sobě prvé na poradu, Nepočítal-li by pilně jak náleží, Prohlédaje potřebnému ku nákladu, Zdali peněz, jež má, dosti jest či není K dokonání všeho díla při stavení? Stavitel to moudrý u sebe vše váží, Aby jist byl, že nic jemu nepřekáží Ku početí díla, jež chce zbudovat; Aby, polože snad k věži základy, A nemoha stíhnouti pak náklady, Nemohl též věže dokonat. Tehdy – to již napřed dobře vidí – Počaly by smáti se mu davy lidí, Prstem naň ukazujíce, A potupně říkajíce: 24 „Hle, bloud věži stavěti se jal, A teď, ač rád by stavby dokonal, Chuďas – nemůže ni výš’ ni dál.“ – Aneb který opatrný král, Jenž by na vojnu se bral, Jeda s tisíci desíti Proti králi mohútnému, Který s tisíci dvacíti Táhne proti němu, Zdali prvé neusedne, A své šiky neprohledne, Aby zvěděl: zdaž na jisto lze mu Potkati se s mocnějším Protivníkem svým? Jinak sice k mocnějšímu tomu králi, Pokavád je s vojskem ještě v dáli, Pošle s prosbou, s dary posly svoje, Dožádať se hledě smíru a pokoje. A tak ovšem hleď též každý z vás, Dokud ještě máte k tomu čas, Seznať síly své a vůli mou, I má slova, jež ku spáse zvou: 25 A hlediž, ať můžeš na vše příští leta, Odříci se marných věcí toho světa. Nebo vězte A vždy toho střezte: Učeníkem mojím nemůž’ býti, Aniž ke mně má dost lásky řádné, Kdo do sebe síly té necítí, Odříci se všeho, čím tu vládne, A kříž nesa, za mnou tiše jíti. 26