Dva dlužníci.

Václav Svatopluk Štulc

Dva dlužníci. [Luk. VII. 36–50.]
Šimon farisej když u sebe kdys hostil Pána, Přišla žena, jíž od Pána milosť dána, Že procitla z hříchů svých a světa zlostí. A ta žena, ani na to hledí hosti, Padši na zem, jak jí láska v duši káže, Mistru nohy slzou kropí, mastí maže, A pak vlasy hlavy svojí vytírá je. Pán to vida, cítě – žehná ženě tiše. Ale příčí se to farisejské pýše, A ta pýcha ženě té i Mistru laje. Leč Pán řečí takých v duši naslouchaje K Šimonovi hostiteli takto děl: 104 „Dlužníky dva měl Jistý věřitel; Pět set peněz u prvního vážil dluh, Padesáte dlužen pak byl druh: Pán však odpustil vše oběma. Nuže, pověz, který asi z těchto dvou Za tu lásku, za štědrotu velikou K dobrodinci lásky více má? – Který z nich Za dnů svých Víc jej bude ctít a milovat?“ Na to Šimon fariseus řek’: „Mám já za to, ten že snad, Jemuž více odpuštěno, Pána více bude ctít a milovat.“ A Pán Šimonovi vece: „Měhoděk, Právěť tebou usouzeno! – A tak každý již Pozoruj a slyš! Kdo to ví a cítí, že mu Bůh Mnohou vinu odpustil a těžký dluh, 105 Blahem oplývaje z daru toho, Jako tato žena, S Hospodinem usmířená, Boha svého miluje též mnoho.“ 106